Vždycky čekám něco víc od toho štěstí, říká Julie Černá, autorka úspěšného animovaného filmu Kámen Osudu
Komiks Kámen Osudu vyhrál 1. místo Cen Muriel za nejlepší studentský komiks roku 2022. Jeho autorka Julie Černá (*2001) ho poté převedla do stejnojmenného animovaného filmu, kterým zakončila bakalářský stupeň na Ateliéru animace a filmu na UMPRUM. Příběh sleduje putování Kamene Osudu, balvanu s lidskými končetinami a stoickým výrazem, jeho poznávání sebe sama a hledání štěstí. „Existenciální animovaný muzikál“ měl v únoru 2025 světovou premiéru na Berlinale a nyní je k vidění v rámci přehlídky Pragueshorts, která probíhá do 3. února v pražských kinech a poté online na portálu KVIFF.TV.
Jak jste třídílný komiks převáděla do jedenáctiminutového filmu?
Hned na začátku, když jsem se komiks rozhodla zfilmovat, jsem si uvědomovala, že k tomu musím přizvat někoho, kdo rozumí dramaturgii a kdo mi pomůže vytvořit dramatický oblouk. Po několika schůzkách s dramaturgyní Kateřinou Bouškovou nám došlo, že musíme čerpat hlavně ze třetího dílu komiksu. První díl je o tom, jak Kámen opouští rodný dům a prochází různými prostředími. Druhý je epičtější a je v něm i hodně promluv a dialogů. A třetí díl je nejpoetičtější, Kámen se v něm usadí ve vile na břehu moře a všechno se uzavře. Rozhodly jsme se, že ten třetí díl je nejvíc zfilmovatelný a že obsahuje i nejvíc esence Kamene Osudu, kterou chceme zachytit i ve filmu. A tou je melancholie, existencialismus, pohledy na krajinu a na moře. A hodně odpočinku.
Proč jste zvolila techniku 2D kreslené animace?
Ta pro mě byla přirozenou volbou, protože v ní mám nejvíc zkušeností. Nechtěla jsem „střílet do prázdna“ a učit se pro svůj bakalářský film novou techniku. Je to tedy digitální kreslená animace, ale u pozadí využívám analogovou strukturu pastelu, která byla vytvořena ručně. Chtěla jsem tam ten aspekt ruční kresby aspoň nějak dostat.
Ve filmu je Kámen kreslený trochu jednodušeji než v komiksu, je třeba míň stínovaný. Jak se jeho podoba vyvíjela?
Komiks jsem vytvářela po dobu asi čtyř let a na začátku Kámen Osudu vypadal úplně jinak než teď. Neměl třeba tak obroušené hrany, ve filmu už je takový zaoblenější a je na něm vidět určitý character development, vývoj postavy. Ale důvody ke zjednodušení byly i pragmatické, méně linek se rychleji animuje.
Kámen Osudu podle vaší režijní explikace, která je k dispozici na stránkách Umprum, vychází z vašich vlastních zážitků a pocitů, ale hlavní hrdina o sobě přitom mluví v mužském rodě. Jak jste volila jeho gender?
Chtěla jsem, aby Kámen byl androgynní, ale v češtině se to nedá nějak přirozeně vyjádřit. Takže o sobě mluví, tedy zpívá, v mužském rodě, ale ve filmu ho zároveň zpívá žena, takže se to trošku tluče a snad to v sobě ve výsledku má určitý vtip a zároveň genderovou fluiditu.
Z jakých osobních prožitků jste tedy čerpala?
Hlavně z hledání štěstí a hledání domova, hledání vlastního místa na světě, to je pro mě doteď hlavní téma v životě. Jako bych pořád čekala, kdy v životě ucítím to bezpodmínečné, stoprocentní štěstí. Nikdy není kompletní, připadá mi, že od štěstí vždycky čekám něco víc... Takže Kámen ve filmu taky hledá štěstí a postupně zjišťuje, že štěstí se neváže k místu, ale spíš k tomu, jak se cítí on sám – k tomu, jestli je sám se sebou ztotožněný a v klidu.
V explikaci taky zmiňujete, že je pro vás důležitým tématem vzpomínkový optimismus...
Pro mě je vzpomínkový optimismus určitou zkratkou k dosažení právě toho stoprocentního štěstí: díky uplynulému času se ve vzpomínkách vymažou špatné aspekty prožitku a zůstane jen to dobré. Vzpomínkový optimismus projektuju hlavně na své dětství: bylo fajn, ale taky jsem zažila několik traumatických událostí, a teď zpětně mám všechno zalité sluncem. Cítím zvláštní lásku k nostalgii, kterou vzpomínkový optimismus zprostředkovává.
Souvisí tyhle pocity s motivem, kdy hlavního hrdinu i prostředí ve vašem filmu opakovaně zaplavují sluneční paprsky?
Ano. Snažila jsem se do filmu dostat ten pocit, kdy sedím venku na slunci, cítím, jak na mě dopadá světlo a teplo, a šíří ve mně klid. Tehdy vlastně cítím štěstí. Kámen ve filmu ke Slunci přímo promlouvá, zpívá mu – jsme tu spolu už tak dlouho, je to jako odjakživa. To je můj text.
Byla muzikálová složka součástí filmového Kamene Osudu od začátku? Hudbu a zpěv obstarala Johana Novotná alias Johuš Matuš, které jste v roce 2022 natočila animovaný videoklip k písni Zpívají...
Jsme dlouholeté kamarádky a spolupracovaly jsme už na několika projektech. Máme s Johanou hodně podobné emoční prožívání, líbí se mi její vizuální styl a je mi blízký její způsob vyjadřování. Když jsem dokončila komiks, měla jsem vedle něj napsaný i takový kratší text, a tak jsem ji poprosila, jestli by z něj udělala písničku. Vznikla z toho osmiminutová skladba složená ze tří žánrů, která v sobě měla stejný pocit jako ten komiks, a to mě přimělo k myšlence pojmout filmový Kámen osudu jako muzikál. Tu písničku, kterou předtím skoro nikdo neslyšel, jsme pak přetvořily, aby se použila pro film. S tím taky hodně pomohl Juras Karaka, který je zodpovědný za sound design filmu.
Jak jste reagovala, když byl Kámen Osudu vybrán na Berlinale?
Měla jsem hroznou radost, snad tři dny jsem strávila v euforii. Pak jsem absolvovala různé rozhovory, což pro mě bylo náročnější, protože jsem na to nebyla zvyklá a cítila jsem určitou potřebu obhajovat se před veřejností, proč zrovna tenhle krátký film byl jako jediný z Česka vybraný na Berlinale. Samotný festival jsem si moc užívala: například mě ohromilo, jaký tam mají skvělý guest servis a jak se o mě starali. Chodila jsem na industry akce, kde jsem se setkávala s režiséry dalších krátkých filmů, měli jsme také schůzky s producenty, sales agenty a distribuční společností. Byla sem ráda, že tam se mnou byla producentka Kamene Osudu Kristina Husová, která se v téhle branži vyzná.
Jak vzpomínáte na premiéru a diskusi po promítání?
To bylo super. Pro projekci jsme dostali pár základních otázek, na které jsme odpovídali už asi po desáté, ale když jsme odcházeli ze sálu, začali mě zastavovat lidé, dávali mi na film zpětnou vazbu a děkovali mi. Jedna asi šedesátiletá paní mi řekla, že začala chodit na terapie a že ji Kámen Osudu zasáhl a zarezonoval s ní a že to pro ni byl krásný zážitek. To mě z těch reakcí potěšilo asi nejvíc. Teď se těším na to, jak film přijme české publikum, například na Pragueshorts: na Berlinale byla přece jenom určitá jazyková bariéra a humor toho filmu prostě vyznívá nejlíp v češtině.
Kámen Osudu pracuje se symboly, archetypy, mýty. Třeba u scény, kdy se Kámen šplhá do kopce, nelze nemyslet na Sisyfa. Má divák rozklíčovávat tahle vodítka? Nebo se má držet vaší režijní explikace v tom smyslu, že jde o odraz vašeho vnitřního světa?
Má ten film na sebe prostě nechat působit. Pro mě je při sledování cizích filmů nejdůležitější a nejcennější, když se s nimi dokážu ztotožnit, a byla bych ráda, kdyby takhle na diváky působil i Kámen Osudu. Nechám na každém, co si tam najde, co pozná a co ne, a vlastně je mi to trochu jedno. Žádná interpretace není špatná.
