Kritika Vatikánské smlouvy mě překvapila, rozhodně nepomůže krýt zneužívání, říká advokát z expertní skupiny
Smlouva mezi Svatým stolcem a Českou republikou je v poslední době vehementně kritizovaná kvůli možnosti, že napomůže krýt zneužívání uvnitř katolické církve. Advokát Jakub Kříž, který byl součástí expertní vyjednávací skupiny, ale s kritikou nesouhlasí. Naopak podle něj ve smlouvě není nic, co by již v českém právním řádu nebylo. V rozhovoru pro Reflex přiblížil, proč je podle něj smlouva důležitá a které části mu v ní chybí.
Proč je z vašeho pohledu nutné mít Vatikánskou smlouvu?
Myslím, že to není nutné. Považuji to za důležité, vnímám, že je smlouva určitým nástrojem, kterým se Česká republika hlásí k ochraně náboženské svobody. To je významná hodnota, ale současně existují státy, které náboženskou svobodu dostatečně chrání i bez toho, že by měly uzavřenou smlouvu se Svatým stolcem. Proto říkám, že to není nezbytná záležitost.
Nezaručuje dostatečně náboženskou svobodu Listina základních práv a svobod?
Myslím, že ta úroveň náboženské svobody, jak je v současné době zaručená českým právním řádem, je odpovídající a dostatečná. K zaručení základních práv Česká republika uzavřela a ratifikovala řadu mezinárodních smluv, ať už obecně nebo jenom částečně. V zásadě na cokoliv můžete mít námitku, že máme svou vlastní listinu, tak proč uzavírat nějakou mezinárodní smlouvu? Moderní praxe je taková, že jedním z nástrojů ochrany nebo zaručení lidských práv jsou i normativní smlouvy na úrovni mezinárodního práva.
Jaké jsou výhody Vatikánské smlouvy, když v ní podle slov premiéra Petra Fialy (ODS) není nic nad rámec českého právního řádu?
To, že tam není nic navíc, to bylo obsaženo i ve směrnici pro sjednání smlouvy, kterou schválila česká vláda. To znamená, že to byl mantinel, se kterým česká strana do jednání šla, a proto je ten výsledek takový. Smlouva nevytváří nějakou novou právní situaci v tom smyslu, že by církvi garantovala nějaká nová práva. Pokud bychom šli do detailů, tak bychom mohli říct, že ve článku dva se katolická církev zavazuje, že její diecéze a správní obvody budou respektovat české hranice, což je něco, co z českého právního řádu nevyplývá, tudíž se tu nejspíš dá říct, že tu je uložena církvi nějaká povinnost nad rámec toho, co vyplývá z českého právního řádu. Obecně ale smlouva neposkytuje církvi nějaká nová oprávnění.
Byl jste součástí expertní skupiny, jak probíhala jednání?
Jednání probíhala na různých úrovních a já jsem byl přítomen pouze na schůzkách expertní skupiny. Ta byla složena ze zástupců nominovaných Svatým stolcem a Českou republikou a měli jsme za úkol procházet text smlouvy, diskutovat o různých formulačních variantách. Byl jsem nominovaný stranou Svatého stolce jako místní expert na české právo a svobodu náboženského vyznání, autonomii církví a náboženských společností.
Dopady smlouvy mají mít dopad nejen na katolickou, ale i další církve podle paritního přístupu. Co to znamená?
Je to složitější, protože samozřejmě na jedné straně smlouvy je Svatý stolec, tedy reprezentant katolické církve, a na druhé Česká republika. Tedy říkat, že z té smlouvy bezprostředně vyplývají práva a povinnosti někomu třetímu, není úplně adekvátní. Český právní řád v zásadě přistupuje k církvím a náboženským společnostem na úrovni parity, to znamená na úrovni nediskriminačního zacházení. Je to i jeden z požadavků, který stanovuje Ústavní soud, že s církvemi je třeba zacházet nediskriminačně, z toho vyplývá, že jestliže se zaručuje právo bez zvýhodňování katolické církve, tak nepřímo garance práva dopadá také na další církve a náboženské společnosti. Současně smlouva posiluje stávající právní úpravy, takže například jedno z ustanovení je o pastorační péči v takzvané kategoriální pastoraci, tedy třeba ve vztahu k bezpečnostním sborům, armádě nebo sociální péči ve zdravotnictví. Působení církví v této oblasti je jasně upraveno často trojstrannými smlouvami mezi státem, katolickou církví a Ekumenickou radou církví, která reprezentuje další náboženské společnosti. Takto máme třeba smlouvu o péči o duchovní péči ve zdravotnictví, armádě či ve vězeňství. Smlouva tuto praxi stvrzuje, což je další přesah ve vztahu k jiným církvím. Dalším nepřímým působením může být, že jeden z článků zaručuje, že si katolická církev může zřizovat právnické osoby třeba k charitativním účelům, což nepřímo dopadne i na další církve. Je to nepřímé působení, což je potřeba zdůraznit.
Jak dlouho trvala jednání, než vznikl tento závěrečný návrh?
Nebyl jsem u všech jednání. Ale víceméně od roku 2002, kdy byla smlouva sepsána s jiným textem, ale nebyla ratifikovaná, se téma Vatikánské smlouvy vracelo. Když byl Karel Schwarzenberg ministrem zahraničních věcí (v letech 2008 až 2009, pozn. aut.), byl text přepracován, vždy se střídala období intenzivní práce a klidu. Tato poslední fáze trvala kolem roku a půl, ale myslím, že v zásadě toto téma nikdy neopustilo horizont české zahraniční politiky.
V roce 2002 ji odmítla sněmovna ratifikovat kvůli jednostrannosti.
To byl jeden z těch argumentů, které se používaly. Je samozřejmě dost politicky líbivý, ale netuším, jak sepsat tento druh smlouvy tak, aby někdo mohl říct, že není jednostranná. Není to obchodní smlouva, ve které něco za něco směňujete. Toto je smlouva ve prospěch českých občanů, kde se mimo jiné stanovuje, že osoba umístěná v zařízení sociální péče má právo na duchovní podporu. Co za to chcete dát jako protihodnotu?
Ze strany obětí zneužívání v církvi se objevila kritika, že by některé části smlouvy mohly napomoci ke krytí zneužívání. Jedním z jejich argumentů bylo to, že nikde v českém právním řádu není stanoven pojem pastorační pracovník, který má mít tajemství obdobné zpovědnímu.
Pro mě bylo překvapující, když jsem se setkal s touto interpretací. Je potřeba si uvědomit, že mezinárodní smlouva není předpis vnitrostátního práva, ale dokument, ve kterém se setkávají dva právní řády, které hledají jazyk, kde si porozumí. Proto pojmosloví mezinárodní smlouvy je zásadně autonomní, nezávislé na pojmech vnitrostátních právních řádů. Takže tedy pojmem pastorační pracovník se myslí osoby, které reprezentují církev v pastorační službě. Vnitrostátně bychom je označili za duchovní, jenže v režimu kanonického práva se pojmem duchovní, tedy klerik, označuje vysvěcená osoba. Pak ale máme osoby, například nemocniční kaplany a kaplanky, které často vysvěcené nejsou, ale vykonávají duchovenskou činnost. Proto se našel obecný pojem, který není nijak neobvyklý, používají ho i jiné smlouvy, které uzavřel Svatý stolec s jinými zeměmi. Smlouva současně říká, že „mají právo obdobné zpovědnímu tajemství za podmínek stanovených zákonem“, což je podle mě klíčové.
Měla by se tedy upravit vnitrostátní legislativa, aby se pojem pastorační pracovník specifikoval?
Tato diskuze, která se objevila, podle mého názoru nemíří na smlouvu, ale na vnitrostátní úpravu. V tom případě by měli kritici formulovat, co jim v právním řádu vadí. Ta úprava je tu 30 let, dosud jsem nezaznamenal nějaké problémy s formulací. Pokud ale jsou, tak jsem nakloněný změně, i když si myslím, že pojem duchovní je na místě.
Kritici zároveň říkají, že by mělo být specifikováno i „tajemství obdobné zpovědnímu“, protože zpovědní tajemství jasně začíná křížem a končí rozhřešením, ale toto je dost vágní.
Jenže český právní řád doslova nespecifikuje ani zpovědní tajemství. Jasný začátek a konec specifikuje kanonické právo. Česká legislativa je obecná pro případy, že by jiná církev měla vlastní pojetí zpovědního tajemství. Stát vychází ze zásady autonomie, minimálně se vměšuje do záležitostí církví. Čili právní řád obecně stanovuje, že osoby vykonávající duchovenskou činnost mohou mít přiznanou povinnost mlčenlivosti, ale do detailu nejde, protože se ponechávají na úpravě dané církve.
Poslankyni Barboře Urbanové (STAN) vadí, že v samotné části o zpovědním tajemství není, že je to uznávané podle českého právního řádu. Bude zpovědní tajemství uznáváno plně podle kanonického práva, nebo s výjimkami nahlášení plánovaných činů podle českého?
Katolická církev není nijak oprávněná říkat státu, jak má vykládat své předpisy o zpovědním tajemství. Vatikánskou smlouvu budou vykládat české orgány, v jejich rukou bude její interpretace. Ve smlouvě chybí výslovné uznání neporušitelnosti zpovědního tajemství, takže ministerstva spravedlnosti a zahraničních věcí ho interpretují tak, že povinnost překažení trestného činu je nedotčena.
Tedy tyto argumenty podle vás nejsou správné?
Když jsem tyto kritiky poslouchal, tak mě překvapili. Snažil jsem se navnímat, v čem spatřují problém. Právně se jejich argumenty míjejí, ale samozřejmě směřují k tomu, že se bojí zneužití. Jenže zneužít můžete jakýkoli právní institut, což neznamená, že by neměl být zavedený. Rozumím, že se snaží chránit před zneužíváním, ale ve smlouvě není nic, co by umožňovalo se dopouštět této trestné činnosti ani ji krýt. V katolické církvi není ničí zájem, aby někdo páchal tyto trestné činy. Naopak má církev zájem na tom, aby se pachatelé odhalovali a poháněli ke spravedlnosti.
Ale tak to vždy nebylo, pokud se podíváme na bostonský skandál nebo případ Františka Merty, který donedávna stále působil v olomoucké diecézi, přestože byl odsouzen za zneužívání ministrantů.
Chápu, že ne vždy byla individuální jednání dokonalá, ale úkolem kněze je zprostředkovat boží milosrdenství lidem, být jim pastýřem, duchovním otcem, a ne jim škodit. Je v zájmu církve, aby člověk, který lidem škodí, ve službě nebyl. Poškozuje nejen lidi, ale i samotnou církev, je to excesivní jednání.
Chybí vám ve smlouvě nějaké části?
V jiných podobných smlouvách jsou třeba části o školství, to podle mě v naší chybí. Zároveň realita byla taková, že obě strany od této oblasti upustily, aby smlouva byla sjednána.
Myslíte, že by mohly přijít nějaké dodatky k této základní smlouvě jako třeba na Slovensku, kde právě mají další smlouvy se Svatým stolcem o školství a armádě?
Slovensko od začátku do jednání vstupovalo s tím, že bude mít takový pyramidální systém, že budou mít obecnou smlouvu a pod ní další smlouvy o určitých oblastech spolupráce. U nás o žádném takovém záměru nevím, ale ve smlouvě je dodatek, že pokud strany budou chtít, mohou o dalších úmluvách jednat i dále.
