Chirurg a spisovatel Tomáš Šebek: Jsem usedlej a ustrašenej, ale mám rád překonávání hranic
„Přestává mě bavit ikonografie dokonalých lidí, které vidím na sociálních sítích a kteří mě frustrují,“ říkal během rozhovoru pro Reflex Tomáš Šebek. Nebo: „Zdaleka nemáme jen hokej, pivo a holky, ale jsme zdatní vývojáři a mohli bychom promluvit do globálního trhu.“ Velké interview s chirurgem, účastníkem šesti misí Lékařů bez hranic, podnikatelem v oblasti technologií v medicíně a otcem čtyř dětí si přečtěte v aktuálním čísle, zde je jeho pokračování.
Na podzim vydal Tomáš Šebek knihu Objektivní nález, jíž se prodalo na 50 000 výtisků. Otevřeně, místy až sebemrskačsky, v ní popisuje chyby, jichž se dopustil v práci, ve výchově i v partnerském životě. A analyzuje, jak a zda ho k tomuto chybování předurčilo dětství s otcem násilníkem, matkou alkoholičkou a nemocným mladším bratrem.
Proč jste se rozhodl, nebo spíš odhodlal Objektivní nález – napůl zpověď, napůl návod na život – napsat? Jak dlouho to ve vás klíčilo a leželo?
Bavili jsme se s lidmi z Nakladatelství Paseka, co dál po mých reportážních knížkách ze zahraničních misí s Lékaři bez hranic. Už v závěru té poslední, Nebe nad Jemenem, trošku bilancuju, jestli ještě má smysl, abych psal. Ne že by mé případné další mise s Lékaři bez hranic, na které bych rád vyjel, nebyly vhodné k popisu, ale říkal jsem si, že se možná jakožto nespisovatel vyčerpávám a místy opakuju a že dám přednost těm, kdo by podobnou cestu do rozvojových zemí zpracovali líp. Po vydání poslední knížky tak bylo rok nebo dva ticho po pěšině a pak začaly padat dotazy: Tak co teda píšeš dál? To byl první impuls. Zároveň ve mně začalo klíčit, že bych nějaký příběh měl, ale úplně jiný. Po tři roky se knížka v mé hlavě tematicky převalovala, bavil jsem se o ní s různými lidmi včetně skutečných spisovatelů a se šéfredaktorem Paseky, a nakonec z toho vyplynulo tohle téma. Potřeboval jsem vidět, že budu schopný sepsat třicet kapitol, každou o třech oddílech, a jakmile jsem si to naplánoval, měl jsem před sebou definitivní závazek. Psaní samotné už bylo relativně rychlé, řemeslná záležitost.
Nepotřebujete tedy ghostwritera, nebo aspoň pomocníka?
Upřímně ani nevím, co to ghostwriter je! Aspoň vidíte, jak jsem zkušený autor. Ale protože jsem velký fanda do technologií v medicíně a pilně sleduju, jak funguje umělá inteligence, říkal jsem si, že bych svoje nápady zkusil nalít do nějakého chatbota. Naservíroval bych mu svoji předchozí tvorbu, aby měl představu o stylu, a matici, kterou jsem si k Objektivnímu nálezu postavil formou excelovské tabulky… Ale pak jsem se neodvážil. Říkal jsem si, že nechci takhle intimní věci sdílet s Open AI. Jediné, k čemu jsem AI využil, bylo postavení hodnotového žebříčku. Sepsal jsem si nějaká témata a hodnoty, které vnímám jako pozitivní, pak jsem se podíval, jaké další obecné hodnoty jsou ve světě uznávané, a potom jsem si do toho pustil umělou inteligenci, aby mi těch hodnot pomohla sepsat šedesát, pro každou z kapitol dvě. Jednou je třeba svoboda, na druhou stranu frajerství, což je pro mě osobně hodnota, ale nemusí být obecně uznávaná. Šéfredaktor Paseky, můj editor, se mnou text průběžně konzultoval a upravoval; ta knížka je týmová práce se vším všudy.
Jak popisujete v Objektivním nálezu, riskoval jste při bosoběhu v Kunraticích, omrzly vám nohy. Zvládl jste nepříjemné vyšetřování, když jste pacientovi lepil díry v lebce voskem kdysi na misi… Riskujete takhle v chirurgii, jakožto obdivovatel jistého způsobu frajerství?
Mluvíte o případu, kdy jsem v nouzi na zahraniční misi v rozvojové zemi použil konzumní parafín při operaci hlavy. To byl můj největší kariérní fuck-up, vyfasoval jsem za to interní vyšetřování v rámci Lékařů bez hranic a přihlásil jsem se sám, protože jsem věděl, že jsem v ten moment udělal chybu. Takhle kdybych se choval jako chirurg, rovnou bych to mohl pověsit na hřebík. Byla to extrémní situace, já se ji snažil zasadit do kontextu a soud jsem nechal na čtenářce nebo na čtenáři. Neriskuju jako chirurg; kdybych riskoval, nejsem bezpečný pro pacienty. Tenhle obor vyžaduje, abyste neustále pilovali expertizu na velmi úzkém prostoru, proto dnes máme tolik subspecializací chirurgie. Nechcete, aby vás dnes operoval chirurg roku 1960, který byl sice schopný odoperovat pacienta od hlavy až k patě, ale výsledek nebyl tak fenomenální, jako když se vám dnes profesor Beneš pohrabe v hlavě, profesor Pirk v srdci a profesor Pafko v plicích; alespoň donedávna, dnes už se soustředí na výuku mediků. V tom je ten princip, v tom je ta bezpečnost: oni těch výkonů udělají deset tisíc a takového člověka chcete nad sebou, když se mu v narkóze odevzdáváte. O tom je medicína obecně, o bezpečnosti a o tom, že je všechno postavené na vědeckých základech prověřených a podpořených klinickými studiemi.
A co risk v životě?
Riskuju, jen když znám předem další možné scénáře nebo vím, co se může stát. Jsou dva typy frajerů: jeden skočí bezhlavě kamkoliv, sedne na motorku, kterou nikdy neřídil, a rozjede ji dvousetkilometrovou rychlostí. A to je frajer, který se mi nelíbí; nemá domyšlené, že se na té motorce může zabít a že tady nechá rodinu a ta to bez něj třeba nezvládne. Já mám rád frajery, kteří si všechny tyhle scénáře dovedou představit a můžou vše vypilovat do formy závěti nebo pojištění, to je za mě za vlasy přitažené, ale vlastně zodpovědné frajerství. Nemám nic proti riskování, ale člověk by měl dělat ty krůčky za hranice postupně. Já třeba vždycky chci mít průvodce, který je mnohem lepší než já, který mě danou situací provede dál, čímž mě zas o kousek posune. Nemyslím, že bych byl riskér, jsem usedlej a ustrašenej, ale mám rád překonávání hranic s pomocí někoho jiného.
V podnikání je schopnost riskovat klíčová. Jak přiznáváte v knize, mnohokrát jste málem zkrachoval, došel k bankrotu, a není to tak dávno. Jak jste tu zatáčku vybral?
V byznyse, v nezisku, vlastně v jakékoliv lidské činnosti by mělo fungovat to, že máte nějaký plán a ten by měl ideálně projít několika hlavami – nemyslete si, že právě vaše hlava je nejlepší. Je třeba popsat si dokonale rizika a pak se rozhodnout pro optimální variantu, a když už rozhodnutí uděláte, tak si to ještě zrcadlit, sbírat zpětnou vazbu. Určitá míra rizika je s podnikáním spojena, stejně jako s kteroukoliv jinou lidskou činností, ale můžete ta rizika řídit. A já jsem spíš ten typ, který ta rizika řídí. Jsem rád pionýrem, podnikání jsem si vymyslel proto, že mám rád chůzi po nevyšlapaných cestách. A když jdete po těch cimrmanovských cestičkách, můžete se stát mistrem slepých uliček, ale i legendární Jára Cimrman nakonec dospěl k fenomenálnímu úspěchu, protože jedna z cest vedla k cíli. Ono se to dokonce dá spočítat: například v kategorii, ve které já podnikám, což je medicína a technologie, takzvaný medtech, je statisticky spočítané, že z dvaceti startupů devatenáct hyne. Je tedy velká pravděpodobnost, že se vám to nepodaří, ale pokud vytrváte a všechny fuck-upy na cestě překlenete, můžete se dostat až do momentu, kdy přijde úspěch. A třeba už v jiném projektu nebo firmě. Když radím začínajícím podnikatelům ve stejném oboru, tedy když už mě poptají, protože kdo jsem já, říkám: „Pepíčku, Mařenko, bude to těžké, devatenáctkrát to bude šílenej průser, můžeš dojít až na hranici bankrotu, jako jsem tam byl kdysi já, ale napodvacáté to vyjde!“
Spravujete web Ulekare.cz, s ideou jste přišel už roku 2018 – ale CEO je někdo jiný. Proč? A v čem to celé spočívá?
Začal jsem podnikat v roce 1997, kdy mi žena přišla říct, že čekáme přírůstek do rodiny. Nechal jsem se na chvilku zaměstnat v IKEA a pak jsem si vymyslel projekt, díky kterému bych přinesl do medicíny více digitálních nástrojů. Vytvořil jsem první firmu, která dodneška existuje, a ta si vzala za úkol vzdělávat lékaře. Když jsme s kolegy pracovali na téhle myšlence, vzniklo pár derivátů a jedním z nich byl informační portál o zdraví. Texty lékařů, kteří jsou schopni popularizovat medicínu. Není to ani tolik telemedicína, ale vzdálený přístup, online poradna, systém objednání. Dnes má web Ulekare.cz těžiště v digitálně řízené prevenci, kterou nabízíme firmám, a já se na něj dívám už jen z pohledu zakladatele, už ho řídí mnohem zkušenější a lepší lidi, než jsem já. To je jeden projekt, ovšem zajímá nás i veterinární medicína, diagnostická auta, ordinace třetího tisíciletí, AI rádio o zdraví… Spoustu nápadů jsme dosud nezrealizovali.
Na jaký z nich se chystáte tento rok?
Chci vybudovat středoevropské medtechové studio a pomáhat služebně mladším startupistům, aby neopakovali naše chyby. Máme ambici porodit v nějakých cyklech třeba patnáct startupů najednou. Víme, že čtrnáct z nich zajde, ale jeden může být jednorožcem (firmou v hodnotě miliarda USD; pozn. red.). Jestli může Evropa v něčem dominovat, tak v technologiích. Obrovský potenciál vidím přímo v České republice, zdaleka nemáme jen hokej, pivo a holky, ale jsme zdatní vývojáři a mohli bychom promluvit do globálního trhu.
Když už jsme u státu, přátelíte se s prezidentem; přednášíte spolu, přišel na křest vaší knihy. Ostatně mám důvodné podezření, že jste s ním byl na nedávné dovolené na motorkách na jihu Evropy... Odkud se znáte?
My jsme se potkali, když měl iniciativu Spolu silnější – když se nemohl dívat na to, jak Babišova vláda řídí ten šílený bordel za covidu. Posbíral tehdy neuvěřitelnou expertízu a snažil se to státu přinést pod nos. Připomíná mi to misi našeho projektu Ministr zdraví. Obrátil se i na mě, to ještě vůbec nebyla na stole jeho kandidatura. Problematika zdravotnictví ho živě zajímala. Samozřejmě se nebavil zdaleka jen se mnou, oslovil spoustu odborníků, epidemiologů, infektologů, imunologů, a snažil se od nás posbírat informace. Ty pak tehdejšímu premiérovi Babišovi přinesl – a byl odmítnut. Když startoval svůj podcast, Polní kuchyni generála Pavla, první díl jsme natočili spolu. Pak přišla jeho kandidatura, a protože jsme se znali a jeho názory mi konvenují, podpořil jsem ho – udělal jsem jedinou výjimku ve svém životě, nikdy jsem nechtěl podpořit žádného politika, ale tady mi to přišlo zásadní. Dnes udržujeme přátelský vztah a občas se někde vidíme, občas společně přednášíme. Mně tenhle člověk přijde jako absolutně výjimečný; je prototypem správného hospodáře, který neřeší sebe, ale agendu, kterou má svěřenou, a s obrovským přehledem.
Z našeho rozhovoru jsem pochopila, že se po vás učitelé na fakultě nebo pak v praxi služebně starší lékaři vozili, že vás nutili do nočních služeb, že vám dávali podřadnou práci, nepouštěli vás včas třeba k operacím, na které už jste měli a oni si je uzurpovali pro sebe…
To jste popsala velmi přesně. A dělali to proto, že jim se to dělo taky. To je tradiční způsob přejímání zlozvyků a špatných návyků v chování. Nová generace do toho začíná vrážet klín, čemuž tleskám. Jiný systém jsem zažil, když jsem pracoval v Irsku, byť to bylo jen na rok, a moc se mi to líbilo: mladšího kolegu nebo kolegyni tam podrobovali náročným testům, museli strávit v nemocnici neuvěřitelný počet hodin, ale na druhou stranu to nebylo nijak ponižující a za chyby, které v laboratorních podmínkách všichni dělali, byli do určité míry i chváleni. To, že jich udělali dostatečný počet, bylo zárukou pro budoucí kariéru mladého lékaře nebo lékařky – že se z nich poučí a už je neudělají. Chyba nebyla důvodem k trestání jedince, ale k tomu, aby se systém neustále zlepšoval a oni byli schopni lépe a lépe pracovat. Kéž by to fungovalo i u nás!
Nedávno jsem se ptala profesora Pafka, proč přestal operovat až v sedmdesáti letech, po jubilejní sté transplantaci plic, a nepředal vše dřív.
Pan profesor Pafko je moje chirurgická ikona, je skvělý. On si vychoval generaci budoucích chirurgů, to je věc, kterou málokdo umí, a jemu se to povedlo. A to, že tu práci strašně miluje a že ji dělá fenomenálně, to mu dalo křídla, aby to dělal takhle dlouho. Tady nelze paušalizovat. Já si taky myslím, že lékařům a lékařkám z mojí generace a té výš chybí schopnost včas odejít, to je taky umění. Ovšem pokud děláte práci tak jako pan profesor Pafko, v takové kvalitě? Jemu se podařilo nejen vyrůst do neuvěřitelných výšin jako chirurg, ale zároveň vychovat a mentorovat generace nových chirurgů i v jiných oblastech, než jen u chirurgie – třeba v tom, jak být dobrým občanem. To je prostě ta výjimka potvrzující pravidlo. To je pan doktor a jedinečný člověk.
Máte čtyři děti, hodně pracujete – a svoji aktuální knihu jste věnoval právě rodině. Co jste ve výchově udělal dobře a co špatně, třeba ve srovnání s vašimi rodiči, kteří toho hodně pokazili?
Moc bych nám, českým rodičům, popřál, abychom si dovolili ten komfort a začali o chybách mluvit. A ty chyby přestali opakovat právě proto, že o nich nemluvíme, že jsme jimi frustrovaní. Bojíme se i obecně, že za každou chybu přijde trest. Kdybychom s chybami dokázali lépe pracovat a žít, věřím, že bychom dosáhli mnohem vyšší míry národního sebevědomí – přiznat si, že jsme úplně obyčejní lidé a že chybovat je lidské. V momentě, kdy o chybách kvůli jejich všeobecné tabuizaci nebo pomyslné ostudě nemůžete mluvit, nemůžete se z nich dost dobře ani poučit. Přestává mě bavit ikonografie dokonalých lidí, které vidím na sociálních sítích a kteří mě frustrují. Rád bych se vrátil do svých devatenácti let, kdy jsme počali nejstarší dceru, a úplně všechno v rodičovství začal dělat jinak. Nemusíme být dokonalí rodiče, ale měli bychom zkusit nepřenášet pitomé scénáře z vlastního dětství na další generace a přiznat si, že chybujeme, a neopakovat ty chyby pořád dokola, protože výsledkem může být utrpení našich potomků. To, že jsem tu knížku napsal, mi moc pomohlo a mým čtenářům možná také, alespoň to vyplývá z masivní zpětné vazby, kterou mi píší. Psali nebo říkali mi, že si oddechli, že konečně někdo veřejně řekl, že s rodiči nemusejí udržovat kontakt. Že nemusejí podléhat sociálnímu tlaku, a když zjistíte, že jejich problémy, jejich zátěž přenášíte do vlastní rodiny, je třeba se odstřihnout. Snad jim dovedu všem poděkovat a odpovědět.
Při četbě Objektivního nálezu jsem obdivovala vaši ženu. Nejen že jste oba vystudovali medicínu, i když se vám během studia narodily dvě děti, což musela být zvláště pro ni strašná fuška; vy jste měl navíc potřebu vydělávat peníze a všechno kolem dětí a domácnosti jste nechával na ní, přitom byla profesionálka stejně jako vy. To vám ani jednomu nedošlo, jak je to špatně, že tam není dělba práce, děti nevidí oba rodiče a jí utíká její obor?
Ono v té knížce nejde popsat celý život a nevejde se do ní všechno. Možná jsem v tomhle ohledu nebyl až tak hrozný – my jsme se na té mateřské vystřídali u nejstarší dcery, každý z nás byl jeden rok odstřižený od studia, oba jsme pak medicínu studovali sedm let namísto běžných šesti. Já jsem princip fair play uznával, ale jeho provedení bylo šílené. Moje žena mi toho zrcadlila poměrně dost, bojovala s mými démony úplně stejně, jako jsem s nimi bojoval já. I v tomhle ohledu jí patří obrovské poděkování za to, že to vydržela, táhneme spolu osmadvacátý rok. Všichni jsme lidé, moje žena má taky svoje démony. Nakonec jsme našli cestu, jak se vzájemně podpořit.
V knize popisujete své zkušenosti s nevěrou. Vyšlo mi z toho, že ideální je nikdy nepodlehnout. Obecně jste na sebe hodně přísný – nepijete alkohol, příliš pracujete, dlouho jste každý všední den vstávával v 5.30, vyznáváte de facto luteránskou pracovní etiku. Není život v úzkých mantinelech a bez neřestí robotická nuda?
Měl jsem období, kdy jsem sám sebe nazýval robotem, a i teď občas připomenu ženě, že kdyby ho ve mně chtěla vidět, tak že už jím nejsem. Byla to forma sebeobrany. Nepiju proto, že procházím z rodiny, která byla zatížená alkoholismem po generace. Nepít pro mě není těžké, ten gen v sobě nikdy nechci probudit; vím, kolik zlého může napáchat. A ano, moc rád pracuju, ale peníze pro mě jsou až ve druhé rovině, práce je mi hlavně zábavou. Mizerné bylo, že jsem byl schopný práci předřadit rodině, to už dnes nedělám. Už vím moc dobře, že medicína se beze mě obejde a spousta kolegů, mnohem lepších, mě zcela jistě zastoupí. Pacienti tady pravděpodobně budou i za dvacet let, ale moje děti – těm mladším, klukům, je teď sedm a čtyři – budou růst jako z vody, a pokud si to s nimi neužiju, bude to další fatální chyba.
Co plánujete pro tenhle rok? Konsolidaci, nebo další misi s Lékaři bez hranic? Naposledy jste byl roku 2019 v Jemenu, na své šesté misi, ale předtím jste jezdil co dva roky…
Přerušil jsem své v uvozovkách zájezdy, protože od těch nejmenších dětí se nemůžete a nechcete odpoutat. Ono to nešlo jednoduše ani od starších dětí, kterým je dnes 27 a 24. Když jsem vyjížděl na první misi na Haiti v roce 2010, byly děti ve věku 11 a 13 let a už byly sebeobslužné a fungující. Nebo jsem si to takhle namlouval. A jaksi jsem se jich zapomněl zeptat, jestli můžu odjet na misi. Dnes už se budu ptát. Jsem více s rodinou a to je super. Jsem hlupák, že jsem si to u prvních dvou dětí nechal utéct.
