Tomáš Šebek: Jsme strašně nemocní a stojí to neuvěřitelně peněz!

Čekal jste, že bude mít Objektivní nález takový úspěch?

Ani ve snu. Největší radost mi ale dělá zpětná vazba čtenářů, nasvědčující tomu, že napsání takové knihy mělo smysl. Ve mně byla malá dušička, jestli se mi to vlastně povedlo, a na konci knížky jsem čtenáře vyzval, aby mi psali, jak se jim četla a jestli jim něco přinesla. Do teď mi denně přicházejí e-mailem desítky reakcí; jsou to často příběhy mnohem drsnější, než bych si dovedl vůbec představit. Myslím, že jsem naboural tabu, že se o chybách nemluví a že se domácí a rodinné záležitosti veřejně nemají probírat.

Četli knihu vaši, jejichž otřesné chování otevřeně popisujete?

Ano, mámě ji přivezla její sestra, má teta, takže knížku četli. Ale jak moc a jak do hloubky, jestli fragmenty, nebo celou knihu, to nedovedu říct.

Zajímá vás to vůbec? Nebo už je váš vztah s rodiči tak nevratně poškozený, že nějaká kniha nic nezmění?

Ten vztah je takový, jaký ho chtějí mít moji rodiče. Na konci knížky jim přeju všechno dobré, hlavně to, aby se byli schopni smířit s vlastním životem, se mnou už nemusejí. Choval jsem jistou naději, že by díky některým pasážím zvládli dojít alespoň k nějaké sebereflexi, že bychom dokázali některá témata ještě otevřít, byť jsme se o to s bráchou kolikrát marně snažili. Vztah s otcem se výrazně zhoršil, už spolu vůbec nekomunikujeme, ale s mámou udržujeme alespoň minimální kontakt.

Proč jste se stal lékařem? Stejně dobře jste mohl být i spisovatelem. Možná podvědomě kvůli bratrovi s cukrovkou nebo kvůli problematickým rodičům, kteří vlastně taky potřebovali pomoct? O matku jste se staral, když byla opilá, a také jste ji bránil před fyzickým násilím ze strany otce…

Smysl pro péči se ve mně vyvinul v momentě, kdy jsem zodpovědnost rodičů jaksi nakoupil za ně, a bohužel nejen ve vztahu k bráchovi. Ale nemyslím si, že to byl impuls k tomu, jít studovat medicínu. Naši mi kladli na srdce, abych se stal doktorem, protože jednoho dne určitě vyvinu lék na cukrovku, ale ani to nedeterminovalo moje finální rozhodnutí pro medicínu ve čtvrťáku matematicko-fyzikálního gymplu, kam jsem se také dostal omylem. Vedle medicíny jsem se hlásil i na VŠCHT, přitom v chemii jsem byl úplně zoufalý… Možná jsem se chtěl rodičům zavděčit a jít na prestižní medicínu, možná mě v posledním ročníku začalo bavit listovat anatomickým atlasem a prohlížet si, jak vypadá lidské tělo… Ale fakticky jsem si myslel, že budu strojní inženýr nebo že doženu roky předtím a začnu lítat, že budu pilotem. Když už jsem se ovšem na medicínu dostal, začal jsem tam chodit, zůstal u toho a dodneška nelituju. Bylo to nejlepší profesní rozhodnutí, které jsem v životě udělal, protože medicínu miluju.

A přitom v Objektivním nálezu píšete: „Chirurgové jsou arogantní, namistrovaný hovada, jak s oblibou a přirozeně lehkou nadsázkou říkám sám…“ Jaký byl v tomhle aspektu váš vývoj?

Zbytnělé ego pro tohle řemeslo do určité míry není špatně. Většinou pracujeme pod tlakem, musíme dělat nelehká rozhodnutí, a k tomu je v tom oboru zavedený až autokratický způsob řízení, přemýšlení, vystupování. Na druhou stranu jsem ten poslední, kdo by zastával představu, že lékař má být autorita. Za mě je lékař parťák pacienta, poskytuje expertní servis, který pacient potřebuje. Měl by mu rozumně a pochopitelně vysvětlit varianty řešení jeho zdravotního problému a rozhodnutí by měl, s veškerým respektem, nechat na té druhé straně, na pacientovi. Anebo mu pomoci k rozhodnutí dospět, pokud je komplikované. To je pro mě umění medicíny, kterou jsem viděl ve světě a jednoho dne bych ji moc rád viděl i tady u nás.

I lékaři dělají chyby. Během dne, kdy spolu vedeme rozhovor, jsem zachytila dvě novinky: opilý primář gynekologie ve Valašském Meziříčí postřílel březí vysokou zvěř jako na safari a známý porodník zveřejnil na sociální síti fotografie svých dvou nahých pacientek jako varování před obezitou v těhotenství…

Práce lékaře či lékařky je docela atraktivní, a tak je jí věnována velká pozornost. Když bude divné věci vyvádět šéf nadnárodní firmy, nedostane se mu mediální pozornosti, protože jeho zaměstnání není třeba tak respektované. Mrzí mě v obecné rovině, že se takovéhle věci dějí. Ale toho konkrétního porodníka dobře znám, velmi si ho vážím. To je jiný případ, sdílím jeho názor na problém čím dál obéznějších rodiček a vůbec české populace. Vím, že to myslel dobře a chtěl jen problém popularizovat, varovat před ním.

Nechovají se lékaři až příliš často nadřazeně, jako bůhvíjaká kasta? O namistrovaných chirurzích jste se ostatně zmínil sám.

Můžeme být vnímáni jako pomyslná elita u lidí ještě o generaci starších, než je ta moje. Kdo tím opravdu žije, většinou není nijak výjimečný. Výjimeční jsou pokorní. Historicky byl lékař bůh na zemi a pacient, odhalený doslova fyzicky i duševně, mu byl zcela podroben. Jeho osud byl v lékařových rukou, jen pasívně očekával návrat plného zdraví. U příchozí generace mladých lékařek a lékařů je tenhle pohled naštěstí pryč, jejich vztah s pacientem je vyrovnaný, partnerský, tam se začíná propisovat zdravé sebevědomí,