Porno bylo jediný samizdat, jaký jsme v té době měli v rukou, říká Pavla Horáková k Oknu na západ
Román o životě v orwellovském doublethinku pro „lidi, kteří skončili v králičí noře a pokousala je nostalgická blecha“ napsala Pavla Horáková (50), autorka Magnesií literou oceněného románu Teorie podivnosti, trilogie pro děti a mládež o bratrstvu Hrobaříků nebo přes celé století a přes česko-rakouské hranice rozkročené prózy Srdce Evropy. Její novinka Okno na západ nás vrátí do dětství v socialismu. „Přišlo na mě vzpomínání,“ říká v rozhovoru pro Reflex č. 13/2025, jehož bonusové otázky a odpovědi vám zde nabízíme.
Váš týden starý román Okno na západ je esencí vašeho i mého dětství. Jak a kde jste všechny ty archeologické vykopávky, od československých socialistických dětských her po anekdoty, vyhrabala?
Většina je z hlavy, na pár věcí jsem se musela doptat rodičů. Vím například, co byla výjezdní doložka, ale jako dítěte se mě to netýkalo, netušila jsem, co to obnášelo ji získat. Nechala jsem si od táty převyprávět, jaká byla procedura žádání o devizový příslib i o zmíněnou doložku. Mnohé ze vzpomínaných artiklů mám dokonce doma. Třeba názvy žvýkaček bych si dávno nepamatovala, ale jako kdekdo jsem obaly od žvýkaček sbírala a našla jsem je loni u našich. Leccos byly třeba německé nebo dánské značky, tehdy jsem si ovšem myslela, že je každá správná bubble gum americká. Při pohledu na obaly mi na jazyku tanuly chutě… Když jsem si pak nedokázala vzpomenout na názvy sestav při skákání gumy, udělala jsem anketu. Vybavily se mi jen normálky a macky, tak jsem rozhodila sítě na Facebooku a ozývaly se mi ženy z různých koutů republiky s vrtulemi, pekařkami a tak dále. A zatímco tleskačky typu Um baj vary vary vasimbó nebo Den den delí jsou plus minus stejné po celé republice, zrovna skákání přes gumu mělo svoje pravidla i názvy dost diverzifikované. Potom jsem se přihlásila do skupin na Facebooku Husákovy děti a Mé dětství v socialismu…
Lidé jako by měli tendenci zapomínat, jak se za socialismu žilo a co všechno jsme neměli. Jak se k této kolektivní ztrátě paměti stavíte? Dnes by se s Ruskem družil leckdo; třeba jen vy a já nechápeme nějaký aspekt mátušky Rusi, který je správný a blahodárný pro celé lidstvo.
Já na to myslím pořád a každý den si říkám: Vždyť to nemůže být tak, že já nebo moje sociální bublina, stoupenci liberální demokracie, máme patent na pravdu. Co když na tom něco je, když se k Rusku přiklání tolik lidí? Nechci je rovnou všechny dehumanizovat tím, že je označím za dezoláty nebo za blbce. Ale jde to úplně mimo moje chápání a opravdu mám pocit, že půlku lidstva kousla nějaká nakažená blecha a přeprogramovala jim myšlení a chování a najednou s nimi není možná dohoda, protože mají přestavený software.
Stejně jako vaši protagonicté David a Marta jste vyrůstala na sídlišti Bohnice a chodila tam do školy. Paneláky přes druhdy zpochybňovanou či omezovanou životnost stojí dál, jak se ovšem to místo změnilo co do kvality bydlení nebo postoje Pražanů k nim? Jsou bohnické děti podobně jako vaše generace dodnes vysmívány, že žijou u cvokhausu?
To nejspíš jsou. Překvapuje mě, že pro spoustu lidí jsou dnes Bohnice v rámci lokálního pražského místopisu velmi žádoucí adresa. Ale když tam přijedu za rodiči, padá na mě smutek, protože tam stále ještě není vybudovaná pořádná infrastruktura. Sídliště bylo tehdy jiný svět než stará Praha, oddělené i duchovně. Přistěhovaly se tam samé mladé rodiny, často původně mimopražské, neexistovaly žádné vazby. K nám do Bohnic se nedostaly petice ani samizdat – jediný samizdat, jaký jsme v té době my bohničtí mladí měli v rukou, bylo porno.
A bohnické děti do speciálních škol jezdily čtyřicet minut autobusem.
Což se patrně děje pořád. Ona na tom sídláku infrastruktura pořádně neexistovala ani tehdy, ale aspoň tam byly třeba restaurace a hospody. Ve všední den jste si tam k obědu dali rajskou s knedlíkem, o víkendu jste vyvedli rodinu na steak se sýrem a broskví. V Bohnicích dnes sice mají nový nákupáč s rychlým občerstvením a pizzerií, ale taková ta poctivá, normální, obyčejná hospoda, kam by mohli lidi ve věku mých rodičů jít na oběd třikrát týdně za meníčkovou cenu, tam není. Ani kavárna, kam by si mohly babičky v chlupatých čepicích sednout na šmetrdólek. Za mého dětství tam nebylo kino, divadlo ani sportoviště. Aspoň s tím sportem je to trochu lepší, konečně dostavěli bazén, který se začal budovat ještě za mého dětství. My jezdili hodinu do Hloubětína na plavání se školou a pak s mokrými hlavami zpátky, celý vyučovací den v čudu… Všechna tahle příkoří v té knize najdete. Pořád totiž cítím vztek na to, kolik toho nefungovalo, a zároveň vidím, že spousta těch věcí, kvůli kterým jsem se tehdy zlobila, pořád platí nebo se nějakým způsobem táhne a recykluje. V Praze je stále nedostatek škol a školek, gymnázií, i skoro čtyři dekády po převratu… Ano, karikuju nešvary normalizace, ale chtěla jsem i nasvítit ty věci, co stojí i po letech za pendrek. Abychom si řekli: „To byli ale břídilové, ti komunisti! Ale moment, není ono to vlastně pořád stejné?“
Místy jsem se nad vaší knihou od srdce zasmála trefným popisům: „Bejt zádumčivej, nosit černý hadry, dlouhý kabáty a točit se na místě jako debil, to není pro mě.“ Myslíte, že jsou děti schopny kritické reflexe svého dětství? A byla jste vy sama?
Jo a jo. Mně byli depešáci směšní už tehdy. Pochopitelně jsem jim částečně záviděla, protože jsem taky chtěla černý baret, který jsem neměla, stejně jako moje hrdinka Marta. Ta hudba mi dodnes nic neříká, ale poctivě jsem se snažila, byla jsem dokonce zamilovaná do depešáka. To pořvávání „Depéééš!“, jako že jste zasvěcení a chcete ukázat, že se vyznáte, bylo tak trapné! Já ostatně byla velmi kritické dítě, musela jsem být dost nesnesitelná. Sarkastická, cynická, blazeovaná, jak říkala naše třídní učitelka. Přechytralej jedináček z dobré rodiny, na obyčejné základce. A navíc v Bohnicích.
V čem je výhoda, když se vaše kniha stane součástí marketingové akce Knižní čtvrtek, což vás potkalo už tuším potřetí? Udělá to z vás mediální pozornost autorku pro masy?
To určitě ne, ale Knižní čtvrtek autorům zajistí pozornost médií i knihkupců. Běžný čtenář tyhle marketingové nástroje myslím vůbec neregistruje. Moje knížka, a třeba i některé z předchozích, se tak může dostat do rukou i fanynkám midkultu. Mezi bookstagramerkami a knižními influencery se mimochodem vůbec nerozlišují jednotlivá literární patra. Je to zajímavý fenomén: sáhnou po knize s křiklavou obálkou, která jasně křičí: Pozor, žánrovka, brak, rodokaps, červená knihovna, prostě šestákové čtivo, a pak vezmou do ruky knihu už podle obálky intelektuální, náročnou, a berou na to stejný metr. Oni to nerozlišují, neaplikují různá kritéria, prostě to všežravě přečtou, nebo spíš pročtou, a zhodnotí to s použitím jednoho a téhož pojmového aparátu. Proto stejně jako mnozí další autoři nemůžu číst čtenářské dojmy na Databázi knih. Když tam se někdo zmocňuje naprosto triviálním pojmovým aparátem vysoké literatury, jímá mě z toho úzkost.
Rozhovor s Pavlou Horákovou si přečtěte v tištěném Reflexu č. 13/2025, který vyšel 27. března >>>
