O smrti Masaryka máme nové poznatky, pomohly by i ruské archivy, říká šéf vyšetřovacího týmu
Policie se od ledna znovu zabývá smrtí někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka, který zemřel v březnu 1948, kvůli podezření ze spáchání vraždy. Momentálně zkoumají nové dokumenty z USA, Velké Británie a Francie. Ředitel policejního útvaru Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a vedoucí vyšetřovacího týmu Dalimil Sypták v rozhovoru pro Reflex řekl, že by policie mohla nové informace sdělit za pár měsíců. Zároveň přiblížil fungování svého policejního útvaru a vysvětlil, proč je potřeba stále zločiny z doby komunismu vyšetřovat.
Znovu jste otevřeli případ Jana Masaryka na základě nových zpravodajských a diplomatických dokumentů z archivů z USA, Velké Británie a Francie. Přinesly nějaké nové poznatky?
Momentálně probíhá překlad materiálů. Zároveň nás těší, že po našem mediálním zveřejnění se na nás obrátila řada občanů, kteří nám doručili různé písemnosti nebo dokumenty ze svých rodinných archivů, případně nám zprostředkovali svědectví o té události. Přestože se jedná o informace zejména z doslechů, jsou to nové poznatky, o kterých jsme dosud nevěděli. Cílem je vyhodnotit všechny materiály, které se nám podaří shromáždit, porovnat je s tím, co jsme v minulosti v rámci prověřování zjistili, a stanovovat další verze možného scénáře události. Tento případ je mimořádný hlavně okruhem osob, které se mohly trestného činu vraždy na populárním ministrovi dopustit.
Přikláníte se více k verzi, že šlo o vraždu, či sebevraždu?
V současné době nemůžu sdělit další podrobnosti, právo na informace si vyhradilo dozorující státní zastupitelství. Jak jsem již říkal, provádíme překlad a vyhodnocování, proto je předčasné se přiklánět k jedné či druhé verzi, případně upřesňovat okruh osob, které se toho mohly dopustit.
Nové dokumenty jsou ze zahraničních archivů, pomohlo by, kdyby i Rusko poskytlo své dokumenty?
Máme předpoklad, že by v ruských dokumentech mohly být informace, které by přispěly k objasnění. Nicméně si musíme uvědomit, že tyto materiály jsou z archivů zpravodajských a diplomatických služeb, které příslušná rozvědka získala pro svou vládu od svých agentů nebo různých zdrojů a jsou to víceméně vždy informace z doslechu. Tudíž to nikdy není přímý důkaz. Souběžně s překlady nových materiálů se zabýváme desítkami nových podnětů, které jsme v současné době od občanů obdrželi a tyto vyhodnocujeme. Řekl bych, že další informace budeme moct poskytnout v řádech měsíců.
Dá se tak starý případ vůbec vyřešit?
Dá se říct, že se budeme čím dál více přibližovat možným pravděpodobným scénářům. Vzhledem k tomu, že k události došlo před desítkami let, zřejmě se nám nepodaří získat přímé důkazy o bezprostřední účasti nějakých osob a stále se budeme pohybovat v nějaké rovině pravděpodobnosti. Nicméně každá nová skutečnost, kterou zjistíme, přispěje právě k tomu, že se nám některá z verzí bude spíše potvrzovat, nebo naopak vyvracet.
Spolupracujete i s badateli, kteří se smrtí Jana Masaryka zabývají?
Samozřejmě se potýkáme s tím, že někteří přímí účastníci našich případů jsou již po smrti. Pracujeme proto v rámci našich archivů, ať je to Národní archiv či Archiv bezpečnostních složek, ale i s různými paměťovými či neziskovými institucemi, jako je Post Bellum, Paměť národa či Společnost pro výzkum zločinů komunismu, které shromažďují svědectví občanů o určitých událostech. Úzce spolupracujeme s Ústavem pro studium totalitních režimů, jehož odborníci nám pomáhají s objasněním některých mezer, jako jsou činnosti některých institucí, které nejsou výslovně upraveny zákonem, nebo dobovými předpisy. Jako příklad uvedu postavení Ústředního výboru Komunistické strany Československa, které de facto rozhodovalo o veškerém dění ve společnosti a vytvořilo si specificky sofistikovaný systém, kterým se dozvědělo o řadě událostí dotýkajících se prostých občanů, který nebyl nikde zapsaný, ale vědělo se o něm. Odborná vyjádření Ústavu pro studium totalitních režimů pak používáme i v trestním řízení jako důkaz.
Je tedy vaše práce především zaměřená na práci s dokumenty?
S archivy a písemnostmi, je to specifikum našeho úřadu, vzhledem k tomu, že se zabýváme zvlášť závažnými zločiny, ke kterým došlo od roku 1948 do roku 1989. Tyto případy byly spáchány z politických, náboženských nebo rasových důvodů a jsou vyloučené z promlčení, takže zatímco vražda je promlčená po 20 letech, my se běžně zabýváme věcmi, které se staly před 40 a více lety. Proto jsme policejní hantýrkou nazýváni Tempus na druhou. Tým Tempus se zabývá neobjasněnými i promlčenými vraždami, zatímco pro nás je případ, který je 40 let starý, jeden z novějších. Co naši práci odlišuje, je, že naším základním nástrojem je analýza archivních dokumentů, zpravidla spisů příslušníků Státní bezpečnosti, archivů na ministerstvech, soudech, státních zastupitelstvích či v institucích, které jsem již zmínil. Na základě této analýzy je pak vyhodnoceno, zda se stal závažný trestný čin či nikoli. Pokud vyhodnotíme, že se případ stal, provádíme další úkony, abychom zjistili, kdo je pachatelem. Tady se liší naše práce od té dnešních policistů, protože zatímco oni pracují s očitými svědectvími, my vycházíme z archivních materiálů. O odborné náročnosti naší práce také vypovídá jednak to, že naši pachatelé musí mít vždy obhájce, protože jsou ohrožení vysokou trestní sazbou, a také to, že ve většině případů se jedná o doktory práv.
Zjistíte z archivů více než veřejnost?
My víme, že i když máme stejný přístup k některým archivům, tak občané si dokážou propojit různé informace v rámci různých archivních fondů jen s největšími obtížemi. K dalším má přístup pouze policie. Potvrzovali nám to třeba příslušníci různých undergroundových kapel, ať už rockových nebo jazzových, kteří věděli, že někdo z jejich blízkého kruhu na ně donášel příslušníkům Stání bezpečnosti. A přestože věnovali studiu písemností v archivech hodně času, většinou se ke konkrétním osobám nedostali. Až poté, co jsme postupně začali rozplétat nitky my, jsme zjistili, která konkrétní osoba se na té perzekuci podílela. I když to byli například tvrdí rockeři z undergroundu, tak poté, co zjistili, kdo za tím stál, byli upřímně dojatí. Jednak kvůli tomu, že se vůbec tou činností někdo po těch letech zabývá, ale také proto, že se jim vybavily všechny hrůzy a nepříjemnosti, které zažívali.
Jakým případům se věnujete?
Za chvíli budeme slavit třicáté výročí vzniku a za tu dobu jsme zjistili vyšší stovky pachatelů zvlášť závažných zločinů. Jedná se zejména o případy násilí a vražd v padesátých letech, dále střelby na hranicích, ke které docházelo až do roku 1989. Velkou skupinu tvoří případy dlouhodobých perzekucí pronásledovaných osob spojených s nuceným vystěhováním z vlasti. Stranou naší pozornosti nezůstávají ani případy tzv. nezákonných „vyhazovů“ ze zaměstnání či armády, které s sebou nesly velké osobní tragédie dotčených rodin. Lidé ze dne na den přicházeli o příjmy a se špatným kádrovým hodnocením nemohli sehnat žádnou práci. V řadě případů ani jejich děti nemohly studovat střední školu, o poklesu jejich společenského postavení ani nemluvě. Rovněž kněžím, kteří odmítali spolupracovat s StB, byl odnímán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Ačkoliv uplynulo od sametové revoluce více než tři desítky let, jsme v naší práci velice úspěšní i dnes. Ročně se zabýváme více než stovkou nových případů, v nichž průměrně zjistíme identitu 70 pachatelů. Většinou stále žije mezi 10 až 25 z nich. Ne všechny se nám ale podaří obvinit, neboť nám v některých případech chybí konkrétní listiny. Bylo běžnou praxí, že StB před ukončením své činnosti řadu dokumentů pálila nebo skartovala. A tyto písemné důkazy nám dnes chybí. Náš úřad má momentálně celkem 30 pracovníků. Na případu Jana Masaryka aktuálně pracuje pod mým vedením tým, ve kterém je hlavní vyšetřovatel, další dva vyšetřovatelé a dva kriminalisté. Vzhledem k tomu, že se zabýváme poměrně dlouhým obdobím naší historie, chtěli bychom systematicky zpracovávat nejstarší případy v knižní formě kazuistik a tyto předkládat veřejnosti. Tak by tomu bylo například u vražd v 50. letech a postupně bychom se po desetiletích blížili k současnosti. Máme tak za to, že tato podoba by přinesla ucelený obraz vývoje represí a změn režimu v čase. Postupně bychom tak za sebou tematicky uzavírali dveře.
Je nějaký případ, který vám utkvěl v paměti?
Je těžké vybrat jen jeden případ, všechny jsou nějakým způsobem zajímavé. Spíš mám největší radost, když se podaří zjistit pachatele těch nejzávažnějších jednání, jako třeba nuceného stěhování společensky nepohodlných osob. Jedná se třeba o případy, kdy člověku bylo příslušníky StB důrazně doporučeno, aby vycestoval do některé imperialistické země, ale on měl třeba před svatbou, těhotnou přítelkyni, neovládal žádný světový jazyk, ale příslušníky StB neobměkčil. Když si to tak představíme, tak ti lidé věděli, že se nevrátí zpět, procestovali několik zemí, než někde získali azyl, například v Kanadě či Švýcarsku, ale vůbec se nedomluvili. Takové případy jsou srdcervoucí. I když jsou často pachatelé po smrti, je na poškozených vidět, že jsou rádi, že se dočkali spravedlnosti. Někdy si to rozhodnutí o odložení případu, ve kterém je označen pachatel, nechávají i zarámovat, aby je měli stále na očích. Připomíná jim, že to byli právě příslušníci StB, kteří již tehdy porušovali platné zákony, a že to nebyli oni, kdo je porušoval. V našich rozhodnutích u zemřelých pachatelů konstatujeme, že se zvlášť závažného zločinu dopustili, čímž přispíváme k dlouhodobé snaze o vyrovnání se s komunistickou minulostí, a mají pro poškozené a jejich rodinné příslušníky velký význam. Ty perzekuce se v jejich rodinách totiž projevovaly po další generace. Někdy pachatelé stále žijí, takže se mohou stále dostat i před soud.
Myslíte, že bude Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu vždy potřeba, nebo postupem času uzavřete všechna období?
To je zajímavá otázka. Činnost našeho úřadu je v tuto chvíli určitě potřeba, protože delikty, které vyšetřujeme, jsou nepromlčitelné. Tyto vůbec nejzávažnější trestné činy, které trestní zákoník zná, dávají možnost, a tedy i povinnost zabývat se jimi a stíhat viníky i po desítkách let. Naši práci nám navíc komplikuje to, že důkazy o trestné činnosti je potřeba dohledávat fyzicky v archivech, tehdejší právní předpisy a rozkazy a další písemnosti nejsou součástí žádných dnešních informačních systémů. Je to tedy doslova mravenčí práce. Navíc naši pachatelé jsou velice často doktory práv, tedy jejich činnost je kvalifikovaná. Současně jsme našimi účastníky řízení z řad poškozených ujišťováni, že naše práce vysílá důležitý signál do společnosti, že žádné bezpráví by nemělo zůstat nepotrestáno a bez následků, bez ohledu na čas, který uplynul. V tomto smyslu je nezbytné, aby si náš úřad zachoval prověřovací a vyšetřovací funkci, aby nebyl další paměťovou institucí, ale mohl i nadále hrát klíčovou roli v odhalování pachatelů, kteří dosud nebyli potrestáni. Stejně tak činí například v Německu, kde se dodnes zabývají trestnou činností spáchanou v období druhé světové války, ale i střelbou a úmrtími na bývalých státních hranicích. I s těmito justičními a policejními orgány dodnes aktivně spolupracujeme. Zároveň je tu i návaznost naší činnosti na to, že oběti pak mohou dosáhnout na určitou satisfakci, byť drobnou, z hlediska přiznání statutu účastníka třetího odboje.
V oblasti náhrad pro poškozené se chystají změny.
Teď se ještě připravuje zákon o odškodnění lidí nucených k vystěhování do ciziny v rámci akce takzvané Asanace, což by mělo být zjednodušené správní řízení, ve kterém by měla být přiznána alespoň částečná finanční náhrada. Jak jsem zmiňoval před chvílí, lidé tzv. nepohodlní totalitnímu režimu byli nuceni opustit svá zaměstnání, nemohli získat práci odpovídající jejich odbornosti, což se samozřejmě promítlo i v jejich celkových příjmech a následně vyměřovaných starobních důchodech. Jsme si vědomi, že časem bude méně žijících pachatelů, ale naše práce je označovat i viníky, kteří zemřeli. Máme stále dost přímých svědků či jejich rodinných příslušníků, kteří mohou podávat očitá svědectví, neboť útrapy a perzekuci zažívaly i jejich dorůstající děti. Připomínání zločinů totalitních režimů a označování jejich pachatelů nám také pomáhá předcházet opakování podobných situací v budoucnu.
Více o vyšetřování smrti Jana Masaryka si přečtěte v novém Reflexu >>>
