Pavla Horáková: Jak píšu v knížce, všichni jsme byli malý kurvy a komplicové režimu. Tedy skoro všichni

Od vydání vašeho románu Srdce Evropy uplynuly čtyři roky. Jak jste je strávila?

Naordinovala jsem si takový menší sabatikl, částečně vynuceně. Po dopsání Srdce Evropy jsem se totiž mírně zdravotně zhroutila a moje paní doktorka mi doporučila šetřit se. Já to vzala doslovně; snažila jsem se dohnat osobní život, odpočívat aktivně, tedy nesedět deset hodin denně u počítače a nepsat texty na různé zakázky, a tak dál. Věnovala jsem se rešeršování a poznávání světa, života a tak vůbec – mezi dopsáním Srdce Evropy a Okna na západ, které jsem do nakladatelství Argo odevzdala někdy po loňských letních prázdninách, jsem byla taky na dvou delších rezidenčních pobytech.

Zatímco Teorie podivnosti se prodalo třináct tisíc výtisků a získala jste za ni Literu za prózu, o poznání obsáhlejší, čtenářsky náročnější a literárně ambicióznější Srdce Evropy mělo prodeje poloviční a na ceny nedosáhlo.

Teorie byla přeložena do devíti jazyků, u Srdce jsou koupená práva jen pro bulharštinu a já samozřejmě vzhledem k tomu, že se jeho příběh odehrává ve Vídni let 1912 a 2020, usiluju primárně o překlad do němčiny. Tam se to rýsovalo slibně, ale naše plány ztroskotaly na tom, že překladatelka, která se snažila o nalezení kofi nancování, dostala svůj vlastní grant na jiný projekt, takže se vše odsunulo. Moje agentka čeká na nakladatele, jenž má zároveň dobrou distribuci, a zrovna tuhle knížku nechce na západní trh dát někomu, kdo má malé hobby nakladatelství, kde se vydá v pár stech výtiscích a zapadne. Nedělám si iluze, že můžu udělat se svými knížkami díru do světa, ale v tomhle mají moje agentka a můj nakladatel pravdu, takže jsem trpělivá.

Udělala byste něco jinak, kdybyste Srdce Evropy psala znovu?

Každá knížka může být tenčí, vždy se dá škrtat. Ale určitě bych to neudělala jinak. Jsem na tu knihu pyšná a často z ní sama sebe cituju, zejména pokud jde o česko-německé nebo česko-rakouské záležitosti nebo „národní povahu“. Když se dostanu do nějakých diskusí, sahám po vlastních argumentech: „Počkej, počkej, mám o tom celou kapitolu“, a vytáhnu buď knihu, nebo sazbu v počítači a otravuju s tím lidi. Bylo pro mě důležité udělat si inventuru českých dějin v kontextu střední Evropy, ve kterých jsem měla obrovské mezery. Nemůžu sice svou neznalost v padesáti letech házet na to, že mě ve škole něco nenaučili, ale mám to zanedbání českým školním osnovám přesto za zlé.

Z bezmála desítky vašich knížek je patrné, že když zpracováváte nějaké téma, musíte ho beze zbytku vyčerpat. Jste taková literární ekoložka, nerada vyhazujete, vše upotřebíte. Knížka Okno na západ je tak esencí vašeho i mého dětství. Jak a kde jste všechny ty archeologické vykopávky, od československých socialistických dětských her po anekdoty, vyhrabala?