Do očí mi bylo řečeno, že moje kniha je sra*ka. Co s takovou informací mám dělat, ptá se Emma Kausc
Emma Kausc (27) získala za svůj debutový román s názvem Narušení děje Cenu literární kritiky. V aktuálním čísle Reflexu s ní přinášíme rozhovor o knize, která vyvolala velké emoce, čemuž se věnujeme právě zde, v bonusových otázkách a odpovědích.
Protagonistkou příběhu je třiatřicetiletá Emma, Češka žijící v Británii, která řeší vztah se zemřelou matkou a vzpomíná na svou zmizelou lásku, fotografku Alyonu. V druhé linii se seznamujeme s Krtkem – William Lyttle řečený Mole Man kdysi jakožto kuriozita plnil noviny i televizní zpravodajství, neboť v sedmdesátých letech v Londýně hloubil pod vlastním domem tunely.
Na rozdíl od vítězky ceny za poezii Iryny Zahladko jste byla při děkování na pódiu stručná. Co pro vás ta cena znamená?
Externí validaci, potvrzení kvality. Jsem si vědoma toho, jak moc ta kniha některé lidi štvala, což následně podrylo moji víru v to, že by Narušení děje mohlo institucionálně nebo symbolicky něčeho dosáhnout. To ocenění a docenění je pro mě jako pro člověka, který tvoří, velice důležité; nepíšu ve vakuu. Zároveň jsem se dočkala finanční odměny, padesáti tisíc korun, která je vzhledem k tomu, jak je psaní strukturálně podfinancované, ostatně stejně jako většina kultury, velmi příjemná.
Po předávání Ceny literární kritiky jste zmiňovala, jak vás překvapilo, jak prudké reakce a polemiky váš román vzbudil. Třeba překladatelka z angličtiny Alena Dvořáková ve své únorové obsáhlé kritice v Souvislostech zvolila jízlivý a zlý, zraňující tón. Jak jste reagovala?
Po prvotním šoku a poté, co jsem se vybrečela, jsem si především uvědomila, že bych paní Dvořákové přála literaturu, která jí bude dělat radost. Pokud jí moje psaní nečiní potěšení, neměla tu knihu číst dvaapůlkrát a věnovat jí dvanáct hustě popsaných stránek, které vypovídají především o tom, čemu ráda věnuje svůj čas. Tušila jsem, že ta kniha možná něco rozvíří, ale rozhodně jsem si nemyslela, že zůstaneme na úrovni hladiny, že se nepůjde hlouběji. Pro příklad otázku z debaty: „Flexí Emma Kausc?“ Tedy: vytahuju se a machruju prostřednictvím svého psaní? Nečekala jsem, že se zasekneme na základních úrovních a rovinách, že budeme řešit především, jestli je to autofikce… Literárněkritická obec už nějakou dobu vede debaty o tom, že autofikce je někdy spíš přístup než žánr, svébytná kategorie. S nálepkou autofikce jsem zadobře, ostatně jsem ji po Hostu i chtěla, jenže autoři, kteří se k ní hlásí nebo k nim doputovala, ji zhusta pojímají úplně jinak, než jak ji dělám já. Jen to nutí čtenáře si klást otázky, jestli náhodou nehraju hru, jestli náhodou nelžu, což jsou bizarní přístupy, které vyvěrají z toho, jak se tady posledních několik desetiletí kultivuje čtení. Že tady není ve veřejném prostoru širší debata, třeba i vyvolaná nakladateli. Různé knihy potřebují různé čtenářské přístupy, a pokud obecně přijímaná kritéria kvality znějí, že kniha je dobrá, pokud se čte hladce, rychle, dovedu se k ní vztáhnout a je snadno stravitelná, pak moje kniha přirozeně selže.
Proč je vaše kniha tak polarizující?
Možná i kvůli tomu, kdo jsem já sama. V rámci book clubů, kterých jsem se účastnila, se párkrát stalo, že když čtenář zjistil, že jsem otevřená kritice a ráda se budu bavit o dojmech a o pojmech, úplně ztratil zábrany, které mezi autorem a publikem přirozeně existují. Do očí mi bylo řečeno, že moje kniha je sračka. Co s takovou informací mám dělat? Nebo jsem se dozvěděla, že kniha teda nic moc, ale sbírá plusové body díky tomu, jak se prezentuju já sama. Pokud moji knihu někdo posuzuje takto, asi to není literatura pro něj. Nemá ostatně určitého ideálního čtenáře; podle mě je ideální čtenář problematická kategorie, co to vlastně znamená? Narušení děje je kniha, která se člověku buď bude líbit, nebo ne, a to nezáleží na jeho erudici nebo na jeho zázemí, ale třeba na tom, jestli je čtenářský otevřený. Často ovšem hraje roli jen prvotní pocit a náhoda. Sama jsem velká zastánkyně demokratizace literatury; je spousta autorů, po kterých bych nesáhla, ale zároveň bych si nedovolila říct, že jsou špatní, jen proto, že mě jejich knížky neoslovují. A mě pak lidé, kteří nejsou schopni rozlišit mezi kvalitou a vlastním vkusem, veřejně vláčejí jako vyloženě špatnou autorku, která klame tělem a za svoji rádoby sofistikovanou spekulativnost, za roztříštěnost a fragmentárnost schovává to, že neumí příběh narativně vést, že neumí zvládnout chronologickou osu. Oni nejsou schopni připustit, že je v tom záměr.
To vás jako sedmadvacetiletou ženu musí dost radikalizovat. Neutvrzuje vás to v přesvědčení, že si tady nejsme všichni rovni?
Že žijeme ve světě nepřátelském vůči ženám, nota bene mladým, dávno vím. Když jsem vydala svou básnickou sbírku, její recepce se točila výhradně ohledně toho, kolik mi je.
Ano, dřív jste psala poezii, v roce 2018 jste byla, jako devatenáctiletá, za básnickou sbírku Cykly nominována na Cenu Jiřího Ortena.
A v rámci debaty se mých dvou spolunominovaných ptali veskrze na věci, které souvisely s jejich díly, zatímco v mém případě je zajímalo hlavně to, jaké to je, napsat knihu, když je vám devatenáct. To mě zabolelo, vůbec jsem na to nebyla připravená. Vášnivě jsem toužila dělat literaturu jinak, což mám i teď. Ale musela jsem si nechat narůst hroší kůži, aby se mě podobné reakce a komentáře nedotýkaly.
Narušení děje je váš prozaický debut. Vrátíte se k básnění?
Poezie je momentálně médium, ke kterému nemám moc vztah. Moje sbírka byla jednorázová záležitost, souvisela s tím, že mi bylo -náct a bylo to pro mě v jistý moment příjemnější médium a příjemnější typ vyjádření. Podstatně víc jsem ovšem četla prózu, chtěla jsem ji psát od osmi let.
„Na románu jsem ocenila metatextové hledání příběhu, víru ve vyprávění, ale zároveň i ambiciózní snahu o text přesahující domácí literaturu,“ napsala o vaší knížce jedna z pěti porotců, Marta Ljubková. Cizorodost a velkorysost příběhu okamžitě zaujme snad každého – díky čemu jste si mohla dovolit takhle psát?
Když jsem Narušení děje psala, neměla jsem pocit, že vyrábím nějakou umělou konstrukci a že to je vědomý, strategický tah. Text vznikal organicky, netvořila jsem nějaký narativní hlas nebo výstup. Tohle jsem prostě nefiltrovaná já – jak protagonistka přemýšlí, jak se vztahuje k věcem, její asociativnost kopíruje asociativnost mojí hlavy. Literární kritik Kryštof Eder se mě na debatě v Táboře ptal, zda je ta nečeskost, to, že román působí spíš jako překlad, záměrná; jestli se vymezuju vůči původní české tvorbě, jestli ji čtu. Samozřejmě ji čtu, abych měla povědomí o tom, co se děje, ale nikdy jsem tu nenacházela literární souputníky. S výjimkou jedné ženy, Milady Součkové, která mě hodně ovlivnila, i když psala podstatně experimentálněji než já. Její intelektuální podhoubí, modernistické anglofonní vlivy, to je něco, k čemu se dovedu vztáhnout. Možná nesplňuju to, co se v Česku očekává od mladých žen, které literárně debutují. Píšu jinak, protože takhle uvažuju, to je mi vlastní a přirozené, to mě oslovuje u jiných autorů. Třeba u mého největšího literárního oblíbence, mistra konstruování fikčních světů a zrcadlovitosti Jorgeho Luise Borgese, nebo u Vladimira Nabokova či v Božské komedii. Jsem nadšenou čtenářkou děl Maggie Nelsonové, Bena Lernera i kanadské básnířky Anne Carsonové. Hledám v literatuře přesah, a teď nemyslím intelektuálně, ale doslovně: nechci číst literaturu, která bude o tom, co je na stránce. Chci číst o tom, co stojí mezi řádky.
Rozhovor s Emmou Kausc si přečtěte v Reflexu č. 14, který vyšel 3. dubna 2025>>>
