Kyša: Kvůli mimozemšťanům vyhodím do vzduchu Anděl, s démony a upíry bojuju v tramvaji 22
„Je ještě vůbec někdo Čechem, kdo neochutnal Kotletu?“ zeptal se poněkud kostrbatě uživatel Terva na www.databazeknih.cz, populárním všelidovém diskusním fóru o knihách. Nakladatelství Epocha začalo slogan využívat jako propagační. LEOŠ KYŠA (45) alias FRANTIŠEK KOTLETA dnes ovšem propagaci nepotřebuje, etablovaný je dostatečně. Tento publicista, spisovatel sci-fi a fantasy, scenárista, podcaster a někdejší novinář píše pod oběma svými identitami průměrně dvě knihy ročně, tudíž má za sebou tři desítky knížek, údajně půl milionu prodaných výtisků i mnoho vyvrácených konspiračních teorií a bludů o jasnovidectví a různých parapsychologických experimentech. V aktuálním Reflexu č. 14/2025 s ním najdete profilový rozhovor, zde nabízíme pár bonusových otázek a odpovědí.
„Spisovatel, trestanec, podnikatel, jesenický Mauglí a řezník. Pochází z umělecké rodiny, jeho matka byla tanečnice, gymnastka a špionka, již pro neohrožené občanské a politické postoje perzekuovali natolik, že byla nucena před StB uprchnout do zahraničí. Její pozoruhodná kariéra agentky CIA, která po celá osmdesátá léta deptala svými úspěchy jak StB, tak KGB, dosud nebyla publicisticky zpracována… Tak začíná životopis spisovatele jménem FRANTIŠEK KOTLETA ve fanzinu Pevnost č. 09/2010, v rubrice Rozhovor. „O Kotletově otci se také nic neví. Podle některých indicií je jím Michail Gorbačov, kterého Kotletova matka svedla během tajné návštěvy Bruntálu,“ píše se v textu dále. Kdo ovšem osobně zná Leoše Kyšu, který si pseudonym František Kotleta (toho potkáte osobně za týden na Comic Conu, máte-li chuť) kdysi vyvolil, ví, že jeho fantazie je bezbřehá. V dílech obou jeho identit najdeme spoustu krve, hodně akce a nadsázky, nějaký ten sex, kvanta hlášek, fóry, ironii a sarkasmus, odkazy na popkulturu. Naposledy Leoš Kyša na sklonku loňského roku vydal Syndikát,okamžitý bestseller o dvou podnikatelích, kterým někdo z firemního účtu ukradne poslední peníze.
Líbí se mi vaše inside joky a namedropping. Nevím, co by řekli Janek Rubeš a Apolena Rychlíková na to, že jste je jmenoval hned na prvních pár stránkách Syndikátu. Také jste obsadil jmenovce spisovatele Jiřího Sivoka do role padoucha a Jana Tyla, v příběhu tedy Tylera, do ústřední úlohy vypravěče. Dá se ve vašich knihách prodat product placement? Nebo si hrdinové kupují redbully jen tak, zadarmo?
Rád si dělám z lidí legraci, rád zasazuju děj ve svých knihách do kontextu naší současné reality. Za žádnou z těch zmínek jsem nikdy nedostal zaplaceno, ale kupodivu ani přes hubu. I když je fakt, že jeden televizní magnát o mně kdysi natočil ne úplně lichotivý díl svého pořadu, ale já myslím, že to je v pořádku. Když už o někom řeknete, že má malý penis, musíte počítat s tím, že někdo řekne, že vy ho máte ještě menší.
Co prosím?
Už to nerozvádějme! Musíte pracovat s tajemstvím, stimulovat mozky publika, lidskou mysl, aby si domýšlela a věci rozvíjela. Na tom jsou fantastika a sci-fi založeny.
Proč žijete v Milovicích? Pamatuju si z počátku milénia tamní tankodrom, opuštěné chýše po Rusácích a pusté letiště… Je mi jasné, že máte rád postapokalyptickou krajinu, ale co přesně vás tam drží?
Pořád lepší než v Bruntále, ne? Koupil jsem tam byt, a když jsem ho splatil, pořídil jsem si starou rozpadlou ruinu, takže mě tam drží to, že ji musím zrekonstruovat a splatit hypotéku, což je taky taková pěkná kotva. Tyhle věci spoustu z nás drží na místech, kde žijeme. Milovice jsou padesát minut cesty vlakem a padesát kilometrů autem od Prahy, ke které jsem připoutaný – moje dospívající dcera sem chodí na gymnázium. V Praze mám milion aktivit a milion kamarádů; přitáhl jsem sem s batůžkem v roce 2003, začal dělat redaktora v Právu a zapustil tu kořeny.
Přesto vás Praha nenadchla natolik, abyste jí ve své próze věnoval tolik prostoru, jako věnujete rodnému Bruntálsku. Zrovna v předchozím Reflexu jsme na těchto stránkách měli rozhovor s Pavlou Horákovou, která ve svém románu Teorie podivnosti Bruntálsko vyzdvihuje jako vedle Šumperska a Jesenicka nejobskurnější místo v republice, kde se dějí ty nejpodivuhodnější věci, je tam nejhustší kriminalita, jsou tam jevy mezi nebem a zemí…
Chcete znát tajemství? Nic mezi nebem a zemí neexistuje. Já o Praze píšu hodně, jen ne ve svých kyšovských věcech, ale v těch kotletovských ano. Když chci postřílet pár mimozemšťanů, zásadně při tom vyhodím do povětří Anděl, a bojovat s démony a upíry jde nejlépe v tramvaji linky číslo 22, po té vede moje oblíbená trasa. Ale Sudetenland se logicky odehrává na Bruntálsku, strávil jsem tam půlku života. A jak se píše ve Sto rocích samoty, domov je tam, kde jsou hroby vašich předků – pro mě je to obec Dvorce a přilehlý Bruntál.
To, že nic mezi nebem a zemí neexistuje, dokazujete i ve svém podcastu Jardná věda s necelými pěti tisíci sledujících. Jste také jedním z nejaktivnějších členů Výboru Českého klubu skeptiků Sisyfos. Pozorujete nějaké pohyby, nebo nedejbože zlepšení, v přístupu Čechů k popularizované vědě?
Celý život sleduju, jak jde psaní o vědě intenzivně do kopru, čest výjimkám. Editoři pořád: „Je to těžký, musíš to zjednodušit, a ještě zjednodušit! Píšeš o očkování? Musíš tam mít nějaké odpůrce očkování!“ Když Standa Hruška zakládal Talk TV, přišel za mnou, jestli bych pro něj nedělal tenhle podcast. Já to vzal s tím, že v Jardné vědě nebudeme dělat kompromisy, žádné clickbaitové titulky, a budeme zpracovávat výhradně témata důležitá a zajímavá. Léta to funguje, ten projekt se uživí od prvního měsíce, nedotujeme ho. Máme statistiky přehrávání našich videí a díl o kvantové fyzice dosáhl 130 % přehrání, což znamená, že si ho 30 % lidí pustilo znovu. Lidi mají rádi výzvy, baví je, když se objeví něco, co neznají a co je může obohatit. Přitom v médiích vládne trend „Pojďme dolů k nejnižšímu společnému jmenovateli, pojďme po povrchu, pojďme nestresovat čtenáře jeho vlastní neznalostí“. Přitom myslím, že zrovna v tomto našem projektu publikum baví to, co je přesahuje, z čeho je při přemýšlení bolí hlava, což je zrovna v kvantové fyzice prakticky zaručené. A spousta lidí to tak má i v literatuře – sám píšu de facto brakovku, ale rád do ní pro čtenáře ukládám nějaké drobné znalosti a souvislosti z různých oborů. I v knize o prcání s upírama lze čtenáři servírovat informace nebo třeba inovativní psací techniky a kompoziční zajímavosti, které je přesahují a inspirují. O tom i tahle literatura je: že si hrajete, že neberete věci vážně a zároveň přinesete něco, co čtenáře může inspirovat a přesáhnout. Když jsem sám jako kluk četl dobrodružné romány, četl jsem je se slovníkem, protože jsem v nich nacházel slova, která jsem neznal. Dozvěděl jsem se tak spoustu věcí o světě.
Jste bývalý novinář, který se jako jeden z mála českých spisovatelů uživí psaním. Přišlo rozhodnutí zběhnout od žurnalistiky k literatuře v pravý čas?
Rozhodně ano. Zažil jsem zlatou éru českých porevolučních médií, řekl bych, a všeho moc škodí a všechno hezké jednou končí. Nastoupil jsem do novin v roce 2003, a když dneska někomu vyprávím, že jsem na reportáži pracoval týden, nevěří mi. Jednou jsem na reportážní cestu vyjel do Ústí nad Labem; přijel jsem tam v pondělí, šéfredaktor mi zaplatil hotel až do pátku, ve čtvrtek za mnou dorazil fotograf a pak mi ještě v mzdové účtárně další týden vysolili stravné za služební cestu. Dnes si všichni myslí, že lžu, že takovéhle podmínky v našem oboru prostě nemohly existovat. Jindy mě šéfredaktor Práva poslal na dva týdny do Brazílie, abych odtamtud přivezl reportáž o tom, jak tam létají a co tam dělají Češi. Dal mi na cestu nějakých 20 000 korun, samozřejmě v dolarech… Teď mají mladí redaktoři často skutečně mizerné podmínky a podstata samotné práce se taky změnila. Dnes se bouchají články od stolu, osobní setkání je spíš unikátní věc. Část novinářů, jestli je to vůbec ještě přesné označení, většinou jednoduše krade statusy ze sociálních sítí, telefonuje, řeší věci přes e-maily a bouchá jeden kousek za druhým. Takže ano, myslím, že jsem odešel zavčas, bude tomu nějakých šest let.
Odešel jste také od žánrového nakladatelství Epocha, po patnácti letech. Loni jste začal své knihy publikovat v nakladatelství Dobrovský, u jedné z jeho tuctu značek, u Vendety. To je skoro, jako kdybyste se svou manželkou vydal knihu rad k manželství a pak se s ní rozvedl.
Jen si ze mě dělejte legraci – publikace Jak přežít manželství náhodou dokazuje, že jsme to s Lídou (Ludmila Hamplová, mj. někdejší redaktorka Reflexu; pozn. red.) zvládli slušně, a jak říkali naši právníci, měli jsme nejkrásnější rozvod na jižním břehu Visly. Když jsem odcházel po šesti letech z Práva, editor Pepa Hora, budiž mu země lehká, říkal: „Leoši, stagnace je druh kastrace a každá změna je změna k horšímu, takže si nevybereš.“ Říkám si od té doby, že tedy volím radši změnu k horšímu než kastraci. Naštěstí na Pepova slova nedošlo. Naopak.
Píšete od roku 2020 knižní sérii Legie napůl s Kristýnou Sněgoňovou, aktuálně první dámou české literární fantastiky. Před osmi lety jste psal k jejím knihám takzvané blurby ve stylu „Příběh, který stojí za to, od holky ostré jako břitva“, před týdnem vám porodila dcerku. Velmi brzy se vám dvěma narodí i poslední, dvanáctá kniha Legie. Jak probíhá organizace práce a vzájemné ladění?
Poslední díl mám hotový, odevzdaný, těšte se. A ladění? My s Kristýnou při práci nemáme ega. Během psaní těch dvanácti dílů jsme se, pokud jde o tvůrčí záležitosti, nikdy nepohádali.
Hodnotí čtenářská obec vaše knihy rozdílně? Neměl jste pocit, že na Kristýnu Sněgoňovou občas čtenáři zahlížejí a že by po ní chtěli něco jiného, než se chce po vás?
Do hodnocení čtenářů vždycky vstupují předsudky nebo nějaká vlastní očekávání. Na počátku všichni očekávali, že Kristýna bude přítěží, byla označována za „nějakou maminu z Brna“. Jak ji někteří čtenáři zpočátku podceňovali, tak tím, jak byla dobrá, jim vyrazila dech. Jenže: jeden díl Legie podepsaný Kristýnou jsem ve skutečnosti napsal já a jeden díl podepsaný Františkem Kotletou napsala Kristýna. A nikdo to nepoznal!
Profilový rozhovor s Leošem Kyšou si přečtete v aktuálním Reflexu č. 14/2025>>>
