Miloš Forman? Sedlák a vroucí humanista, říkal zesnulý scénárista Jean-Claude Carrière
Francouzský spisovatel a scénárista Jean-Claude Carrière, který spolupracoval se slavnými režiséry včetně Luise Buňuela či Miloše Formana, zemřel v pondělí večer ve věku 89 let. Spisovatel netrpěl žádnou zvláštní nemocí a zemřel ve spánku ve svém pařížském domově. Po posledním rozloučení v metropoli bude pochován v rodné obci Colombières-sur-Orb na jihu Francie, upřesnila dcera Kiara Carrièreová. Před lety poskytl Reflexu rozhovor, který si můžete opět přečíst.
Na rozhovor s filmovým scenáristou Jeanem-Claudem Carrierem jsem se těšila léta, a když jsme se pak v Praze sešli, nevěděla jsem co dřív. Jestli vzpomínat, jak psal filmy s Bunuelem, vyptat se na geniální divadelní předlohu eposu Mahábhárata pro Petera Brooka, nebo mluvit o době, kdy psali s Formanem v New Yorku Taking Off, aniž uměli anglicky. Ještě že je Jean-Claude Carriere trpělivý vypravěč. Nakonec jsme za tu bohužel dost krátkou dobu probrali od všeho trochu. A skončili u vína.
Stává se vám, že při psaní prostě nevíte, jak dál?
Jistě, často. Někdy to překonám, jindy ne. Každý scenárista umírá s horou nedokončených věcí. Já mám navíc pár, které jsem sice dokončil, ale nikdy je nikdo nenatočil.
Podle čeho hodnotíte své filmy?
Podle nálady. Ale žádný se mi nelíbí bez výhrad. Ještě nikdy jsem si neřekl: tohle nemá chybu.
Ani Nenápadný půvab buržoazie, slavný film Luise Bunuela, s dějovým cyklem a la „jak se v klidu najíst“?
No, ten nebyl špatný. Taky nám scénář trval dva roky a měl šest verzí. My jsme vůbec s Bunuelem léta pracovali sami, na nějakém opuštěném místě v Mexiku nebo ve Španělsku, bez přátel, bez žen. Jedli jsme a nepřetržitě se bavili o filmu, na kterém jsme právě praŠPANĚL covali. Často jsem mu kreslil skici, aby věděl, jak co myslím. Spočítal jsem si, že jsme spolu požili asi dva tisíce jídel. Což je, jak jistě uznáte, víc, než spolu snědí mnohé milenecké či manželské páry.
Vždycky se snažíte pracovat s režisérem, nikdy nepíšete sám. V případě vašeho zatím posledního scénáře, Goyových přízraků, je režisér Miloš Forman dokonce uveden jako spoluscenárista. Proč?
Je to můj způsob práce. Rozhodně ho nedoporučuji všem, ale věřím v něj. Nejsem mistr, jen spolupracovník. Chci, aby byl režisér se mnou od úplného začátku. Některé z nich se mi podaří přesvědčit víc, aby se mnou seděli a klábosili, některé míň. Nemusí být přímo spoluscenáristé, stačí, když je mám blízko. Nutím je vídat se se mnou minimálně dvakrát týdně a pokaždé jim řeknu další nápad. Když vidím – a to je poznat hned –, že se jim nelíbí, radši se stáhnu. Poznám to většinou podle očí: když se jim zalesknou, mám naději.
Jak jim ty nápady vyprávíte? V dialozích?
Hrajeme spolu. I ženy a mladé dívky, samozřejmě. Bunuel, když jsme psali Krásku dne s Catherine Deneuvovou, si hned zabral Jean-Claude Carriere nenapsal v poslední době s Milošem Formanem jen scénář ke Goyovým přízrakům. Mají spolu v šuplíku přichystánu i adaptaci románu maďarského spisovatele Sándora Máraiho Svíčky dohořívají. Krásku. A na mě zbyli klienti nevěstince. To je normální: režisér si často vymíní, že bude hrát mladou dívku, která je mu psychologicky zcela vzdálená, jako by se k ní chtěl dostat co nejblíž. Když jsme psali Valmonta, hrál Forman pořád Cecilku.
Chcete říct, že při práci na Goyovi hrál Natalii Portmanovou?
Přesně tak. Ale nejen ji. V Goyovi, při „opičí“ scéně, kdy je Lorenzo mučen, jsme si do detailu přehrávali každou postavu: otce, matku i oba bratry. I když jsme strašní, příšerní herci a nikomu bych nepřál, aby nás viděl, je to lepší než nic.
Jak se vyvíjel nyní dost diskutovaný scénář ke Goyovým přízrakům?
Víte, že jsem poloviční Španěl?
Myslela jsem, že pocházíte z rodiny francouzských vinařů.
Jistě, pomáhal jsem tatínkovi pěstovat víno, třešně a kaštany. Až do začátku druhé světové války jsem žil jako ukázkový vesnický chlapec. Pak jsem odešel do Paříže, bylo to jako jiná planeta. Ale srdcem jsem přece jen Španěl. Byl jsem ve Španělsku mnohokrát, umím španělsky, Carlos Saura je můj dobrý přítel. Takže o scénáři: měl jsem radost, když mi Miloš před třemi a půl rokem řekl, že myslí na Goyu. Hned jsme si jednou po festivalu v Cannes – byli jsme oba bez rodin – půjčili auto a z Barcelony dvanáct dnů cestovali po klášterech a hradech. Vzal jsem Miloše do Calandy v jižní Aragonii, kde se narodil Bunuel, prostě ukázal jsem mu svoje Španělsko. S režisérem, který žije v Americe, by schůzky dvakrát do týdne nefungovaly, tak jsem létal do Connecticutu. Během dvou let jsme napsali čtyři odlišné verze. Každou z nich jsme poslali producentu Zaentzovi, začali mluvit s historiky – Španělé byli velmi vstřícní, hodně nám s filmem pomohli. A Bunuel začal velmi tvrdě pracovat.
Právě jste řekl „Bunuel“ místo „Forman“. To vám tolik chybí?
Každému, kdo ho znal, chybí. Zemřel, je to víc než dvacet let. Ale opravdový přítel s vámi zůstane i po smrti. Řeším s ním nejen práci, a hlavně život. Každou chvíli si říkám: co by tomu asi tak řekl Bunuel? Před pár lety jsem například přemýšlel, jestli se mám znovu oženit, a Bunuel mi řekl: No jistě, proč ne? I Peter Brook s tím souhlasil.
Ten navíc ještě žije.
S Peterem Brookem mě pojí dvaatřicet let nepřetržité spolupráce. Tuhle jsme spolu obědvali, přišel za námi jeden novinář a říká: při jídle jsem vás pozoroval, ani na vteřinu jste nepřestali mluvit. Jak je možné, že si i po těch letech máte co říct? Protože Peter mě vzal do míst, o kterých se mi ani nesnilo, že bych je sám někdy objevil. Má zvláštní antény, neuvěřitelnou citlivost: ví věci, aniž by se je rozumově naučil. Ve vztahu k lidem má obrovskou, magickou moc, které ale nezneužívá. Občas u mě zazvoní, vidím jen ty jeho průsvitné oči, lehký plátěný batoh na zádech a slyším, jak říká: Mimochodem, jedu ve čtvrtek na pár dní do Dillí, nechceš jet se mnou? No odolala byste?
Ví se o něm, že je velmi spirituální.
To mě celkem nezajímá. Jenom s ním můžete zažít toto: vstanete v pět, tma, hotel kdesi v Indii. Pijeme kafe a už tam čeká řidič a jedeme, nevíme kam. Celý den jedeme, hodiny a hodiny. Občas zastavíme, jen se díváme. To jsou moje nejhezčí vzpomínky. Indie je nejmíň nudná země na světě. Není to příjemná země na dovolenou, na prázdniny bych tam asi nejel, ale nikdy vás neomrzí. Jako když otevřete oponu a pak jsou ještě další dvě, dveře a za nimi další troje dveře. Nemyslím si, že by mě to zrovna inspirovalo k psaní scénářů, ale jezdím tam rád. Přátelím se s dalajlamou, vídám se s ním každý rok – díky Mahábháratě jsme se hodně sblížili. Všem proto říkám (i ženám, které mají deprese): jeďte do Indie. Nemusíte hned meditovat, hlavně cestujte. Deprese zmizí: není možné, abyste v Indii zůstali uvnitř sami sebe a rozebírali jen svoje problémy.
Zmínil jste indický epos Mahábhárata, který jste pro Petera Brooka zkrátil na devět hodin čistého divadelního času. Byla to vaše nejtěžší práce?
Rozhodně. Jako život – jeden příběh se prolíná s druhým, vzájemně se ovlivňují. Byla nejdelší, pracovali jsme na Mahábháratě jedenáct let. Ale samozřejmě jsem pracoval na jiných projektech, jinak bych nepřežil. Měl jsem dva kufry materiálů, které jsem pořád tahal s sebou. Už jenom unést tu tíhu. Naším cílem bylo konečně představit něco, co by dávalo smysl. A pak inscenace cestovala po celém světě, měla obrovský úspěch. Peter Brook kolem sebe totiž umí soustředit lidi, kteří tvrdě pracují, a přitom mají pocit, že to snad ani není práce. Peterovi bude osmdesát dva, pořád má stejné, naprosto jasné modré oči, přesně jako „brook“, tedy potok, prostě nomen omen. To Bunuel byl tmavý jako španělský kámen. Brook není o moc lehkovážnější, ale velmi inspirativní.
Jak byste popsal Miloše Formana?
Sedlák. Vroucí humanista. Velmi prozaický. Nepřeintelektualizovává věci, ale má přesnou představu o tom, co je v lidské povaze dobře a špatně. Spojuje věci se zemí, má k ní velmi silný vztah. Ovládá instinktivně znalost lidského pokolení. Proto to tak umí s herci. Prožil v životě hodně, ale neztratil smysl pro humor. Setkali jsme se v roce 1966, to je čtyřicet let.
A jste v kontaktu, i když spolu nepracujete.
Jistě. Vždycky když jede do Paříže, zavolá mi z Ameriky a nadiktuje přesný itinerář restaurací. Vím hodně o víně, i když už ho moc nepiju. Mám rád červené. A představte si, že jsem včera ochutnal velmi dobré české červené víno. Víno je velice dobrý důvod k tomu, abychom vy, já, ale i mladší generace věřili v budoucnost lidskosti. Protože víno se jako jedna z mála věcí všude na světě zlepšuje. To je pravda. Australská, jihoafrická, španělská, italská, česká, dokonce i francouzská vína jsou teď znamenitá.
Na čem teď pracujete?
To bych mluvil dlouho. Pracuji často na čtyřech projektech najednou. Napsal jsem film bez psaní, jenom mluvením. Přiměl mě k tomu afghánský režisér žijící v Paříži Atiq Rahimi, který natočil svůj první celovečerní film, Earth in Ashes, a měl s ním velký úspěch. Pracovali jsme na scénáři spolu, film se teď začne natáčet v Kalkatě. Je to můj první scénář v bengálštině, jsem na něj velmi pyšný. Pojedu tam rozhodně před začátkem natáčení.
S kým byste rád pracoval?
Někteří z nich jsou mrtví. Léta jsem doufal, že mi zavolá Fellini. Ale nestalo se tak. Měl Tonina Guerru, což byl můj dobrý přítel a skvělý scenárista. A tak si říkám: co takhle David Lynch?
Nechcete mu zavolat? Aby to nedopadlo jako s Fellinim.
Kdepak. Musí se ozvat sám.
Jean-Claude Carrière, jeden z mála filmových scenáristů, jehož značka se prosadila jako rovnocenná vedle jmen proslulých režisérů. Bydlí v Paříži ve čtvrti Pigalle, v domě, kde maloval Toulouse-Lautrec. Je ženatý, jeho druhá paní je Íránka. Má dvě dcery, třiačtyřicetiletou a tříletou. Narodil se 10. září 1931 ve Francii. Debutoval jako romanopisec, ale už od filmu Deník komorné (1963) spolupracoval trvale s režisérem Luisem Bunuelem (například Kráska dne či Nenápadný půvab buržoazie), s nímž se spřátelil díky společné lásce k vínu. Psal i pro Louise Malla (Milou v máji), Miloše Formana (Taking Off, Valmont, nyní Goyovy přízraky, hotový je i scénář podle románu maďarského autora Sándora Máraiho Svíce dohořívají), Volkera Schlöndorffa (Plechový bubínek, Swannova láska) a Andrzeje Wajdu (Danton, Běsi). Píše bez problémů francouzsky, anglicky i německy. Je autorem asi stovky scénářů celovečerních filmů, mimo jiné filmového přepisu Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí. V divadelním světě se proslavil spoluprací s režisérem Jeanem-Louisem Barraultem, a především Peterem Brookem. Na českých jevištích je oblíbený jeho titul Terasa, rozhlasovou inscenaci hry Normální okruh, která je brilantně napsaným dialogem, uvedl nedávno Český rozhlas. Carriere proslul také jako vynikající pedagog: dnes už klasické texty o scenáristické profesi Vyprávět příběh vyšly česky v roce 1995. V roce 2004 u nás vyšla i jeho vzpomínková kniha Léta utopie.
