Zemřela Kamila Moučková, tvář vysílání v roce 1968. Uvažovala jsem úplně blbě, řekla v minulosti Reflexu
Ve věku 92 let zemřela někdejší televizní a rozhlasová hlasatelka Kamila Moučková. Uvedla to dnes na svém webu Česká televize (ČT). Moučková byla tváří protiokupačního vysílání v srpnu 1968, kdy statečně informovala až do vypnutí vysílačů o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, i když na ni mířily samopaly sovětských vojáků. Za normalizace pak Moučková čelila perzekucím. Do televize se mohla vrátit až v 90. letech po sametové revoluci.
První televizní zpravodajská hlasatelka v Evropě nesměla svého času ani uklízet kanceláře. Po srpnové invazi se zapojila do ilegálního vysílání proti okupaci. Nikdy nezapomene na oči Jana Palacha. Její otec, Vilém Nový, však šel Moskvě na ruku a svou teorií o studeném ohni Palachův čin zpochybnil. Kamila Moučková (85) za svůj občanský postoj v srpnu 1968 získala v roce 2013 Cenu Arnošta Lustiga a při té příležitosti poskytla Reflexu rozhovor, který si můžete opět přečíst.
Máte z udělené ceny radost?
Přiznám se, že velikou. Arnošt Lustig za mnou na konci devadesátých let přišel do Svobodné Evropy, kde jsem četla zprávy, a zakřičel na mě do studia: „Nazdar, bejku, o tobě se bude v příštím století učit ve škole.“ „Vlastně ještě mám, tedy nemám, jedno ocenění. Státní. Na jaře 1968 jsem od prezidenta Ludvíka Svobody získala vyznamenání Za vynikající práci. Když pak v sedmdesátém sedmém estébáci odváželi chartisty za Prahu, tam je v lese zmlátili a nechali, koupila jsem v papírnictví tubu. Dala jsem do ní vyznamenání, přiložila sprostý dopis a poslala vše na Hrad Husákovi.
Co jste mu napsala?
Že nesouhlasím s tím, co se děje, a že už to vyznamenání nechci.
Dostavila se nějaká reakce?
Ne. V té době jsem už lepila pytlíky. U výslechu v Bartolomějské jsem byla snad stokrát. Co by mi tak asi ještě mohli udělat?
Mohli vás zavřít.
No jo, to máte pravdu.
Váš otec seděl pět let v komunistickém kriminále, vaše maminka přežila čtyři roky v nacistických věznicích.
Otec patřil na konci devětačtyřicátého roku mezi první zatčené stranické funkcionáře … Maminku nacisté za války sebrali místo otce. Vlastně kvůli němu. Pamatuju si, že už jako dvanáctiletá holka jsem nechápala, proč vysílá z české redakce BBC v Londýně pod svým pravým jménem. Všichni měli pseudonym, aby neohrozili své blízké v protektorátu. Můj sebestředný tatínek používal svoje jméno. Vilém Nový. Maminka byla zcela apolitický člověk. Jen z lásky ke svému muži chodila na komunistické schůze a tábory lidu. Zatkli ji v roce 1941. Nejdřív byla v jihlavské věznici, pak v Brně na Cejlu. Už byla napsaná na seznamu lidí určených na popravu, ale poslali ji do Ravensbrücku.
Spoluvězeňkyně z koncentráku si ji dodnes pamatují jako milou, tichou, drobnou paní.
Ano, taková máma byla. O Ravensbrücku ale nikdy nemluvila, a pokud se o něm zmínila, pomalu to vypadalo, jako kdyby tam byla v lázních nebo na dovolené. V květnu čtyřicet pět vážila třicet kilo … A celý život měla hrozný strach ze psů. Nedokázala projít na chodníku kolem vlčáka, i když byl na vodítku a měl košík. Přešla vždy na druhou stranu ulice. Svěřila se mi, že ji v lágru držela při životě láska k manželovi. Otec si ale z Anglie přivezl novou ženu a s maminkou se rozvedl. Stejně ho nepřestala milovat.
Jak je to možné?
Otec měl charisma. Já jsem k němu taky vzhlížela, i když jsem s ním byla jen od svých šesti do jedenácti let. Do šesti let jsem totiž vyrůstala u babičky. Do první třídy jsem sice začala chodit v Praze, ale v pololetí se mi začalo tak stýskat, že mě naši poslali zpátky k mé milované babičce do Jihlavy. Takhle to probíhalo každý rok.
Proč váš otec, zakládající člen KSČ, odešel do Londýna, a ne do Moskvy?
To netuším a je to poprvé, co se mě na to někdo ptá. Do Moskvy se přesunul až v roce 1945. Otec odešel z protektorátu do emigrace přes Polsko. Dvakrát se přes hranice vrátil a zastavil se u nás. Maminka mi nakázala, ať o tom nikde nemluvím. Vysvětlila mi, že tatínek musel odejít pryč, jinak by ho Němci zabili. Pamatuju si, že se doma ještě před okupací mluvilo o tom, že by měla odjet celá naše rodina, jenže moje o osm let mladší sestra v té době onemocněla. Měla komplikovanou spálu. K otci se prý za války do Londýna dostala zpráva, že nás se sestrou poslali na převýchovu do Německa. V pětačtyřicátém se otec stal krajským tajemníkem KSČ v Ostravě. My s maminkou a se sestrou jsme se vrátily k babičce do Jihlavy. Tatínek se občas zastavil, protože se vyřizoval rozvod. Možná je ale dobře, že jsem s ním byla málo. Jsem mu podobná. Celý život jsem bojovala s tím, abych nebyla sebestředná.
Do strany jste vstoupila kvůli němu?
V sedmnácti přede mě tatínek položil červenou knížku a prohlásil: „Ode dneška jsi členkou komunistické strany.“ Dala jsem ji do šuplíku. To bylo v roce 1945. V září 1968 jsem ji hodila soudruhům. Je ovšem pravda, že bez téhle červené knížky bych v roce 1952 nemohla nastoupit do rozhlasu a o čtyři roky později ani do televize.
Uvědomovala jste si výhody, které vám členství v KSČ poskytovalo?
Dlouho jsem myslela tátovou hlavou. On byl sečtělý, charismatický, ženské ho zbožňovaly, miloval ruskou klasickou literaturu, znal se s herci, s intelektuály. Jeho názor pro mě byl svatý. Zdálo se mi, že má komunistická ideologie je nakloněná lidem. Uvažovala jsem úplně blbě. Víte, když se ve svých pětaosmdesáti za sebou ohlédnu, mám dobrý pocit, že jsem nikdy nikomu vědomě neublížila. Na mém životě je však jedna černá skvrna. Dělala jsem zpravodajství v době komunistické totality.
Zamýšlela jste se nad obsahem zpráv, které jste četla?
Nijak zvlášť, což je moje životní hanba. Četla jsem hrozné věci. Měla jsem odejít dávno, ne až po invazi. Chci být vždy nejlepší a první, právě v tom jsem po otci. Snažila jsem se být nejlepší, soustředila se na profesi, na svůj výkon – to ostatní mě míjelo. Za léta do roku šedesát osm nemám být na co pyšná. Říkám to nerada, ale je to pravda. Dlouho jsem se snažila nevidět rozpor mezi komunistickou ideologií a praxí.
Když jste nastoupila do rozhlasu, byl už váš otec v kriminále.
Zatkli ho v den mé svatby s medikem Josefem Moučkou. Dlouho trvalo, než jsme se dozvěděli, kde je. První rok jsem si myslela, že emigroval, přestože to nedávalo smysl. Proč by za hranice utíkal šéfredaktor Rudého práva?! Ironií osudu ho v redakci zatýkal estébák Milan Moučka.
Vyšetřovatel Milady Horákové?
Ano, ten. Podotýkám, že to nebyl náš příbuzný. Otec na radnici nešel, ale slíbil mi, že pro nás po obřadu pošle auto. Na Poříčí, kde byla redakce a kde měl i svůj byt, nachystal malou oslavu. A teď si představte, že do Rudého práva přijde člověk, představí se jako Moučka a chce mluvit se soudruhem Novým. Otec si musel myslet, že za ním přišel jeho zeť. Místo toho mu neznámý muž řekl: „Půjdete s námi.“ Otec byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za špionáž.
Váš otec byl rozporuplná postava. Ve vězení psal krásné básně o lásce, o přírodě …
… ty básně mám …
… a také poskytoval informace o spoluvězních …
Když ho po pěti letech pustili z kriminálu a on pokračoval v kariéře, stal se děkanem VUML a poslancem, je zřejmé, že to nemohlo být zadarmo. Až díky scenáristovi filmu Hořící keř Štěpánu Hulíkovi jsem se ale dozvěděla, že otce ke spolupráci zavázal KGB …
Film Hořící keř se věnuje soudní při matky Jana Palacha s vaším otcem, který v únoru 1969 několikrát uvedl, že se Jan nechtěl upálit, ale že měl v úmyslu použít takzvaný studený oheň.
Jak já se tehdy za otce styděla. Určitě mu někdo nařídil, aby takový nesmysl řekl. Otec byl všechno, jen ne blbec. V té době jsme se už ale nestýkali. Ve zlém jsme se rozešli 16. května 1968.
Co se stalo?
Přišla jsme mu s kytkou a lahví popřát k narozeninám – a poprvé v životě jsem dostala facku. Otec mi ji vlepil se slovy, že jsem dubčekovec. A vyhodil mě. Asi rok před jeho smrtí (Vilém Nový zemřel v roce 1987 – pozn. red.) jsem ho navštívila. Bydlel na Letné ve dvougarsonce. Ve dveřích zašeptal: „Kamilko, pojď rychle dovnitř.“ Zavřel se v pokoji a poslouchal BBC ...
Scénář ke snímku Hořící keř, kde vystupuje postava vašeho otce, jste schválila bez jakékoli snahy vylepšit jeho obraz. Rozmýšlela jste se dlouho?
Co bych si měla rozmýšlet. Řekl, co řekl, to je historický fakt. Režisérce Agnieszce Hollandové a scenáristovi Štěpánu děkuju. Takový film tady chyběl. Mladí lidé o novodobých dějinách naší země nemají často zdání. Štěpán Hulík se mě opatrně ptal, jestli mě záporná postava Viléma Nového nezraní. Už ne. Poprvé jsem veřejně mluvila o svém otci v pořadu Třináctá komnata. Přiznala jsem, že se za něj stydím.
Kde jste byla, když jste se dozvěděla o upálení Jana Palacha?
Byla jsem v práci. Následující dny jsem strávila mezi studenty na Václaváku. Všichni jsme měli strach, že se upálí další studenti. Silně jsem to prožívala. Moje nejstarší dcera byla v Janově věku. Měla jsem službu v Televizních novinách, když šachista Luděk Pachman vyzval studenty, o nichž se Palach zmínil ve svém dopise, aby si svůj čin rozmysleli. Myslím si, že skupina lidí, kteří byli rozhodnuti stát se živou pochodní, skutečně existovala. Podle mě Jan nekalkuloval. Byla jsem za ním v nemocnici. Přes sklo jsem viděla obvazy a jeho oči. Do smrti na to nezapomenu. Měl strašně smutné oči. Byla v nich naprostá odevzdanost a pokora. Moje kamarádka Jaroslava Moserová, která sice nebyla Palachova ošetřující lékařka, ale pracovala na oddělení, kde byl hospitalizován, mi říkala, že Jan vůbec nenaříkal, že byl nesmírně statečný.
Motem Ceny Arnošta Lustiga, která vám byla udělena, jsou čtyři slova, vlastnosti: odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost.
Nevím, jestli jsem odvážná, statečná a lidská. Jsem spravedlivá a dost unesu, takže si na sebe celý život hodně nakládám. Plno lidí si myslí, že jsem se chovala statečně 21. srpna 1968, kdy jsem si nevšímala sovětských vojáků, kteří na mě ve studiu mířili samopaly. Ve mně tehdy ale nebylo ani zrnko statečnosti. Měla jsem jen vztek.
Jen vztek?
Opravdu nemůžu mluvit o odvaze a statečnosti. Byla jsem strašně nasraná, to nelze říci jinak, protože naštvaná je slabé slovo. Byla jsem nasraná k nepříčetnosti, co si ti hajzlové dovolili, že k nám vpadli. Vojáci se samopaly mi byli ukradení stejně jako sovětský plukovník, jenž opakoval: „Ukončete rabotu, ukončete rabotu.“ Nevím, jak dlouho za mnou stáli. Pak z režie volali, že je vypnutý vysílač, že jsme skončili. Nechtěla jsem se pustit židle. Vojáci mě samopaly dloubali do žeber. Bylo mi to jedno, neměla jsem strach, měla jsem strašný vztek. Na jaře 1968 jsme si říkali: Tohle už nikdo nezastaví. A najednou byl konec.
Vy jste se pár hodin před invazí vrátila z dovolené.
S partnerem Jiřím Zahajským jsme strávili týden v jižních Čechách. Zastavili jsme se také na chalupě u Werichů. S Janem Werichem jsme si povídali o tom, že se začínají na obloze kupit mraky, až z toho jde strach. Werich se ptal: „Co si o tom myslíte, princezno, dovolej si oni sem vlízt?“ Ujišťovala jsem sebe i jeho: „To si nedovolej, pane Werich, ale vo strach to je.“ Pozdě večer jsme se vrátili do Prahy. U bývalého manžela jsem si vyzvedla syna Ondřeje a šli jsme spát. V půl čtvrté zazvonil telefon. Jiří Dienstbier s Věrou Šťovíčkovou z rozhlasu volali, že nás obsazují. Vzbudila jsem Ondřeje, odvezla ho zpátky k jeho otci a odjela do Vladislavovy ulice, kde sídlila televize. V půl páté jsme začali vysílat. To byla občanská povinnost. Kolegové mi nosili na stůl zprávy. Odmítala jsem opustit studio. Jen na chvilku jsem odešla do režie, protože telefonoval ředitel televize Jiří Pelikán. Prohlásil: „Kamilo, musíš okamžitě přestat vysílat.“ Řekla jsem mu: „Jirko, počkej, tvoje řeč budiž ano, ano, ne, ne. Tebe drží pod krkem?“ Odpověděl: „Ano.“ „Tak já na ně seru a jedu dál, dokud nás nevypnou, jo?“ A on řekl: „Jo.“ Vrátila jsem se do studia. To už za mnou pochodovali ti vojáčci. Když vypnuli vysílač na Cukráku, šéfredaktor zahraničněpolitické redakce Kamil Winter se mě zeptal, jestli s nimi půjdu do ilegálního vysílání proti okupaci. Tohle už bylo vědomé rozhodnutí. Zakotvili jsme v hloubětínské Tesle. Vysílali jsme týden. Pak se vrátili naši představitelé z Moskvy.
Bylo pro vás velké zklamání, že kapitulovali?
To bylo hrozné! Do smrti nezapomenu, jak Dubček pobrekával v rádiu. Měla jsem ho ráda, byl to moc hodný člověk, ale politik to tedy nebyl, spíš moderní Jánošík. Nesmírně si vážím Františka Kriegla. Pro mě je to hrdina. Všichni sklonili hlavu jak ovce a podepsali tu svinskou smlouvu. A on odmítl. Jediný. Jeho manželku Rivu maminka znala z Ravensbrücku. To byla taky správná ženská – jako řemen.
Kdy jste se vrátila na obrazovku?
V září. Až když se v televizi vyklidila hovna ze šuplat.
Prosím?
Myslím to doslova. Ve Vladislavově ulici, odkud televize vysílala, se usadili sovětští vojáci a pro šuplíky našli nové využití. Já jsem se na obrazovku nechtěla vrátit. První večer jsme se s hlasatelkou Milenou Vostřákovou oblékly do černého. Každý týden jsem dávala výpověď. Za čas přišlo nařízení z ÚV KSČ, že několik lidí nesmí na obrazovku. A já byla mezi nimi. Pak byl zákaz zase zrušen. Četla jsem zprávy s nechutí, tvářila jsem se tak, že bylo všem jasné, co si o tom myslím. V dubnu 1969, v den, kdy Husák ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ nahradil Dubčeka, přišlo nařízení, kde stálo, že Moučková už vysílat nebude. Oddechla jsem si.
Co jste dělala?
Václav Voska s Otou Sklenčkou mi nabídli, abych pracovala jako kantýnská v hereckém klubu Komorního divadla.
Dívala jste se na zprávy?
Nedívala. V sedm byl v divadle největší fofr. Každý chtěl kafe nebo párek. Byly to krásné tři roky. Pak ovšem herecký klub převzaly Restaurace a jídelny a hned se se mnou rozloučily. Marně jsem hledala práci. Dělala jsem uklízečku. Myla jsem schody. Jenže mě někdo vyfotil a snímek vyšel ve Sternu s titulkem: První dáma Československé televize myje schody. Dozvěděla jsem se, že nesmím uklízet v kancelářích, protože tam jsou telefony a dálnopisy. Pro Výrobní družstvo invalidů jsem potom deset let lepila pytlíky. Nesměla jsem si vydělat víc než osm set korun. V roce 1988 mě přijali jako prodavačku do obchodu UVA na Příkopě. Jeden pán se rozplakal, když mě poznal. Řekla jsem mu, ať nebrečí, dělat prodavačku není žádná ostuda. Když jsem v listopadu 1989 stála na balkóně Melantrichu a lidé na náměstí volali mé jméno, nemohla jsem dojetím promluvit.
Po roce 1989 jste znovu nastoupila do televize.
Ze živého vysílání jsem už ale měla příliš velký respekt. Uváděla jsem s Richardem Honzovičem Objektiv a četla šoty. Pak mi velice zdvořile poděkoval za spolupráci pán, který byl v roce 1968 veliký soudruh … Chápete to? Komunista mi dal zase padáka. Aby toho nebylo málo, můj životní partner Jiří Zahajský mi po jedenatřiceti letech vrátil klíče od bytu. Byla jsem zpátky na dně. Člověk se ale nesmí vzdávat. O dva roky později jsem ve svých sedmašedesáti letech začala živě číst zprávy ve Svobodné Evropě. Ve Svobodce jsem byla deset let.
Jak je možné, že jste se nikdy nepřeříkávala?
Nevím. Za svůj majstrštyk považuju, že jsem dvaačtyřicet minut četla z dálnopisu Chruščovův projev a ani jednou jsem nebreptla. Celou svou kariéru jsem se však bála křížového přeřeknutí v nadužívané větě: „Prezident republiky poslal telegram …“ To jsem si říkala, kdy to přijde …
Sledujete pořád zprávy?
Samozřejmě! A musím říci, že za naprosté jedničky považuju Marcelu Augustovou a Martina Veselovského. Nemáte na něj telefon? Chtěla bych mu říci, že je výjimečný. (Kamila Moučková telefonuje Martinu Veselovskému.) Už jsem mu to dávno chtěla povědět.
Mezi vaše přátele patřil Václav Havel. Vaší dlouholetou kamarádkou byla ale také Jiřina Švorcová.
Rozdělila nás politika. Při psaní vzpomínkové knihy Nejsem žádná lvice se mě Petra Braunová zeptala, proč Jiřinu nejdu navštívit. Namítala jsem, že se pohádáme, ale šla jsem za ní. Bylo to hezké setkání. Když před lety Jiřina hrála Boženu Němcovou, věnovala jsem jí k premiéře spisovatelčinu posmrtnou masku. Dávno jsem na to zapomněla. Jiřina mi to připomněla a její neteř, keramička, pro mě křehkou, krásnou tvář Němcové odlila. Pár hodin poté, co jsem odlitek dala do pokoje, jsem se dozvěděla, že Jiřina zemřela …
Vyčetly vám někdy vaše tři děti, že musely o maminku soupeřit s televizí?
Každou chvilku mi to vyčítají! Jsou ke mně kritické, děti moje. Nedávno jsem zaslechla, jak jedna sestra říká druhé: „Naše nesmrtelná matka zase někde mluvila. No, dalo se to poslouchat.“ Okřídlenou větu Stejně jsi nám nečetla pohádky někdy používají místo pozdravu.
Kamila Moučková se narodila 8. dubna 1928. Její otec, Vilém Nový, patřil mezi zakládající členy KSČ. Z protektorátu odešel do emigrace, působil v české redakci BBC v Londýně. Její matka, Milada Nová, byla v roce 1941 zatčena a poslána do koncentračního tábora Ravensbrück. Třináctiletou Kamilu a její o osm let mladší sestru vychovávali prarodiče. Po absolvování gymnázia hrála Kamila krátce v divadle, kde se seznámila se svým prvním mužem, hercem Milošem Willigem. V roce 1948 se jí narodila první dcera Kateřina. V listopadu 1949 se provdala za lékaře Josefa Moučku, s nímž má děti Barboru a Ondřeje. V roce 1952 Kamila Moučková začala pracovat jako hlasatelka v Československém rozhlasu, v září 1956 nastoupila také do Československé televize. Stala se první hlasatelkou Televizních novin.
