Herečka Aňa Geislerová je i módní superstar
Jediná Češka, která je módní ikonou – má vkus, pozornost médií,
a ať si oblékne cokoli, vždy v tom vypadá skvěle. Má ráda barevnou střídmost, retro, pánský i holčičí styl i další eklektické kombinace, přesto je vždy svérázná. Byla tváří českých značek i módních návrhářů, projektů i lidové konfekce (Klára Nademlýnská, Designblok Premier Fashion Week, C&A) a v roce 2010 začala pracovat pro značku Pietro Filipi jako designérka vlastní kolekce. Což se jí zjevně moc líbilo.
Nejzajímavější na setkání s Aňou není ani to, jak vypadá, ani to, jak je oblečená, ani to, že potkáváte jednu z nejžádanějších českých hereček. Fantastické je její charisma, její drzá upřímnost a její zcela pohotový smysl pro humor, jemuž se kdysi, ještě před vynálezem feminismu a gender studies, říkalo „mužský“. Právě teď má Aňa před sebou focení, pak vánoční bazar a pak se začne snad zase věnovat své oblíbené činnosti. Což, kupodivu, není hraní ve filmech Jana Hřebejka, i když to ji zjevně baví také. Bude snad zase něco navrhovat.
Aňa je módní ikona, jichž u nás rozhodně moc není. Kterýkoli výrobce luxusního oblečení na ni dokáže navěsit, co je potřeba, a ona v tom vždycky bude vypadat fantasticky. A jako jediná česká celebrita má za sebou navrhování módní kolekce. Tím nemyslíme to, že se nechala vyfotit na plakát. Ale opravdové navrhování – od knoflíku po látky.
Gratuluju, vyhrála jste náš žebříček vlivných lidí české módy!
Opravdu? Mimochodem, v naší partě znamená dostat se na žebřík, že jste supertrapný. My jsme dokonce říkali: „Hele, vylez si na žebříček.“ Že člověk vůbec nemá právo být s námi na jedné úrovni.
No jo, s tím teď nic nenaděláme. Vy jste každopádně jedním z mála lidí v české módě, který si může dovolit cokoli …
Cokoli říct?
Cokoli říct, cokoli si vzít na sebe, cokoli navrhnout …
No, možná to tak je. Nebo spíš je a není. Určitě je spousta lidí, kteří se oblékají lépe než já, mají autentičtější styl. Já už svůj styl moc neřeším, protože co si budeme povídat, nemám na něj moc času. Ale už mám tu nálepku. Nicméně myslím si, že pokud si ji už za něco zasloužím, pak za to, že jsem dělala dva roky kolekce pro Pietro Filipi. Tam to s pýchou přijímám. Protože bych řekla, že to bylo fakt dobrý.
Když celebrity navrhují oblečení, vypadá to různě. Na jedné straně jsou ti, kteří jen propůjčí své jméno a výsledný produkt vidí až za výlohou. A na druhé straně ti, kteří se fakt hrabou v látkách.
Jsem druhý typ – průzkum, výstřižky, obrázky, vlastní obrázky, cesty do Paříže na veletrh, látky, knoflíky, vzorky … Fakt všechno. Mám to takhle ráda. Když jsme měli cukrárnu, tak jsme tam první tři měsíce s manželem pracovali sami, abychom to poznali. S navrhováním jsem to měla úplně stejně. Bylo to těžké, ale zároveň mě to nabíjelo. Fakticky druhá práce.
Kolik vámi navrhovaných věcí vám hodili na hlavu?
Typicky to probíhá tak, že se projedou první nakreslené návrhy, pak se udělá první vzorek, takzvané žírování, a tak se ukáže, jestli to vůbec má smysl rozvíjet dál. Nebo se to přešije a potom se postupuje stejným způsobem, dokud to není opravdu vychytané. Někdy se ty věci rovnou vyhodí nebo založí poté, co se jim všichni zasmějeme, a dělá se, že se to nestalo.
Jaká byla vaše úspěšnost?
O všem jsem uvažovala jako o kolekcích, jež měly hlavu a patu a příběh. Vymýšlela jsem i grafiky, popisovala si to sama, takže to byl opravdu koncept. Jasně, mohla jsem ukazovat, jak jsem strašně kreativní, a dělat nenositelné věci, ale ono se to i prodávalo! Já měla vyprodanost kolekcí okolo 85 procent. Skvělé číslo, podle mě. A dokonce i dražší nebo kreativnější věci se prodaly rychle, byť třeba po slevách. Jakmile se to zlevnilo, tak to šlo. Chtěla jsem udělat i jednu úplně levnou, sociální kolekci. Z levných materiálů, staré střihy … Ale neprošlo mi to.
Proč jste nakonec skončili?
Nějak jsme si pak nebyli schopni plnit podmínky, na kterých jsme se na začátku shodli. A takový srdcař zase nejsem. Ve svém životě jsem však pyšná jen na pár věcí a tohle je jedna z nich. Opravdu Pietru děkuju.
Budete ještě navrhovat?
Strašně bych chtěla, ale není to jednoduché. V tomhle případě si všechno sedlo. Byla to česká firma, která to dělat chtěla a měla na to rozpočet, ty věci se mi líbily … Kdyby to bylo možné, dělala bych to dodneška. S mou šéfovou z Pietra, která odešla krátce po mně, ještě určitě něco vymyslíme pro její designový obchod. Ať už to bude oblečení, nebo nějaké designy doplňků. Byla to fakt fantastická zkušenost, jež mi moc chybí. Skutečně jsem v jednu chvíli byla připravená věnovat se rok nebo dva jenom tomu.
Jste také tváří luxusních značek – třeba Louis Vuitton, PRADA a podobně –, jež vám i půjčují věci na některé akce. Jak to funguje? Berete všechno?
Měřítko mám už jinde. Kdyby mi za to někdo platil, budu klidně chodit v jedné značce. Upíšu se jim a hotovo. Ale tím, že mi některé značky věci půjčují a já si můžu vybrat, co chci, tak si držím svou svobodnou volbu. Protože kdybych si měla ty šaty kupovat, byl by to finančně úplný úlet. Takže to funguje tak, že když mi někdo něco nabídne a mně se to líbí a sedí mi to, tak v tom jdu. I když … někdy mi někdo něco půjčí a mně to nesedí a stejně v tom jdu.
Váš tradiční prosincový Bazar v Mokré čtvrti má letos deset let. A je to čím dál větší akce. Stíháte to vůbec ještě?
Času to zabere dost. Dokonce jsme přemýšleli, že bychom nabrali někoho, kdo by nám s tím pomáhal celoročně, ale pak nám došlo, že tohle asi nebude ta cesta. Že to prostě uděláme po svém, jak jsme zvyklí. Zatím to tak nějak funguje. (Vánoční bazar vymyslela Aňa Geislerová, Táňa Vilhemová a Peter Serge Butko, letos se bude konat od 13. do 15. prosince v pražském divadle Disk, závěrečný mejdan proběhne 20. prosince ve velkém sále Lucerny pod názvem Snesitelná lehkost pití; pozn. red.)
Bazar začínal jako malá akce, teď jste najednou v Lucerně. Co vlastně převažuje – pocit, že máte mejdan? Že děláte charitu? Nebo že prostě děláte něco, co už deset let jede?
Je to hodně provázané. Celá ta akce vznikla v hospodě, kde jsme z pocitu nudy a chudoby přemýšleli, co budeme dělat. Vymýšleli jsme, jak vydělat peníze, co udělat, abychom zbohatli. A já řekla, že nikdy nezbohatneme, protože nejsme schopni udělat ani ten vánoční bazar, o němž se už dlouho bavíme. Tak jsme se hecli a udělali to. A pak jsme už u toho zůstali. Protože jednak z toho byl dobrý pocit, že jsme se překonali, pak jsme ty peníze dali na charitu, což přispělo k pocitu, že někomu pomáháme. To je pocit, který vzbuzuje závislost. Fakt se cítíte strašně dobře. Přichází s tím ale taky pocit odpovědnosti. Takže ve výsledku uděláte něco, z čeho máte dobrý pocit, na základě toho se fakt dobře cítíte a z toho získáte pocit odpovědnosti. Možná to říkám nesmyslně, ale je to tak. Kolem toho je samozřejmě ještě ten mejdan. I když mejdan … Teď jsme zjistili zpětnou analýzou, že byl jen jeden jediný rok, kdy jsme já nebo Táňa nebyly těhotné nebo nekojily. A to byl ten jediný ročník, kdy byl opravdu mejdan.
Co se na váš bazar dá přinést a co se tam nedá přinést?
Přinést se dá asi všechno. Víte, my máme takovou ideu, že naše akce má podporovat věci, které dělají radost. Nechceme dávat peníze do projektů, které by podle nás měl platit stát nebo jež by mohly platit třeba velké korporace. Takže my přicházíme tam, kde třeba děti z dětského domova potřebují poníka. Platíme arteterapie. Nebo pro lidi, kteří se léčí z drog kursy Tancem proti závislosti.
Tance?
Normálně společenského tance. Což je fantastická věc. Lidi si tím k sobě budují nové vazby, učí se znovu sahat na jiné lidi, spolupracovat. A zažívají při tom euforické pocity. To je skvělá věc, již dělá sdružení Amicia. Nebo jsme dali peníze bezdomovcům – na divadlo – nebo jsme podpořili Obec překladatelů. Ale zpět k té otázce. Lidi můžou samozřejmě na bazar přinést cokoli. Knížky, oblečení, hračky. Když někdo něco přinese, přijmeme to. Jasně, možná někdy přišel nějaký provokatér s tím, že jsme trapné herečky, a přinese nějakou krutou blbost. Ale my to vždycky vezmeme. Většinou tam je spousta nechtěných dárků, věcí ze zásuvek. Oblečení, svatební dary. Věci z keramiky. Strašlivá prasátka, hrošíci … ptákoměry.
Cože?
To jsou takové keramické … podlouhlé … věci. Prostě blbosti, co lidi dostanou a trochu se za to stydí, tak to tam odnesou, pak jsou jiní lidé, kteří zase tímhle dárkem chtějí někoho potupit. A celý koloběh se točí dál. Pak tam je spousta sponzorských věcí, jež jsou nové a můžeme je prodat. A k tomu my naléváme.
