Designér Maxim Velčovský: Celý život se učím kopírováním!
Muž s nezaměnitelným účesem Maxim Velčovský tvrdí, že Reflex jej před jedenácti lety objevil. Vede ateliér keramiky a porcelánu na VŠUP v Praze, současně je i uměleckým ředitelem společnosti Lasvit, která je dnes jednou z nejúspěšnějších světových firem v oblasti světelných skleněných instalací. A vedle toho je také vášnivým sběratelem lisovaného skla, televizních ovladačů, skládacích metrů nebo dětských pistolek.
Před jedenácti lety, tedy v době, kdy končil studium na pražské UMPRUM, si ho vybral režisér Tomáš Mašín do reklamy na mobilního operátora. „Byla to reklama na esemesky a na smajlíky, z dnešního pohledu bizár,“ tvrdí dnes Velčovský. Jeho obličej byl každopádně na podzim roku 2002 všude, vedle masívní televizní reklamy i na billboardech, plakátech, a dokonce na igelitových taškách. „Kampaň měla bláznivé konotace – bylo krátce po jedenáctém září a třeba na budově Svobodné Evropy visel megaboard se mnou a heslem: Je čas na další akci! V hlavních zprávách na České televizi se dokonce řešilo, zda je to humánní. Pak přišel váš kolega Petr Volf s tím, že dostal za úkol udělat se mnou rozhovor. Myslím, že by si raději než s někým mladým, jako jsem já, šel popovídat s Karlem Malichem nebo Stanislavem Kolíbalem. Rozhovor nicméně vyšel a vznikly i skvělé fotografie Anny Kovačič s mým křížem na rameni. Kříž mimochodem skončil v Gočárově kostele v Hradci Králové. Bylo to moje vůbec první velké interview a pomohlo mi, že jste tehdy napsali, že nejsem jenom guma model, ale že jsem i kreativní návrhář. Byl to doslova můj mediální začátek, takže se dá říci, že mě Reflex objevil.“ Od té doby se Maxim Velčovský stal laureátem Designbloku, vyhrál ocenění Designér roku 2007 v rámci Czech Grand Design či o rok později cenu za nejlepší instalaci dle časopisu Wallpaper. Jeho věci jsou dnes ve sbírkách muzeí po celém světě – mimo jiné ve Victoria & Albert Museu v Londýně, Die Neue Sammlung v Mnichově, Mudac v Lausanne nebo v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu.
Říkáte, že Reflex byl prvním velkým časopisem, jenž s vámi otiskl rozhovor. Jak vůbec vnímáte média a jak v sobě dnešní, masívní přísun informací proséváte?
V mediálním světě vzniklo za posledních pár let několik nových fenoménů zapříčiněných dostupností internetu. Mám konkrétně na mysli, že pár novinářů, kurátorů či obchodníků s uměním může vymyslet platformy, které jsou skvělými informačními zdroji pro daný okruh diváků. Na druhou stranu si uvědomuju, že jsou tyto blogy často založeny na „copy and paste“ bázi a že málokdy najdu v článku konkrétní názor od konkrétního člověka. Pak si všímám i některých jiných blogů – nedávno mě například zaujal článek od Pavla Béma, jenž filozofuje o tom, proč ODS prohrála volby. Zrovna on, který zdecimoval tohle město a vlastně celou zemi, což mě přirozeně nutí k zamyšlení, proč někomu takovému vůbec dávají prostor. Zajímavé je, že Bémovi nedochází, že ODS prohrála volby kvůli němu a a pár dalším osobám jemu podobným.
Mám pocit, že v Praze se začíná pomalu blýskat na lepší časy. Skvělý byl například nedávný festival světla Signal. Co dalšího by podle vás Praha potřebovala?
Rozhodně by jí slušelo více podobných akcí, jež jsou spojeny s veřejným životem, s kulturou města: Resite, Signal, 4 + 4 dny v pohybu, tedy všechny aktivity, které nejsou řízenou zábavou od magistrátu, ale jdou zespodu od profesionálů ve svém oboru. Vezměte si například to, jak lidé kolem Iva Slavíka a Bajkazylu skvěle oživili pražskou pravobřežní náplavku. Dnes je to jedno z nejdůležitějších party míst v Praze, i díky tomu, že se tam hudba odráží do Vltavy a neruší rezidenty. U řeky se v létě každodenně scházejí spousty lidí, přesto se na magistrátu našli zastupitelé, jako třeba bývalá radní za ODS Alexandra Uždenija, kteří ucítili šanci a pod záminkou zahrnutí prostoru do turistického okruhu to chtěli začít komerčně pronajímat, zřejmě aby si tam se svými známými mohli udělat vlastní byznys. Vykrádání veřejného prostoru mě děsí nejvíc. Kdysi jsem byl na podivné prezentaci starosty Prahy 6 Tomáše Chalupy, jenž pod rouškou osvíceného nápadu postavit místo Strahovského stadiónu pár muzeí chtěl vydevelopovat prostor strahovských kolejí a udělat tam VIP vesničku pro multimilionáře s nejlepším výhledem na Prahu. Myslím, že studenti si takový výhled zaslouží také. Kdo jiný by měl v mládí koukat na majestát hlavního města než mladí lidé, kteří přijeli do Prahy studovat. Za největší katastrofu ale považuji řešení tunelu Blanka. V budoucnu logicky musí vzniknout hnutí, jež se soustředí na napravování stavu po dokončení této monstrózní stavby.
Do pražského veřejného prostoru občas i aktivně vstupujete. Asi nejvíce mě pobavilo, jak jste začátkem minulého desetiletí přemaloval jedno černé miminko Davida Černého na růžovo a on se urazil. Už se spolu bavíte?
Moc ne. Když se potkáme někde na baru, zpravidla do mě trochu drsněji strčí. Na druhou stranu, já se s ním o tom vlastně ani bavit nepotřebuji. Myslím, že to bylo úplně jasné. Po Praze tehdy na nejrůznějších místech lezla jeho industriální mimina. A protože pracuji s kontextem a s existujícími věcmi, tak mě s kamarádem Jakubem Hájkem napadlo jedno jeho mimino, jež má místo obličeje čárkový kód, uvést do přirozeného stavu. Použili jsme jeho zbraň – růžovou barvu, kterou natřel sovětský tank a zhumanizoval ho. Takže my zhumanizovali jeho industriální dítě. Přišlo mi to jako přirozený akt symbolického vypořádání s armádou jeho zmutovaných mimin a zároveň jsme aplikovali jeho vlastní postup na jeho vlastní dílo.
Zkuste porovnat tři výrazné kontroverzní umělce, Davida Černého, Jiřího Davida a Milana Knížáka.
Jedno mají společné – ačkoli se navzájem nenávidí, sešli se dohromady v Dvorak Sec Gallery. Myslím, že každý z nich je specifická osobnost. Svým způsobem vnímám každého z nich zvlášť, na každém je něco anomálního a respektováníhodného, což neznamená, že bych bezvýhradně souhlasil s jejich tvorbou a postojem. Přijde mi úsměvné, když někdo z pozice výtvarného umělce někoho za něco kritizuje, a neuvědomí si, že vlastně dělá totéž. Například Jiří David kritizoval Romana Týce, když běhal s policejními kšiltofkami za podpory společnosti Nike, sám ovšem nakonec v Kaprově ulici udělal Klíčovou sochu zaplacenou Vodafonem. David Černý neustále kritizuje komunisty, ovšem bývalí komunisté jsou jeho důležitými klienty. Na Knížákovi mě fascinoval jeho protest proti Kaplického knihovně, když jako argument používal porušení podmínek zadání. To od člověka, který založil svou tvorbu na porušování předpisů a napadání systému, zní opravdu směšně.
Říkáte, že zmínění tři umělci se dobře prodávají ve Dvorak Sec Gallery. Vy ale také děláte komerční umění a asi také nekádrujete, kdo si vaše věci kupuje. Jak nesete fakt, že některé vaše práce vlastní lidi, jejichž morální profil a peníze nejsou příliš čisté?
Především si myslím, že nekomerční umění vlastně neexistuje. Myslím si, že umělecký výstup je artiklem a vůbec není důvod se za to stydět. Já jsem designér a designéři jsou často něčí zaměstnanci. Hlediska mých zaměstnavatelů tedy prezentuji skrze jinou pozici. Například Facebook je vlastní privátní kanál, kam píši své názory, kde často kritizuju věci z osobního hlediska. Myslím, že tento přístup je důležitý i pro mého potenciálního klienta ve smyslu toho, že ví, co si o něm myslím. Klienti si často kupují věci jako investici nebo proto, že respektují umělce i s jeho názory. Svět designu je však trochu odlišný. Před lety jsem dělal na vývoji plastové láhve pro minerální vodu a ani jsem nevěděl, kdo tu minerálku vlastní. Přišel jsem – ještě jako student – na prezentaci do nějakého zámku a až o rok později jsem zjistil, že to bylo v prostorách, kde zavraždili kmotra Mrázka. Nakonec si ale řeknete, zda takovéhle věci má kreativní člověk vůbec řešit. U volného umění je to ještě trochu jiné: realizujete svůj nápad, který následně dáte na trh s uměním, jenž vlastně funguje podobně jako trh s prodejem jablek. Nevíte, kdo si ty věci kupuje, zda šlechtic, který vyvraždil ve válce vesnici, nebo soused, jenž na vás donášel. To je už výsostná věc galeristova. Designér se musí oprostit od osobních animozit, protože je placen za to, aby navrhl věc, jejíž výroba zaměstná stovky lidí. Tito lidé díky vašemu nápadu tedy dostanou práci, což je pro designéra naprosto největší zadostiučinění. Nedávno zjistili, že zakladatel Ikey byl v mládí aktivní člen nacistické strany. Přesto vymyslel systém vybavení domu, který pozitivně ovlivnil svět. Každý projekt má vždy více fazet a člověk si je musí prozkoumat sám.
Na svém kontě máte až popartově ikonické výrobky – čistě bílou porcelánovou vázu ve tvaru holínky nebo nápojový kelímek ze stejného materiálu. Tvrdíte, že při jejich vzniku nad jejich komerčním potenciálem vůbec nepřemýšlíte …
Nepřemýšlím nad tím, pokud to není masový výrobek. Myslím, že by to zabilo nápad a myšlenku. Některé mé věci jsou za hranou a jsou tu proto, aby popsaly nějakou situaci, což u designu není obvyklé. Mé práce jsou mé statementy, dělám je proto, že o něčem přemýšlím. Mou poslední věcí je kolekce sněhových váz založená na tom, že čekáte na materiál, až spadne z nebe. Udělal jsem je přesto, že jsem nevěděl, zda se na světě vůbec najde někdo, kdo by si chtěl koupit vázu odlitou ze sněhu. Víte, já věřím, že produkt má mít silný příběh, vypovídající něco o regionalitě designu i o jeho neuchopitelnosti, navíc v těchto případech jde o věci na pomezí volného umění a designu. Takže na začátku mě vůbec nenapadne myšlenka, zda se to někdy prodá, nebo ne, spíše je to instinktivní věc. O komerčních aspektech přemýšlím, když mi dá Stella Artois zakázku na návrh přepravky na pivo.
A kelímek? To byl spíše punk. Prostě jsem ho odlil a až následně začal přemýšlet, replikovat. Opět však, když to vztáhnu k sobě, ke snaze poznávat, sedí do mé filozofie – totiž že se učíme celý život kopírováním. Na školách – už od starých dob – se učí napodobování, což zjistíte tak, že dostanete jedničku jen za to, že jste dobře okopíroval hlavu. Když jsem odléval kelímek, okopíroval jsem ho, jak nejlépe to šlo, a to bylo potvrzením procesu, který nám na akademické půdě vlévali do hlavy.
Před patnácti lety, než Jana Zielinski a Jiří Macek přišli s Designblokem, nebyla v Česku příliš velká povědomost o designu. Jak výrazně se situace změnila?
Designblok začínal s jednou výstavou v showroomu Konsepti, vlastně šlo o prezentaci designu jedné firmy. Dneska je to v podstatě stejné, ale těch firem je podstatně víc a obohacují je české talenty. Na konci devadesátých let byli v Česku oficiálními designéry snad jen Jiří Pelcl, Olgoj Chorchoj a Bára Škorpilová. Jinak nikdo, my byli první generací, která to začala dělat po nich. S Jakubem Berdychem jsme v roce 2002 založili Qubus, který se stal prvním obchodem s designem u nás, tedy pokud nepočítám galerii Genius loci na Smíchově, kde Jiří Pelcl a spol. nabízeli víc artefakty než design. Asi proto také zanikla. Tehdy byl problém sehnat pro naše věci výrobce. Klíčové také bylo, že jsme před deseti lety odjeli do Londýna na veletrh 100% design, kde si nás s Jakubem všiml jeden britský agent, jenž nás začal distribuovat. Najednou byly naše věci vystaveny v nejlepších design shopech, téměř v každé metropoli na zeměkouli. Když jsme pak následně přišli s další věcí, lidé už o nás věděli.
V posledních letech se u nás začaly prosazovat i nové firmy a výrobci, jako třeba Lasvit, kde jste uměleckým ředitelem …
Lasvit je pro mě doslova zázrakem, který před šesti lety, tedy v čase, kdy přicházela největší deprese, vydupal ze země Leon Jakmič. V Česku se zavírala jedna sklářská fabrika za druhou, ministři jednali s odboráři, kteří protestovali proti propouštění, Crystalex krachoval, hutě neměly práci … A Leon si založil firmu postavenou na foukaném skle a de facto vymyslel nový segment trhu ve skleněných instalacích. Dnes má Lasvit kolem 250 zaměstnanců, přes půl miliardy obratu a je lídrem trhu. Stal se jedinou českou firmou, jež spolupracuje s největšími světovými superstars, včetně Daniela Liebeskinda nebo Zahy Hadidové. Přijdou s nápadem a my pro ně děláme vývoj nebo realizaci. Díky tomu máme na stole jejich ještě nezrealizované projekty a třeba i nevydané knihy, a víme tak, co se bude dít za dva tři roky. To je úžasná výzva. Zároveň jsou za námi skvělé projekty po celém světě v neuvěřitelných budovách na každém kontinentě. Když jsme dělali osvětlení dubajského metra, přišel za naší designérkou Jitkou místní šejk s nápadem, že by si přál inspiraci mořským světem, jenže návrhy byly čtvercové. Když mu pak Jitka řekla, že čtvercové věci v moři moc nejsou, on se najednou obrátil a povídá: „Myslíte si, že se mýlím.“ Všichni se začali potit a obávat, že o zakázku přijdeme. Náš tým zareagoval: „Ne, nemýlíte se, ale rádi bychom vám nabídli alternativu tak, aby věci fungovaly, jak mají.“ Nakonec odsouhlasil náš návrh, ale nikdy nevíte, co se stane dál.
Jste vyhlášený sběratel. Podle čeho si vybíráte věci, jež se rozhodnete sbírat?
Sbírání je pro mě velmi intenzívní zážitek. Bazary jsou jediným místem, kde může člověk najít věci ze starých časů, což mi přijde z pozice designéra nesmírně poučné. V bazaru se dostávám do určitého transu, protože pozoruji krajinu tvarů, které už se z nějakého důvodu nevyrábějí, přestože ty tvary stále fungují. Začátek sbírek je vždy spojen se zakoupením věci první a druhé. Dvěma věcem už se dá říkat sbírka. Já jsem jednou našel v bazaru zajímavou věc z lisovaného skla a zjistil, že je od Františka Víznera. Okamžitě jsem se začal pídit po dalších tvarech a vzhledem k tomu, že stály pár korun, rozhodl jsem se shromáždit to nejlepší, co se v této zemi navrhovalo. Když jsem měl to nejlepší, chtěl jsem sbírat i tvary průměrné a špatné a tak to pokračovalo dál a dál. Také sbírám televizní ovladače, skládací metry a dětské zbraně. Na dětských zbraních mě fascinuje to, že jejich výroba je pravděpodobně větší než u zbraní skutečných. Existují tisíce modelů, na nichž se děti učí po sobě střílet, žádná generace není vynechána. Musím říci, že mě tento fenomén dost zajímá.
Jak vaše vášeň vznikla?
Tím, jak jsem postupně potkával docela zvláštní lidi, kteří se sběratelstvím zabývali. Třeba fotografa Miroslava Tichého z Kyjova, k němuž jsme nahlíželi do ateliéru. Především však pro mě byl neuvěřitelným inspiračním zdrojem pan Čapek a jeho krám v Dlouhé třídě. To původní Čapkovo vetešnictví v Týnské uličce už jsem nezažil. Do Dlouhé jsem chodil na jakési terapie. Každý den jsem se tam zastavil a pozoroval, co si lidé kupují. Měl jsem takový koncept, že pokaždé nakoupím něco a postupně ten krám přemístím k sobě. Což se mi skoro podařilo. Byl to opravdový dojezd starých časů a to mě fascinovalo. Když v roce 2008 pan Čapek rodinné vetešnictví – přesně po sto letech – zavíral, chtěl jsem si od něj koupit židli, ale on povídá, že ji neprodá, že na ní seděl jeho dědeček. Jenže pak na ulici vidím Vlastu Třešňáka, jak si nese tu židli domů, a ještě spustí: „Vy prej máte tu ceduli?“ „A vy zase tu židli,“ odpověděl jsem mu. Tak mi alespoň zůstala cedule pana Čapka z Dlouhé třídy. Ten, kdo vlastní ceduli, tak může pokračovat ve firmě.
