Tomáš Halík: Na téma restituce církevního majetku jsem totálně alergický
Katolický kněz, sociolog a profesor Karlovy univerzity Tomáš Halík (66) má dar vyslovovat jasné, někdy i tvrdé soudy mírnou dikcí, občas jakoby skryté za ironii. Bývá objektem vášnivé nenávisti těch, kteří v něm vidí mluvčího „pravdolásky“, eventuálně představitele „pražské kavárny“. Tomáš Halík je velkým příznivcem papeže Františka a sportovní celibát si odřekl jen jednou v životě.
Chodíte na fotbal?
Nechodím. Za 65 let svého života jsem viděl jenom jeden sportovní přenos, a to v roce 1969 hokejové utkání mezi Československem a Sovětským svazem. Ale to nemělo nic společného se sportem. Byla to psychologická reakce na srpen šedesát osm. Nepohrdám touto oblastí života, ale prostě nestačím všechno.
Ptám se i proto, že chci začít restitucí církevního majetku, ze které se stal takový politický fotbal.
Na toto téma jsem totálně alergický. Hned po roce 1989, kdy jsem ještě neměl žádné zkušenosti s médii, kdykoli se mluvilo o církvi a náboženství, vždy se mě ptali na restituce. A já odpovídal, že toto téma mě vůbec nezajímá, že jsem poslední, kdo by si přál nějakou bohatou, mocnou církev. Konvertoval jsem k pronásledované církvi a na náboženství mě vždy zajímala morální, duchovní a kulturní stránka. Restituce mě vůbec nezajímají. Dobře, říkali novináři, tak řekněte něco o té spiritualitě a pak, prosím vás, taky něco o těch restitucích. Jediné, co se pak v médiích objevilo, bylo o restitucích. Pak se říkalo: Podívejte, církev nemluví o ničem jiném než o restitucích. Tak jsem se zapřísáhl, že o tom mluvit nebudu.
A to stále platí?
Počkejte … Jenže teď mě tak naštvala kampaň, jež je proti nám vedena. Připadá mi jako lživá, sprostá a totálně zkreslená. Proti sociální demokracii bych celkem nic neměl, ale její kampaň byla lumpárna velmi vysokého grádu. Pravděpodobně neměla ČSSD žádný rozumný program, který by nabídla společnosti, a tak šla do voleb s demagogickým heslem: Zlá církev, preláti vás budou okrádat ... U toho byla ta tlustá ruka s prsteny, která připomínala plakáty z doby socialismu a nacismu. Člověk nevěděl, jestli se má smát, nebo plakat.
