Zpěvačka Marta Kubišová už plánuje konec kariéry, pak chce psát knihu
Zpěvačka Marta Kubišová (71) patří mezi ikony české hudby a proslavila se i svým statečným odporem proti komunistickému režimu. Ve velkém rozhovoru pro Reflex kromě jiného popisuje i natáčení dokumentárního filmu, který právě o ní natočila Olga Sommerová.
Co nevidět půjde do kin film Magický hlas rebelky. Přemlouvala vás režisérka Olga Sommerová k natáčení dlouho?
Olga mi vysvětlila, že se bude natáčet celý rok. Kategoricky jsem prohlásila: „V žádném případě, to musíme odložit!“ Zrovna jsme v Ungeltu zkoušeli muzikál Touha jménem Einodis o baronce Sidonii Nádherné a přišlo mi nemožné, aby u toho ještě vznikal dokument. Milan Hein (majitel a umělecký ředitel Divadla Ungelt - poznámka redakce) mě ale přesvědčil, že to půjde. Ze začátku se v divadle filmovaly naše zkoušky s Anetou Langerovou, která představuje mladší verzi Sidonie – Donie. To ještě šlo. Pak přišly exteriéry, dvanáctihodinová natáčení. Připadala jsem si lapená do sítě a v tichosti běsnila.
V dokumentu i ve vypjatých okamžicích zůstáváte ale naprosto klidná. Věděla jste dopředu, co vás během natáčecího dne čeká?
Vůbec. Neměla jsem ani scénář, jen stručnou synopsi. Pro mě to bylo mírné dobrodružství. Olga mi sice vždy prozradila, kam jedeme, ale co se tam bude dít, jsem už netušila. Řekla třeba, že vyrazíme do Poděbrad, a já neměla zdání, co se tam odehraje, že navštívíme sklárny, kam jsem nastoupila po maturitě. Tehdy už byl táta zpátky z vězení, ale ve škole mi sdělili, ať na vysokou zapomenu, jdu rovnou do průmyslu – a až mě dělnické prostředí zocelí, doporučí mě ke studiu. Třikrát jsem se hlásila na vejšku – pochopitelně zcela marně.
A líbí se vám dokument, jejž o vás Olga Sommerová natočila?
Viděla jsem ho v trochu jiném sestřihu, než je jeho finální podoba. Olga mi totiž asi dvakrát nebo třikrát zavolala, že ve filmu provedla drobné změny. Poprvé ho pořádně uvidím až na festivalu v Karlových Varech 5. července.
Jedna novinářka říkala, že u něj brečela.
Já už se u ničeho nerozněžním. Napadá mě, že jsem na Olgu moc civilní. Ona asi někde potřebovala velké emoce, jenže já už se na vše dívám zpovzdáli, jako by to byl život někoho jiného. Naučila jsem se být ranař. Kdyby měl člověk plakat nad vším, co ho potkalo, nebo se hroutit z toho, co může nastat, nemohl by ani vyjít z domu, to se může rovnou zavřít do sklepa.
Jaké máte další plány?
V pětasedmdesáti uspořádám závěrečný koncert a pustím se do psaní knihy.
