Prostě si spolu potřebujeme zahrát, říká Márdi z kapely Vypsaná Fixa, která právě slaví dvacet let
Poppunková kapela Vypsaná Fixa na každém svém koncertu i na aktuálním turné fanouškům názorně předvádí, zač je v Pardubicích perník. Zatím poslední, sedmé studiové album Krásný smutný den z letošního března dokazuje, že čtveřici ani „na stará kolena“ neopouští energie: je tam punk, je tam špína, je tam zběsilost v srdci. O polních podmínkách současné české klubové muziky hovořil fixí frontman, kytarista a textař Márdi (40) – interview najdete v novém Reflexu č. 44. Zde je pro fanoušky pár otázek, které se na papír nedostaly.
Máte teď, počínaje půlkou října, před sebou dvacet koncertů včetně toho v Lucerně. Ovšem i na klubovou kapelu vašeho ražení bych k dvacetinám čekala trochu jinou monstrakci než kulturáky a liďáky na malých městech. Na Kabáty prý před měsícem přišlo 75 000 lidí…
Každá kapela má na výběr: buď bude hrát dvakrát týdně jako my, nebo nechá fanoušky čekat čtyři roky a pak třeba vyprodá sportovní halu. Kabáti jsou mnohem, mnohem populárnější než my a já jim upřímně přeju jejich úspěch, my ale na rozdíl od nich patříme do klubů. I ve fotbalovém týmu bývá nejvíc vidět hvězdný útočník, který dává spoustu gólů, ale ti méně nápadní nosiči vody jsou taky potřeba. My jsme, jak zpívají Tata Bojs, takoví dělníci rokenrolu. A víš, co je ta základní pravda? My si prostě spolu potřebujeme zahrát. Vyznáváme model čtyř lidí, kteří si stoupnou před publikum, dva s kytarou, jeden s basou, jeden za bubny, a začnou hrát, vybíjejí energii a jinou získávají. Kdykoli hrajeme, cítím, že jsme v tom společně fakt hodně dobří, a lidi to vědí a vracejí nám to, tak proč hrát málo?
Jak se za ta léta obměnilo vaše publikum?
No, někteří to vydrželi. A někteří se vracejí i s dětmi. Nejstabilnější fanoušci kupodivu nebyli ti nejortodoxnější, ti s námi jezdili třeba dva roky všude a pak zmizeli, našli si jinou kapelu. Paradoxně spíš zůstali takoví ti nenápadnější – nejdřív třeba byli taky vepředu a pak se postupem času posunuli blíž ke zvukaři…
Kolik lidí za ty dvě dekády prošlo základní sestavou?
Jen šest – a od roku 2002 hrajeme ve stejném složení: Mejla na kytaru, Mejn na basu, Pítrs na bicí a já stojím s kytarou za mikrofonem. Proběhly přátelské výpomoci v krizových chvílích. Na bicí kdysi místo zraněného Pítrse hráli dva bubeníci, Ondra Pečenka a Adam Jánošík, na postu basy občas zaskočili Aleš Zenkl, Mára Kukla, Ondřej Stieber a šílenej Víťa Jiráček z Chrudimi a na kytaru jednou místo Mejly hrál Almela alias Aleš Březina z Photolabu.
Nedávno se rozpadlo pár dobrých kapel, které spolu hrály skoro stejně dlouho jako vy. Třeba českolipská Obří broskev skončila po téměř dvaceti letech a Bez peří po patnácti, ale lidé z obou z nich rozjeli parádní projekty: lídr Broskve Canny je teď Kittchen a jeho manželka a kolegyně z kapely Olga Könnigová slaví úspěchy jako Ille, David Pomahač z Bez peří vydal už třetí skvělé album za duo Kieslowski…
A všichni zmínění jsou naši vrstevníci a přesně zapadají do našeho vzorce, vidí muziku stejnýma očima jako my. Prostě chtěli hrát a cestu k hudbě si našli. Je jim šumák, jestli je hrajou rádia a kolik kde dostanou za koncert. Borec měl potřebu složit songy, myslím Cannyho, v kuchyni to nahrál a je to pecka. Kapely před námi to ale měly ještě mnohem těžší, třeba Garage, Mňága nebo Visáči. Ty těžce zasáhl komár a to je hodně prověřilo, jestli teda fakt chtějí hrát. To byl ostřejší filtr.
Vám nedávno odešel basák Mejn – a pak se naštěstí vrátil. Jak jste na tom s ponorkou?
Teď jsme se o tom zrovna s Pítrsem bavili. Říkali jsme si: Léto je za náma a máme se po koncertní sezóně, kdy jsme hráli skoro furt, opravdu plný zuby. To už si teď v rámci účinné psychoterapie dokážeme říct. A on povídá: Hele, uplyne čtrnáct dní a pak už mě svrbí ruce a mozek říká: Chci si zahrát!
Málokdo si uvědomuje, kolik toho společně klubová kapela najezdí. Nějaké veselé příhody z dodávky?
No tak poslední je úplně čerstvá. Před týdnem jsme měli hrát v Ostravě a hodinu před odjezdem se začal drát na svět potomek našeho bubeníka. Tak jsme se smířili s tím, že budeme hrát bez něj. S tím se ovšem nehodlal smířit pořadatel a situace byla vyhrocená. Pítrsova žena to ale zřejmě vycítila, porodila strašně rychle a on dorazil pendolinem pět minut před začátkem. Byl to skvělej koncert. Dalších příhod máme spousty, ale dost z nich je nepříjemných. Když trefíte ve sto čtyřiceti kilácích v hodině srnu… Při téhle příležitosti jsme ztratili poznávací značku, odjeli na koncert, odehráli ho a pak jeli zpět do polí pod Mohelničákem, kde jsme chodili s baterkama a mobilama a hledali tu pitomou espézetku. Našli jsme ji, ale nejdřív jsme našli tu srnu. Jednou to do nás zase chtěl na dálnici ve tmě a mlze napálit obrovskej dravec, dodávka se na tý klouzačce točila děsivě dlouho, a když se dotočila, prosvištěl těsně vedle nás kamion… I v takhle malý zemi trávíme mnohem víc času v autě než na pódiu, je to takovej nenápadně nebezpečnej život.
Četla jsem teď v knížce Morantologie od Caitlin Moranové komentovaný rozhovor s Paulem McCartneym, kde se píše, že Sir Paul s sebou na každý koncert vozí desítky kytar a má na jejich údržbu speciálního zaměstnance. Na plný úvazek. Zato vy prý máte kytaru jedinou…
To je fakt. Mám československou kytaru Jolanu, za těch dvacet let jedinou, už z dob, kdy jsem od kapely K.R.K. přišel do Fixy, kterou jsme s Pítrsem založili jako legraci, jako fór. Vyměnil jsem tehdy s kytaristou Burácem svůj mix na zpěv za jeho Jolanu. Hledal jsem nějaký specifický, zkreslený zvuk a ta Jolana spolu se snímačem Duncan a snad padesátikilovým lampovým kombem od Goldy ze Znouzectnosti zafungovala. Koupil jsem si pak v bazáči úplně stejnou Jolanu, ale ta mě zklamala, předtím jsem měl zjevně štěstí na kus, takže jsem pak tu novou jen rozebral na díly. Jolana nemá žádnou velkou cenu, pokud jde o peníze – taky jsem na ni zezačátku skákal a dokonce ji jednou rozlomil napůl a musel ji nechat spravit. Dnes je ovšem pro mě její hodnota nedozírná, dávám si na ni velkýho bacha. Popravdě, máme ve zkušebně schované všechny úplně první nástroje Vypsané fixy. Ale hraje se už jen na Jolanu.
