Zemřel někdejší disident Bukovskij. Pojem demokracie je v Rusku urážející, řekl v minulosti Reflexu
Ve věku 76 let zemřel někdejší sovětský disident Vladimir Bukovskij, který začátkem sedmdesátých let upozornil na zneužívání psychiatrických léčeben v Sovětském svazu k věznění disidentů. Oznámila to dnes organizace Bukovského centrum. Podle její stručné informace Bukovskij skonal v neděli ve 22:30 SEČ v anglickém městě Cambridge. Příčinou úmrtí bylo selhání srdce, s nímž měl ruský politický aktivista, žijící v britském exilu, problémy už delší dobu.
Neurofyziolog a spisovatel Bukovskij byl v 60. a 70. letech minulého století považován za jeden ze symbolů sovětského disentu. V roce 1971 se mu podařilo propašovat do zahraničí materiály o zneužívání psychiatrických léčeben sovětskými úřady k trestání disidentů. Tyto dokumenty vyvolaly na Západě odmítavou reakci odborné veřejnosti a Sovětský svaz postupně od některých kritizovaných praktik ustoupil.
Za "antisovětskou agitaci" strávil Bukovskij 12 let v sovětských vězeních, pracovních táborech i v psychiatrických ústavech. Nakonec byl po vyjednávání mezi Moskvou a Washingtonem v prosinci 1976 vyměněn za vězněného vůdce chilských komunistů Luise Corvalána. Od té doby žil v Cambridgi.
V době vlády ruského prezidenta Borise Jelcina dostal spisovatel Vladimir Bukovskij prezidentské povolení studovat archívy Komunistické strany Sovětského svazu, jež byly o pár let později opět neprodyšně uzavřeny. O svém pátrání podal svědectví v knize Moskevský proces, která vyšla i v češtině. V roce 2015 poskytl Reflexu rozhovor, který si dnes můžete opět přečíst.
V kapitole o „sametových revolucích“ vyslovujete podezření, že někdo vlivný zmařil mezinárodní vyšetřování pozadí revolucí ve východní Evropě na podzim 1989. V České republice však tyto okolnosti vyšetřovaly dvě parlamentní komise složené z nekomunistů.
Česká parlamentní komise byla jediným pokusem o poctivé odhalení pozadí událostí ve východní Evropě. V knize to zmiňuji stejně tak jako vzácné novinářské pokusy dopátrat se pravdy. Všechna pátrání nutně vedla k závěru, že „sametové revoluce“ začínaly jako operace sovětské a místní státní bezpečnosti a teprve později se vymkly kontrole. Tato fakta nekorespondovala s oficiální verzí událostí, proto se establishment snažil je potlačit nebo zamlčet.
Proč?
Společnost stále odmítá přijmout pravdu o těchto událostech. Všeobecně uznávanou zůstává legenda o osvoboditeli Gorbačovovi, který vyšel laskavě vstříc živelným požadavkům národů. Doslova před pár měsíci Německo pompézně oslavilo 25. výročí pádu berlínské zdi a nejčestnějším hostem byl, jak jinak, Michail Gorbačov. Dnes je nad slunce jasné, že revoluce let 1989–1991 zdaleka neznamenaly vítězství míru a svobody v Evropě, jak jsme tomu měli uvěřit. Nicméně veřejnost zatím odmítá pochopit, co a proč se nepodařilo a proč bylo zmařeno ušlechtilé úsilí. V Evropě už probíhá válka za obnovení sovětské říše, samotný Západ se rapidně posovětšťuje a my i po čtvrtstoletí pořád ještě slavíme „vítězství nad komunismem“, jež se ve skutečnosti nekonalo.
Máte za to, že „sametové revoluce“ probíhaly dle sovětského scénáře. Kdo tedy byli tito geniální scenáristé a proč u sebe doma nedokázali zabránit rozpadu Sovětského svazu?
Vůbec netvrdím, že scenáristé byli skvělí nebo že tajné služby měly vše podchyceno. Ba naopak, píši o tom, že jejich pokus zcela zkrachoval, a to jak ve východní Evropě, tak později v SSSR. V knize prosazuji myšlenku, že autoři celého projektu hrubě podcenili lidovou nenávist ke komunistickému zřízení a vůbec nepočítali s reakcí lidí na jejich manipulace. Avšak to, že se jim ve výsledku nepodařilo zachránit režimy v SSSR a ve východní Evropě, ještě neznamená, že se o to nepokusili. Jejich agónie měla nakonec katastrofální dopady pro naše země a pro celý svět, před nimiž jsem varoval v této knize již před dvaceti lety.
A ti scenáristé?
Měl jsem možnost a příležitost ptát se na to Alexandra Jakovleva, který byl v minulosti druhou nejvlivnější osobou v gorbačovském politbyru. Jakovlev razantně odmítl jakoukoli myšlenku na existenci takového plánu. Podle něho otázka, co s východní Evropou, nikdy nebyla na programu jednání sovětského politbyra. I přesto, že ruské archívy jsou nadále zapečetěné, čas od času se historikům daří obelstít zákazy a dostat se k dokumentům. Sám jsem držel v rukou protokoly ze zasedání politbyra z onoho období. Ukázalo se, že 24. ledna roku 1989 byl politbyrem vytvořen Výbor pro rozpracování strategie působení ve východní Evropě. V čele výboru stál, světe, div se, samotný Alexandr Jakovlev. Výbor po sobě zanechal celou složku písemností: návrhy ministerstva zahraničí, mezinárodního oddělení ÚV, náměty k postupu jak v regionu obecně, tak v konkrétních zemích, protokoly zasedání, na nichž se jednotlivé návrhy posuzovaly. Ty písemnosti mám nyní k dispozici. Dle tehdejších zvyklostí výbor nepochybně ukončil činnost vypracováním usnesení, které poté bylo schváleno v politbyru. I když text usnesení je v Rusku nadále předmětem utajení, nějaké usnesení muselo jistě být. Výmluvné jsou i skutečnosti, že Alexandr Jakovlev vědomě lhal, když úporně popíral samotnou existenci výboru a také to, že Kreml dodnes pokládá svou tehdejší strategii za přísně tajnou.
Myslíte si, že lidé jsou jen objektem dějin, hračkami v rukou mocných? Není takový postoj v rozporu s vaší celoživotní pozicí?
Moje kniha je založena na dokumentech a faktech, nikoli na snaze dokázat tu či onu filozofickou teorii. Ve skutečnosti píši právě o tom, jak lidová reakce zhatila celý vykutálený Gorbačovův plán, jenž měl zachránit socialismus. Problém je právě v tom, že komunističtí vůdcové vážně věřili, že za protivníky je třeba pokládat jen západní „záškodnické centrály“, zatímco národ není třeba brát vážně, ten se dá vždy zmanipulovat. V tom se dokonale přepočítali, neboť žádné „záškodnické centrály“ ve skutečnosti neexistovaly, zatímco národ tu byl.
Co říkáte explozi spikleneckých teorií všude ve světě?
Je to takový strašák, na nějž se odvolává ten, kdo nechce vážně diskutovat o nepohodlných tématech a raději je chce shodit se stolu. Teorie spiknutí je v zásadě jakákoli teorie, která nehraje do karet establishmentu. Žádná objektivní kritéria nejsou. Vezměte si klasický příklad: tvrdit, že teroristické útoky 11. září 2001 v New Yorku jsou výsledkem spiknutí al-Ká’idy – to se za žádnou konspirologii nepokládá. Ovšem prohlásit, že tu akci nepřipravila al-Ká’ida, ale někdo jiný, to už je teorie spiknutí jak vyšitá. Ve skutečnosti teorie o spiknutí al-K’áidy je samozřejmě správná, zatímco pohádky o spiknutí CIA jsou čirým bludem. Nikoli proto, že první verze je konspirologická a druhá není. Je tomu tak pouze a jenom proto, že všechna dostupná fakta potvrzují první teorii a vyvracejí druhou. Zkrátka a dobře, „teorie spiknutí“ není víc než smysluprázdnou nálepkou. Spiknutím je zpravidla míněno rozhodnutí dvou nebo více lidí uvést do života nějaký plán. Ale uznejte, na tom přece není nic neuvěřitelného. Skutečnost a historie se hemží spoustou nejrůznějších spiknutí. Jiná věc je, že navzdory poměrně rozšířené představě spiknutí prakticky nikdy neprobíhají podle plánu. Dejme tomu představa, že veškeré události v posledním čtvrtstoletí v Rusku a v Evropě byly svého času pečlivě naplánovány politbyrem, je zcela absurdní. Neméně absurdní by bylo uvěřit tvrzení Alexandra Jakovleva, že tehdejší soudruzi vůbec nic neplánovali a vůbec nic nepodnikli.
V dobách vládnutí Borise Jelcina vám byl umožněn přístup k tajným sovětským archívům. Narazil jste v uložených spisech na něco, co má vztah k Československu?
Nejen já, ale také jiní badatelé jsme se po celou dobu snažili obelstít úřady, prolomit přísně tajný režim a dostat ven co nejvíce listinných materiálů ze sovětských archívů. Dodnes se tu a tam objevují nové dokumenty, jež se vztahují k nejrůznějším zemím světa, a Československo nebylo výjimkou. Níže uvádím plné znění písemnosti, která se mi dostala do rukou již po sepsání knihy Moskevský proces. Jedná se o důvěrnou zprávu Gorbačovova poradce Vadima Zagladina o průběhu jeho jednání s Petrem Kučerou a jinými představiteli Občanského fóra ze dne 13. června roku 1990. Jak si určitě pamatujete, po prvních svobodných volbách scházelo Občanskému fóru určité množství mandátů k ústavní většině ve Federálním shromáždění. Zde je záznam toho, co Petr Kučera pověděl o nalezeném východisku ze situace, plně si vědom toho, že má před sebou oficiálního zástupce Moskvy:
„Za těchto podmínek,“ pokračoval P. Kučera, „nám nezbývá než počítat s ,konstruktivním přístupem‘ komunistické strany… OF udržuje pravidelné styky s vedením KSČ a hodlá je v nejbližší době zintenzivnit.“
Podle odhadu P. Kučery primitivní antikomunismus značně rozšířený v době předvolební kampaně (k čemuž, jak známo, určitá část OF chutě přiložila ruku) nedostal podporu většiny obyvatelstva. To dokazuje i skutečnost, že nehledě na útoky z různých stran získali komunisté více než 40 míst ve Federálním shromáždění a stali se druhou nejvýznamnější stranou parlamentu. To usnadňuje Občanskému fóru určitou součinnost s komunisty.
„Samozřejmě,“ pokračoval Kučera, „Občanské fórum si nemůže dovolit uzavřít formální koalici s KSČ. Dědictví vládnutí této strany je příliš tíživé a přímé spojenectví s ní by značně kompromitovalo novou moc. Avšak neoficiálně či neformálně OF je připraveno ke spolupráci s KSČ jak v parlamentu, tak ve vládě. Komunistům nelze nabídnout ministerské posty, avšak v jednotlivých resortech a na úřadě vlády by mohli dostat odpovědná místa – vždyť mezi členy KSČ je mnoho na slovo vzatých odborníků.“
Tohle je typická ukázka smlouvy s ďáblem z dob sametové revoluce. Obdobné smlouvy byly tehdy uzavírány také v jiných zemích východní Evropy. Nejinak tomu bylo i v Rusku. Proto stížnosti na všudypřítomnost komunistů v dnešních, „demokratických“ mocenských strukturách znějí poněkud pokrytecky.
Pane Bukovskij, před časem jste byl zbaven ruského občanství. Jak vnímáte toto gesto Kremlu?
Zvysoka jim na to kašlu. Při současném režimu, navíc zrovna v době agresívní války, ruské občanství člověka spíše kompromituje. Dokud Putinův režim zůstává u kormidla moci, nevidím důvod, proč bych do Ruska jezdil. A až samovláda padne, všechna jejich gesta a rozhodnutí ztratí jakýkoli význam.
Vladimir Putin dělí své oponenty na poctivé opozičníky, kteří sice mají konstruktivní výhrady k režimu, ale milují svou vlast, a na zrádce národa, kteří Rusko nenávidí. Tam zřejmě řadí i vás.
Je mi hluboce lhostejné, co si v Kremlu o mně myslí. Jsou to typické manýry čekistů: pokusit se rozštěpit řady svých oponentů – prohlásit někoho za „konstruktivní opozici“ a nabídnout mu tajnou spolupráci. Pokud se ovšem nepodaří někoho naverbovat, označit takového odpůrce za člověka, jenž bytostně nenávidí svou vlast. Je to natolik primitivní taktika, že mě nudí samotné povídání o ní.
V dnešní polemice o Rusku někteří čeští politici trvají na tom, že „Rusko není Sovětský svaz“, je to „standardní demokracie“, tudíž si Putinův režim zaslouží určitý respekt. Jak se stavíte k této tezi?
Že Rusko není Sovětský svaz, přece vůbec neznamená, že je to demokracie. Na takové označení si Moskva vůbec nečiní nárok, samotný pojem demokracie je v Rusku pokládán za urážející. Vezměte si příklad: tzv. lidové republiky v Doněcku a Luhansku byly vytvořeny podle klasického sovětského scénáře – záškodnickou činností proti cizímu státu. Až na jednu drobnost: dříve by tyto loutkové útvary byly pojmenovány jako lidově demokratické republiky. Dnes ovšem slůvko „demokratické“ z názvu vyškrtli coby pejorativní. Moskvě jde o vytvoření čehosi na způsob Sovětského svazu, proto potřebuje fiktivní satelitní republiky, ovšem i v tom si počíná bez hlavy a paty. Pokud se vaši politici skutečně budou navzdory faktům chovat ke Kremlu jako k demokracii zasluhující si respekt, pak dříve nebo později poznáte jejich demokracii na vlastní kůži. Vždyť z pohledu Kremlu Česko se až tak zásadně od Ukrajiny neliší. Obě země byly součástí sovětského impéria, odpadly v důsledku nepřátelských piklí a „největší geopolitické tragédie minulého století“. Jenže nyní se Rusko zvedlo z kolen a hodlá vrátit vše na svá místa.
Jak byste vůbec charakterizoval současnou ruskou společnost?
Jakápak společnost?! V dnešním Rusku sice žijí lidé, jenže netvoří dohromady žádnou společnost, takže není co charakterizovat v politických pojmech. Až na Putina samozřejmě, kterého hlas lidu naprosto přesně charakterizoval v komických kupletech, jež začínají jeho jménem a končí neopakovatelnými sprostými výrazy. K tomu nemám co dodat.
Jak hodnotíte západní reakci na ruský postup na Ukrajině?
Západní politici předvedli typickou žalostnou reakci. To znamená – na začátku se předhánějí v tom, čí prohlášení budou nesmiřitelnější a bojovnější, leč jakmile se první rozruch zklidní, začínají hledat způsoby, jak se vrátit ke své obvyklé politice appeasementu, ovšem beze ztráty tváře. Hned po zavedení sankcí je jejich jedinou starostí, jak ty sankce co nejdříve zrušit. Od zeleného stolu se snaží vybájit jakési neuskutečnitelné „mírové plány“ a naivně věří v to, že Putin se dá udobřit, když mu ponechají Krym, Donbas nebo nějaký jiný pěkný kus země. Právě proto již vnutili Ukrajině hanebné Minské dohody a nadále jí vylamují ruce, aby se tak srdnatě nebránila agresi. Bude-li pokračovat hra na jednu branku, nelze vyloučit, že Putinovi Ukrajinu dříve nebo později odevzdají po částech. Že s jídlem mu poroste chuť, to dá rozum. A tak pošle své „zelené mužíčky“ někam jinam – třeba do jednoho z pobaltských států. Pak si NATO bude lámat hlavu, jak ochránit své členské země, jinak přece ztratí jakýkoli smysl. Dějiny nás učí, že taková politika nemůže zabránit světové válce, zato ji může přiblížit.
Jak ukrajinský konflikt dopadne?
Co do výsledku konfliktu, mám za to, že vyhrát tuto válku Putin nemůže. Je to totiž válka za obnovení Sovětského svazu a sovětské říše, což je v současném světě neproveditelné. To je úkol k neuzvednutí a pod jeho tíhou si režim zlomí vaz, jak se kdysi zhroutil Sovětský svaz pod tíhou vlastní hlouposti, v honbě za chimérou. Čím dříve se to stane, tím lépe. Otázka zní jinak: Kolik lidí jim ještě dovolíme zabít, než definitivně skončí na smetišti dějin?
A co bude potom?
Pak budou muset s omluvami vrátit Krym a ostatní „vojenskou kořist“ jejich zákonným majitelům. Nikdo ovšem nedokáže vrátit život tisícům jejich obětí. Bylo by rozumnější aspoň teď učinit závěry z výsledku studené války (když už Rusko nechce pochopit její zákonitosti) a uznat konečně, že takové režimy rozumějí jen jazyku síly. Svého času západní svět doufal, že Putin podrtí Čečensko, a tím se uklidní. Pak západní státníci doufali, že Putin potrestá Gruzii a s tím se konečně spokojí. Nyní se utěšují falešnou nadějí, že až rozčlení Ukrajinu, pak konečně bude klid. Doufají marně, klid nebude nikdy. Dokud my sami neskoncujeme se zločinným režimem, bude zabíjet lidi čím dál tím víc. V Rusku, na Ukrajině, na celém světě.
Spisovatel a aktivista Vladimir Bukovskij byl dlouholetým kritikem komunistického režimu. Už v roce 1959 byl vyloučen ze střední školy za publikování „zakázaného“ časopisu. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století organizoval veřejná čtení zakázané literatury a demonstrace proti politickým procesům. Za tuto činnost byl mnohokrát vězněn, takže strávil v bolševických věznicích a psychiatrických léčebnách dvanáct let. Jeho nejvýznamnější iniciativou bylo, když v roce 1971 propašoval na Západ 150 stran dokumentů o politickém zneužívání sovětské psychiatrie proti odpůrcům režimu. Z dokumentů vyplývalo, že tehdejší psychiatrie pomáhala likvidovat režimu nepohodlné osoby. Oblíbeným nástrojem byla diagnóza „pomalá schizofrenie“. Tyto texty vyvolaly na Západě poprask a komunisté museli od své praxe částečně ustoupit. Bukovskij však byl za to poslán do vyhnanství. V roce 1976 byl po vyjednávání vlád USA a SSSR „vyměněn“ za chilského komunistu Luise Corvalána. Posléze se usadil ve Velké Británii. Je jedním z představitelů Strany nezávislosti Velké Británie (UKIP). V češtině mu již vyšla vzpomínková kniha A vítr se vrací.
