Zástupce ombudsmanky Křeček: Legitimní chování lidí je často ztotožňováno s rasismem

Co říkáte na to, že paní Šabatová v podstatě nabádá ke lhaní, když naznačuje, že si mají realitní makléři najít náhradní důvod pro odmítnutí romských zájemců?

Nebyl bych tak přísný a rozhodně bych nehovořil o lhaní. Je tak vykládán zákon, pro který jsem ostatně jako poslanec, byť s těžkým srdcem, hlasoval. V naší, evropské složité společnosti, stále "vzniká“, respektive je nastolována, celá řada práv nejrůznějších minorit, která se nakonec vzájemně ne-li vylučují, tak alespoň se obtížně proti sobě prosazují. V našem konkrétním případě je situace taková, že buď může pronajímatel o svém majetku rozhodnout jakkoliv, ale pak mu jakékoliv rozhodnutí nelze zazlívat, nebo nemá takové právo, ale pak je třeba to jasně sdělit. Což zatím nikdo otevřeně nesdělil. Stav, kdy "testovaný" sice něco může, ale nesmí to pojmenovat, je jen dalším příspěvkem k "blbé náladě“.

Přijde vám v pořádku "situační testování", tedy metoda, kdy ombudsman v podstatě nasazuje provokatéry, kteří předstírají zájem o byt a pak podávají žaloby, když jsou pro romský původ odmítnuti? Nepřekračuje tím úřad ombudsmana své pravomoci?

„Situační testování" je jedním z možných postupů při zjišťování jinak těžko zjistitelných skutečností. Ostatně obchodní inspekce při předstíraných nákupech postupuje stejně. Jiná věc je zda z jednotlivého případu lze vždy odvodit také důvod, proč se tak "testovaný" chová, což při posouzení věci není bez významu. V tom to má obchodní inspekce jednodušší.

Jenže ombudsmanka Šabatová posílá novinářům, kteří kritizují její postup ve věci situačního testování, dopisy, v nichž je viní z podpory nesnášenlivosti a z poškozování obrazu jejího úřadu?

Velmi mne to mrzí, ale dostávám se čas od času do stejné situace jako oni obvinění novináři a jsem některými z téhož obviňován. Nemyslím, že právem. Jako právník jsem přesvědčen, že vyslovení jiného právního názoru není snižováním autority nebo poškozování obrazu kohokoliv. Uvádím jako příklad nálezy Ústavního soudu, které jsou téměř vždy provázeny odlišnými stanovisky některých soudců, aniž by to autoritu tohoto soudu nějak poškozovalo. Já se nechci zpronevěřit těm, kteří mne, se znalostí mých postojů, do této funkce navrhli a zvolili, tím, že bych na vyslovování svých odlišných názorů rezignoval. Myslím, že u novinářů jde o něco podobného.

Jak vůbec hodnotíte antidiskriminační zákon a v něm obsaženou presumpci viny?

Čistě podle práva nejde o presumpci viny, ale o přesun důkazního břemene, což u tohoto typu zákonů není neobvyklé. Problém s těmito zákony všude v Evropě je v tom, že na straně jedné bezpochyby stoupá počet skutečných diskriminačních a xenofobních jednání, ale na straně druhé občané jsou stále více znepokojováni postavením a chováním minorit, které nerespektují nejen právo, ale ani způsob života většinové společnosti. A nelíbí se jim, že projevy tohoto jejich legitimního znepokojení jsou ztotožňovány se skutečnou xenofobií a rasismem, ačkoliv tomu tak není.

Podporujete nyní navrhované rozšíření pravomocí ombudsmana, tedy možnost podávat veřejné žaloby? Jak hodnotíte návrh, aby ombudsman mohl navrhovat rušení zákonů? Nenabourává to dělbu moci a nehrozí zvýšená právní nejistota z důvodů častějšího zpochybňování zákonů přijatých parlamentem?

Který představitel úřadu by si nepřál zvýšení svých pravomocí? Ombudsmanské úřady ve světě mají nejrůznější kompetence podle situace ve svých zemích. Je na zvážení zákonodárců, nakolik se domnívají, že tato posílení pravomocí ochránkyně jsou za současného stavu práva u nás nezbytné.

Nestává se z ombudsmana další pilíř moci, který není volen občany a přitom v své funkci prosazuje své politické představy?

Není žádným tajemstvím, že mé představy o fungování ombudsmana ve společnosti jsou poněkud odlišné od názorů veřejné ochránkyně práv paní Šabatové. Jsem přesvědčen, že občany přímo nevolený ombudsman by měl spíše upozorňovat na skutečnosti, ve kterých spatřuje ohrožení nebo porušení lidských práv a kvalifikovanými, právně zdůvodněnými stanovisky svá varování podpořit. To neznamená, že by všechny jeho názory musely být nutně obecně akceptovány, ale rozhodně by měly vycházet ze znalosti skutečného stavu společnosti, nikoliv z představ jak by fungovat snad měla. Měl by tím přispívat k jejímu sjednocování, nikoliv jí rozdělovat. To ale nic nemění na tom, že úřad je monokratický a platné a závazné je jen stanovisko veřejné ochránkyně.