Režisérka Helena Třeštíková o Mallory a o svém „časosběrném činění“

Proč jste si vybrala právě Mallory?

V roce 2002 mě přizvali k natáčení cyklu půlhodinových dokumentů o závislostech, dostala jsem téma Ženy a drogy. Odborní poradci z neziskovky Sananim mi dali tip na Mallory, která po porodu začala abstinovat od drog a bydlela v chráněném bydlení s ročním chlapečkem. Padla mi do oka proto, že je nesmírně zajímavá, otevřená, autentická, někdy až sebevražedně upřímná. Nikdy nic nehraje a velmi dobře mluví, nestydí se kamery a je úplně stejná před ní i mimo ni, nestylizuje se. To všechno jsou pro dokument vynikající vlastnosti. Nedokázala jsem Mallory po dokončení toho krátkého dokumentu přestat točit, i ve víru jiných projektů jsem si pořád říkala: Sakra, ta Mallory, musím se k ní vrátit! A od roku 2009, kdy se do projektu zapojila společnost Negativ jakožto producent, jsme točili intenzivně až do letošního února.

Jak to přijde, že jste u Mallory byla během těch třinácti let natáčení s kamerou vždy v tom pravém okamžiku?

Nebyla, ale vím to jen já. V každém časosběru se profláknou stovky zajímavých situací a jen mně je jasné, co všechno se prošvihlo, co mohlo být dobré. Nad tím, co se nenatočí, už se nesmí smutnit – ostatně při nakládání s natočeným materiálem nastávají jiné problémy. Třeba ten, že když se člověk do dokumentu ponoří, ztrácí nadhled a odstup.

Takže máte ve střižně pomocníky?

Musím mít. Aby upozorňovali na to, co jim není z příběhu jasné, a my to pak mohli dohledat v materiálu a doplnit. V případě Mallory bylo natočeno skoro padesát hodin, víc točit si zakazuju, zahltilo by mě to. Navíc mám ještě podvědomý blok z dob, kdy se točilo na filmový materiál, který byl drahý a nesmělo se jím plýtvat… Nejdřív se film točí s kameramanem a zvukařem, ti jsou pak materiálem totálně „kontaminováni“, vždyť ho sami pořídili a do jisté míry ztrácí odstup, stejně jako režisér. Pak přijde čerstvé oko, střihač. To je první filtr, který už nevidí, co se dělo při natáčení, ale jen to, co je natočené. Když i on po nějaké době filmu propadne, pozveme dramaturgy, tedy filmaře Jana Gogolu mladšího a mého muže, který zastupuje poučeného, inteligentního diváka. Pak to vidí producenti, pak pár našich známých, potom skladatel filmové hudby a všichni se vyjádří. A pak už přijdou zkušební projekce pro diváky.

Líbí se mi, jak do svých filmů zapojujete celou rodinu: manžel Michael dělá dramaturga a koproducenta, dcera Hanka produkci, syn Tomáš fotografuje…

No, není to tak intenzivní, aby nás to nějak rozhodilo, ale když začneme s Hankou při obědě řešit produkční věci, muž se ohradí, že o práci se při jídle nemluví. Sám má ovšem občas tendenci vše, co viděl ve střižně, probírat, a útočí na mě v nečekaných chvílích pracovními dotazy. Ale zatím nám to funguje.

Jak těžké je odolat pokušení pomoct svým hrdinům sama, když všechno ostatní selhává? Udělala byste to ještě někdy ve větší míře po zkušenosti s Reném, který vás vykradl?

Nemůžu všechny lidi v nouzi, které kolem sebe vidím, u sebe ubytovat. Tehdy to vykradení odnesla především moje rodina, zmizelo nám skoro všechno, malým dětem pokladničky. Hrozně těžce to nesly. Pro Mallory jsme poctivě sháněli sociální byty, pak jsem na věc nasadila i kamarádku realitní makléřku, jenže jakékoli normální nájmy jsou limitované kaucí a pro Mallory nebylo možné sehnat peníze na tři nájmy dopředu. Ale zase jsme jí za každé natáčení platili.

Kolik časosběrných dokumentů vlastně ještě máte roztočeno?

Nemůžete jich z finančních důvodů dělat moc najednou – i když se jen točí, stojí to hodně peněz. Jó, kdybych byla z nějaké bohaté rodiny, točila bych si na vlastní triko furt pryč, ale takhle musím najít producenty a ti zase někoho, kdo bude snímek spolufinancovat, Státní fond kinematografie nebo Českou televizi. Momentálně točím jen s těmi, koho už jsme publiku představili…

…jako třeba „René po deseti letech“?

To jste na to kápla, třeba s tím zrovna točíme, pak všechny Manželské etudy, jeden příběh z Žen na přelomu tisíciletí a asi čtyři další. Nové osudy už nenačínám, Mallory je poslední. Víte, ono to moje časosběrné činění možná na diváky působí přehledně, takhle s odstupem, ale začátky byly hodně neklidné a nejisté. Než jsem časosběr vyhlásila svým programem, netušila jsem ani, jestli z toho někdy něco bude, prostě jsme jen dlouhá léta točili. I přes úspěch Manželských etud jsem tyhle longitudinální studie dlouho nedokázala prosadit a najít producenty.

Kolikrát se vám stalo, že jste celou práci musela, třeba kvůli smrti protagonisty nebo jeho nevoli natáčet dál, hodit do koše?

Zaplaťbůh nikdy. Teď se něco málo děje u šesti párů Manželských etud, někteří jednotlivci z těch někdejších párů už z různých důvodů točit nechtějí. Ale naštěstí vždy aspoň jeden z každé dvojice ano, takže dílů by mělo opět vzniknout šest. No a uprostřed natáčení dokumentu mi zemřel Pavel Tigrid, spoustu věcí jsem s ním nestihla dotočit, ale snímek naštěstí vznikl.