Herečka Alena Mihulová: Už se nechci pro nikoho krájet na kousíčky
Ošetřovatelka Vlasta bojuje v celovečerním debutu režiséra Slávka Horáka nejen s těžkou nemocí, ale taky s tím, že se příliš stará o druhé a na ni samotnou už jí nezbývá čas. Hraje ji mistrně Alena Mihulová (50), známá z kultovních Kachyňových Sestřiček či Krávy. Tato role je pro ni po mnohaleté pauze velkolepým návratem na filmové plátno. A zdá se, že ne posledním.
Domácí péče v hlavních rolích s Alenou Mihulovou a Boleslavem Polívkou byla zařazena do hlavní soutěže na letošním festivalu ve Varech, kde ji diváci ve Velkém sále odměnili desetiminutovými ovacemi vestoje, což je zážitek zcela nevídaný. Alena Mihulová si pak na konci letošního ročníku, 11. července, díky rozhodnutí hlavní poroty převzala Křišťálový glóbus za nejlepší ženský herecký výkon.
Sošku, již vyhrála, si vystavila na oblíbeném místě, na poličce v obýváku domku na pražské Malé Straně, vedle několika vybraných ocenění jejího před jedenácti lety zesnulého manžela, legendárního režiséra Karla Kachyni (1924–2004).
Co jste si pomyslela, když jste dočetla scénář Domácí péče?
Bože, to je tak krásně napsaná postava... Normální ženská, jakých znám desítky ve své rodině i v okolí, holka z masa a kostí, která má ráda své blízké a svou práci, opravdová, živá… Tu bych chtěla hrát. Příběh z moravské vesnice je v podstatě tragikomický – jsou v něm sice vážné věci, ale napsané s lidskostí, lehkostí a humorem. Říkala jsem si: Tu roli musím dostat! To se mi nestává často.
Kdy jste takový pocit zažila naposledy?
Při čtení scénáře k filmu Kráva, který posléze natočil můj manžel. To už je víc než dvacet let. Mně se stane málokdy v životě, že mám takový tah na branku. Jsem ve znamení Býka, jenž je poživačný a trošku lenivý, ale pak, když přijde práce, o kterou stojí, tak ji nepustí, dokud ji nedotáhne do konce; je poctivý, trpělivý. Pečlivý.
Jaké bylo první setkání s režisérem a scenáristou Slávkem Horákem?
Vůbec jsme se neznali, ale už po první schůzce jsem měla pocit, že jsme stejná krevní skupina. Přišla jsem samozřejmě s pár předsudky o reklamním světě, jehož byl Slávek Horák léta velmi úspěšnou součástí, ale ty se rychle rozplynuly. Po dvou hodinách rozhovoru jsem mu řekla: „Teď vás ještě musím přesvědčit, že je to role pro mě.“ On odpověděl: „Ale to už jste udělala. Jenže jste strašně mladá. Bohužel to nepůjde.“
Byla jste zklamaná?
Spíš trošku smutná. Byla jsem přesvědčená, že vesmír je mi nakloněn, že není možné, aby tahle práce nakonec nevyšla. Přesvědčování, že jsem na roli ta pravá, trvalo celý rok. Zkomplikovalo se to i tím, že už byl vybrán partner, Bolek Polívka – a v České televizi, která byla koproducentem, se báli, abychom nevypadali jako otec s dcerou. On má dva metry, já 150 cenťáků – půjdeme vůbec k sobě? Slávek donesl pracovní oblečení své maminky, podle níž příběh Domácí péče psal, přivedl maskérku, která mi vytvořila šediny, kruhy pod očima a přidala pár let. Sedli jsme si s Bolkem před kameru, zazpívali si Ej, od Buchlova a najednou tam seděli dva Moraváci, kteří jako by se znali sto let.
S Boleslavem Polívkou jste se předtím neznali?
Znali, od vidění, a věděla jsem hned, že je to ono, že s tímhle člověkem budu před kamerou jak v pelíšku. Že můžu být volná, svobodná, bez trémy. Že je to herec, jenž umí, ale přitom nespoléhá jen na talent, a hlavně je skvělým hereckým partnerem. Zpětně jsem si uvědomila, že tak dokonalou souhru jsem zažila jen s Jiřinou Jiráskovou.
V čem je podle vás film Domácí péče důležitý, v čem je vaše hrdinka Vlasta tak inspirativní?
Je to česká ženská, která vypadá, že se sebou nechá orat a vláčet, jenže ve chvíli, kdy se rozhodne, že bude žít jinak, tak se to sice teprve neohrabaně učí, ale jde si za tím jako buldok. Chce si život užít, dokud to jde. Ukáže se nakonec jako silná baba, chce být ještě hezká, chce se ještě pomilovat se svým mužem. Mám ráda tu scénu, kdy se Vlasta rozhodne, že se namaluje podle časopisu, a vy vidíte tu její hrůzu na obličeji se žlutými a modrými koly, co si vyrobila, načež přijde v sexy košilce do postele a její muž řekne jen: Já už spim...
Ona ta péče žen může někdy i dusit, to film hezky naznačuje...
Nic se nemá přehánět, jsem ráda, že jsem se začala včas starat sama o sebe, což je důležité znamení i pro moji dceru. Už se nechci pro nikoho krájet na kousíčky, ono to totiž opravdu nemá smysl, neprospívá to mně a nakonec ani těm ostatním. A kdyby z Domácí péče odešlo pár ženských domů a řeklo si: Tak a teď jsem na řadě já – budu se o sebe starat, chci mít hezký život, chci se líbit, nechci žít jenom pro druhé –, tak ten film má smysl.
