Tatérka Julia Chochola: Dříve jsme umírali na AIDS a žloutenku z krve zákazníků
Julia Chochola (26) se kdysi vykašlala na střední školu a stejně jako její sourozenci, výtvarník Matyáš Chochola a zpěvačka Žofie Dařbujánová z electroswingových Mydy Rabycad, odešla ještě jako teenager ze studeného domova. Živí se svými obrazy a maluje taky na lidi – pokud jde o abstraktní tetování, patří u nás k nejvyhledávanějším mistrům řemesla. Rozhovor se ženou, která miluje svobodu, koně, dobré jídlo a dobré kérky, najdete na pěti stránkách Reflexu č. 41.
První tetovací strojek vám dal Lukáš Musil alias Musa, aktuálně nejznámější český tatér a někdejší špičkový hokejista, dnes výtvarník. Jak dlouho tetujete?
Tak čtyři roky? Pět? Veličina času mi celoživotně nějak uniká… Seděla jsem tehdy v Tribo Tattoo, Musa mi dělal rukáv (neboli sleeve, kompletně potetovaná paže; pozn. K. K.) a já mu u toho říkala, jak by mě bavilo tetovat, vidět svoje obrazy v pohybu. Odmala jsem malovala a mně i okolí bylo jasné, že se tím jednou budu živit. No a Musa už tehdy pokukoval spíš po malování a chtěl tetování omezit, tak mi dal strojek, se kterým on sám začínal, který sám dostal od jiného tatéra. Už jsem tu mašinku taky poslala dál, je to takový rituál. A možná je takových komunitních ritů víc, ale já se o nich nemám šanci dozvědět – držím se od party tatérů dál. Vlastně celá ta naše abstraktní větev jsme takoví solitéři, aspoň těch pět šest borců, co znám. Když jsem někde na konvenci, sedám si zády, aby mě nikdo nezahlíd…
Některé zákazníky rovnou posíláte domů. Jak u vás probíhá přijímací pohovor?
Už neodmítám tak často. Lidi s požadavky růžičky na lopatku a motýlka do bikinek už za mnou jednoduše nechodí, protože se rozneslo, že dělám jen ty svoje šmouhy. Když je chtějí, objednají se, přijdou, povídáme si – klidně úplně o něčem jiném než o tom obrázku, co ode mě chtějí. Abychom si vzájemně sedli a pochopili se, abych zjistila, jakou osobnost mám před sebou, jaké má pro tetování motivace a jaký příběh do něj chce vložit. A taky jak se pak s tou kérkou sžije a srovná.
To je jak na klinice plastické chirurgie.
Asi jo, a stejně jako doktoři, i já těm, kdo si přišli pro tetování, vysvětluju hygienické zásady, které se učí na kurzech s názvem Porušování integrity lidské kůže. Fakt ale je, že nemám ráda tyhle systémové věci typu kurzů, otvíracích hodin a pravidel. I proto tetuju jen párkrát do týdne.
Co člověk musí kromě výtvarného talentu mít, aby mohl začít tetovat?
Talent, zručnost a empatie jsou dnes ve studiích, kde jedou jak přes kopírák typizované obrázky z internetu, celkem vedlejší. Musíte mít hlavně kousek čistého místa, nějaký vymetený kout, a dobrý tetovací strojek a pořádnou dezinfekci – ty časy, kdy tatéři umírali na žloutenku a AIDS z krve zákazníků, už jsou sice pryč, ale opatrnosti tu není nikdy nazbyt.
Na internetu máte spoustu odpůrců. Prý tetujete čmáranice, jako kdybyste dala malému dítěti do ruky fixku… Dá se pochybovačům nějak odborně vysvětlit podstata vašich expresivních abstrakcí?
Jestli mám vážně hatery, tak mi to lichotí. Když moje tetování někým pohne do té míry, aby si dal tu námahu a napsal o něm něco na internet, považuju to za úspěch, za známku toho, že dělám něco dobře. Mnohem horší by bylo, kdyby o tom nikdo nic neřekl a nikdo si nic nemyslel. U obrazů je to složitější. Tam kritiky nesu hůř, ta tvorba je mnohem niternější, osobnější a výsledek nemůžu svést na klienta, který mi něco naporoučel. Ten mi třeba zadá jen to, abych ladila celé plátno domodra, ale mnohem častěji lidi koupí už hotový obraz.
