O ruských kupcích českých realit i o naší „péči“ o zámky

Říkáte, že v Česku by se jakožto investiční projekt skvěle zhodnotil luxusní zámecký hotel o padesáti pokojích a že u nás jsou „nižší desítky zámeckých hotelů, ale těch pětihvězdičkových vlastně jen dva a půl. Herálec, Mcely a čtyřhvězdičkový Zbiroh, který má několik pětihvězdičkových apartmá.“ Máte mezi klienty i zájemce o koupi zámku, který by mohl být špičkovým hotelem?

Ano. Třeba jedna moje klientka má panství za Moskvou, kde zachraňuje koně – v bohatých moskevských rodinách je velice módní kupovat drahé koně, aby se jejich děti učily jezdit. Jenže se o ně špatně starají, koně jsou agresivní a tátové je pak vozí na jatka. Ta moje paní stává vedle jatek a tyhle koně vykupuje, pak s nimi rehabilituje, cvičí je a vychovává z nich dobré, hodné koně, které pak zaměstnává v jízdní škole pro děti. Teď po ní chtějí úplatky a dělají jí problémy, tak chce svůj byznys přesunout do Česka a hledá tu pro něj vhodný zámek.

Kolik zámků tak zhruba prodáte?

Dvě historické budovy měsíčně. Takže nemám provizi tři procenta jako běžné realitky. Podpisem kupní smlouvy mi ovšem práce nekončí, ta nejzajímavější naopak začíná. Někdy chce nový majitel jen to, abych mu sehnala ostrahu objektu a zajistila někoho na sekání trávy, ale většinou investor potřebuje analýzu investic a rekonstrukcí, zjistit, co mu památkáři dovolí, sehnat tu nejlepší firmu na realizaci úprav, oběhnout archivy a dohledat všechny dokumenty od zámku, abychom měli představu, jak vypadal interiér a jak ho udělat teď. Vlastnictví zámku vám změní život víc, než si myslíte. Jenže se píše jen o negativních případech: Koupil si trosku a jeho manželství je v troskách. Rozhodl se zrekonstruovat ruinu zámku a ta ho zruinovala.

Stává se, že developer přechytračí vlastníka hradu nebo zámku, tedy velmi často obec? Že od ní třeba koupí za symbolickou korunu ruinu a místo přislíbené opravy nechá nemovitost úplně zchátrat?

Tohle se hojně dělo v devadesátých letech, v dobách nedomyšlených kupních smluv. Tehdy si zahraniční investoři, zejména italští, houfně kupovali levné zámky od obcí spolu s několikasethektarovými pozemky, které k panství náležely. Pozemky pak investor desetinásobně dráž prodal dál – a zámek nechal zpustnout. Tak se to stalo i kdysi nádhernému, nyní zcela zničenému zámku ve středočeských Chotýšanech. Tam jsem chtěla přilákat jednoho investora, jenže kdo by za tu ruinu bez pozemku dal deset milionů korun?

Když chce investor koupit zámek a vybudovat zde soukromou rezidenci za řekněme deset milionů eur, musí myslet na to, že investice bude obrovská. Bude pak nemovitost prodávat někomu, kdo očekává přepych a servis v duchu panství Downton, a musí tedy sehnat špičkový nábytek v duchu toho původního, vyškolit personál… Žádné opravy ve stylu „český standard“.

Lze tedy na opravu zámků získat nějaké granty nebo subvence?

Dotace může majitel dostat od státu a ministerstev kultury i pro místní rozvoj, ale bývají to relativně malé částky, navíc podmíněné velkou spoluúčastí, od deseti do devadesáti procent. Všichni dnes doufají v norské fondy, kde jsou velké peníze, ale soutěž je tvrdá a vyhlašovatelé preferují obce před soukromníky. Není mimochodem nijak důležité, aby měl kupec zámku stavitelské ambice nebo vzdělání. Je sice poměrně typické, že si zámky kupují architekti a stavaři, ale třeba zámku Omlenička u Českých Budějovic jeho majitel architekt nijak nepomohl. Vypracoval nádherný projekt, jenže podcenil možnost dotačních projektů, neobrátil se na konzultanta a nedokázal na rekonstrukci získat peníze. Jeho zámek, dnes už spíš rozvaliny zámku, je na prodej.

Rozhovor s Natallií Makovik o realitním byznysu s českými zámky i o jejím zajímavém osudu si přečtěte v Reflexu č. 43, který vychází právě dnes, ve čtvrtek 22. října.