Arabové diktují politiku slabého Západu, říká politolog Jefim Fištejn
Ve čtvrtečním vydání tištěného Reflexu jsme politickému analytikovi Jefimu Fištejnovi položili několik otázek, týkajících se nové politické situace, spojené s migrační vlnou a výjimečným stavem ve Francii a Belgii. Na Reflex online nyní přináším malý úryvek.
Oslavy 17. listopadu v Praze ukázaly, že posilují extrémy. Proč?
K mání nejsou velké ideologie, silné myšlenky a projekty budoucnosti, a proto se problém běženců stal náhražkou za neexistující střet ideologií. Společnost se uměle dělí podle toho, jestli uprchlíky miluje, nebo je nenávidí. V předchozích ideologiích se mělo za to, že árijský nebo později dělnický původ nějakým způsobem definují člověka a jsou zárukou jeho hodnoty.
Dnes tuto úlohu převzali běženci, jimž se v mnoha médiích automaticky dává kladné znaménko. Takové absurdní dělení společnosti zatlačuje lidi do přihrádek, kam svými jinými názory vůbec nepatří: do pražské kavárny nebo do tábora islamobijců Miloše Zemana.
Co říkáte pojmu islamofob, kterého je dnes všude v médiích plno?
Termín islamofob je z gruntu chybný, protože ničemu v realitě neodpovídá. Neexistuje křesťanofobie ani fobie vůči jednotlivým křesťanským konfesím, neexistuje buddhofobie, taofobie. Judofobie, i když se tak jmenuje, je pouze synonymem antisemitismu a nic nenamítá proti judaismu.
Každý rozumný člověk uznává, že islám se značně liší podle národních provedení — malajsijský nebo indonéský, středoasijský, dokonce íránský se v lecčem liší od arabského. Fobii v podstatě vyvolává především arabské provedení islámu.
Existuje nějaký „ústřední výbor občanské společnosti“, jenž vydává osvědčení, že jste nebo nejste islamofob, xenofob, nebo dokonce fašista?
Roli „ústředního výboru občanské společnosti“ hrají dnes politicky korektní média. Ta nálepkují společenské skupiny a jednotlivce. Schopnost jemného rozlišování je tam malá. Každý, kdo, dejme tomu, tvrdí, že Západ v otázce běženců chyboval, může být poslán na hanbu s nálepkou xenofoba, islamofoba a fašisty.
V české společnosti má nálepka platnost jenom uvnitř nepočetné sekty, ale pro jiné skupiny se stává naopak známkou způsobilosti. Kouzlo nechtěného spočívá v tom, že každý se snaží nálepku, kterou neprávem obdržel, připlácnout na čelo někoho jiného, takže bez nálepky časem už není nikdo. Sám jsem za život obdržel spoustu nesourodých nálepek: byl jsem označován za zběsilého antikomunistu, vlastizrádce, rusofoba, islamofoba…
Proč každoroční desetitisícové odchody Židů z Francie kvůli tamnímu arabskému antisemitismu nevyvolávají ve světě žádné velké morální rozhořčení?
Odchod Židů z Francie je výrazem ztracené víry v perspektivy francouzské společnosti – na to mají Židé obzvlášť vyvinutý čich. Místo se stává neslučitelným se životem, když má před sebou jen nevábnou alternativu: buďto nekonečný neklid na způsob občanské války, anebo nepřátelský přerod obyvatelstva.
Současné evropské elity vidí zdroj terorismu v tom, že muslimské obyvatelstvo je deprivované podmínkami svého života: existencí v ghettech, vysokou nezaměstnaností, nízkou vzdělaností, nedostupností sociálních výtahů. Chyceni do léčky vlastních hodnot vidí evropští intelektuálové východisko v pozitivní diskriminaci: podmínky života přistěhovalců radikálně vylepšit, jejich společenský vzestup maximálně usnadnit. To se neobejde bez větší vstřícnosti také vůči jejich hodnotám. Evropané budou muset hodně slevit ze svých představ.
Dříve nebo později vyjde najevo, že jednou z podstatných kulturních hodnot těchto deprivovaných lidí je neláska k Židům. Pozvolna a často mimoděk budou Evropané muset vyjít vstříc také této kulturní tradici. Navíc je mnohem jednodušší poněkud omezit práva stále menší židovské komunity než vyvolat nevraživost zvětšujícího se muslimského obyvatelstva.
Z jakého důvodu neexistují skutečně funkční arabské státy? Nesouvisí to s destruktivní arabskou společenskou kulturou, jak ji nedávno v rozhovoru pro Reflex popisoval bezpečnostní analytik Dan Schueftan?
V arabském světě jsou k mání (až na čestnou, ale možná i dočasnou výjimku Tuniska) jen tři podoby společenského uspořádání: dynastická monarchie, světská diktatura anebo rozvrat státnosti a anarchie. Pokládám za nejapnou úvahu levicových liberálů, kteří velebí svobodu pro sebe, ale u Arabů hlasitě oplakávají diktatury a viní z rozvratu vnější zásahy.
Logické by bylo dopřát jim to, co pokládáme za dobré pro sebe. A že v arabských společnostech to viditelně nejde, za to nepochybně může jen jejich vlastní politická kultura. Nelze nedodat, že islámská věrouka není jen soupisem náboženských a etických pravidel, ale je také sociálním učením. Stav společnosti většinou odpovídá sociálnímu učení, jež leží v jeho základech.
Není v základech států typu Belgie a Francie už také tento typ učení? Nečeká tyto země osud Libanonu?
Dobrá paralela, když si uvědomíme, že Libanon byl zářným příkladem určitého modelu společnosti, kde soužití náboženských komunit výborně fungovalo. Ústava zaručovala rozdělení nejvyšších pozic mezi představitele tří základních konfesí – ší’itských a sunnitských muslimů a maronitských křesťanů. Jenže i toto vzorné uspořádání se zhroutilo a včerejší Švýcarsko Orientu dnes v nikom obdiv nevyvolává.
Rozhovor s Jefimem Fištejnem si přečtěte v novém Reflexu, který vychází ve čtvrtek 26. listopadu.
