Rozhovor s Michaelem Žantovským o ženách Woodyho Allena

Causu Všechny Woodyho ženy, věnovanou osmdesátinám amerického filmaře, si můžete přečíst v aktuálním tištěném Reflexu. Pro www.reflex.cz pak přikládáme i originální vzpomínku Michaela Žantovského na to, jak do bytu Mii Farrowové na newyorském Manhattanu přivedl na setkání s Woodym Allenem Václava Havla. Exkluzívně pro Reflex ji napsal už v roce 2008, ale je tak vtipná, že si ji stojí za to přečíst i letos před Vánocemi.

O Allenovi už sice nepíšete, ale určitě jste viděl všechny jeho filmy. Jaký je váš nejoblíbenější z posledních dekády?

Woody Allen má několik filmů, které nejsou veselé, a Jasmíniny slzy z roku 2013 jsou z nejpochmurnějších; ten mám moc rád. Ukazuje v něm podle mě hodně dobré filmařské práce, je taky hodně hluboký a temný, i když ani tady Allen nezapře sám sebe jako satirika a humoristu.

Obecně nemám moc rád jeho cestovní program po evropských metropolích poslední dekády, kdy už netočí ve Spojených státech, ale výjimku v tomhle turné rozhodně tvoří rozkošná komedie Vicky Cristina Barcelona, v níž obdivuju všechny herecké výkony – nejen Penélope Cruzovou, ale taky Rebeccu Hallovou, dceru Petera Halla, velkého shakespearovského režiséra. No a samozřejmě taky Scarlett Johanssonovou – je to v pravém slova smyslu herecký film.

Woody Allen zcela evidentně potřebuje múzy a potřebuje jich hodně…

Jasně, ovšem z diváckého pohledu je mi úplně jedno, jestli je jeho vztah se ženami na plátně osobní nebo platonický. Obecně bych rád zdůraznil, že je to režisér, jenž má obrovský dar přitahovat vynikající, slavné, áčkové, hollywoodské herce, kteří se v takto nízkorozpočtových filmech obvykle nevyskytují – vždyť hrát ve Woodyho filmech je pro ně v podstatě dobročinnost. Je to vlastně jediný režisér, jenž si to může dovolit, snad možná vedle Quentina Tarantina.

Které z jeho múz vás nejvíc baví?

Trošku se zapomíná na Louise Lasserovou, která hraje v jeho prvních filmech, evidentní múza. Pak se mi samozřejmě líbí Diane Keatonová pro svou intelektuální ustřelenost, komičnost a schopnost ztělesnit newyorskou potrhlou, bláznivou holku, kterých je v tom městě opravdu hodně. Annie Hallová je nezapomenutelný film. Potkal jsem se s Diane, je přesně taková. Múzičkou byla i Mariel Hemingwayová z filmu Manhattan – nechci být bulvární, ale Woody Allen má bezesporu slabost na velmi mladé, dospívající dívky, koneckonců i jeho současná manželka patřila původně do téhle kategorie…

Vy se ale osobně znáte s Miou Farrowovou, jaká je?

Pořád krásná a hrozně milá. Viděli jsme se mockrát, píšeme si, mluvil jsem s ní naposledy před dvěma lety, když jsem připravoval životopisnou knihu o Václavu Havlovi.

Uvádíte tam na straně 479, že je spojovalo „něžné přátelství“...

To je pravda. Ale obecně obdivuju Miino puzení dělat dobro, sebrat domů dvanáct dětí, do toho hrát, a navíc se aktivně angažovat za Jižní Súdán.

Kdyby chtěl někdo studovat ženskou psychologii, asi by mu hodně pomohlo, kdyby si všechny Allenovy filmy pustil...

To je hezký postřeh, ale prosím nezapomínejte, že všechny mužské neurotické typy, jak je známe z reality, tam má taky. Je však pravda, že muži obecně mají problém ženám rozumět, což Allen zjevně nemá.

Ví Woody Allen, že jste o něm v osmdesátých letech minulého století napsal pro nás dost zásadní knihu?

Monografii jsem mu kdysi poslal, tak ji má možná v knihovně. Ale za totality jsem nebyl v kontaktu s nikým, koho jsem překládal. Všechny tvůrce, na jejichž knihách jsem pracoval nebo o nich psal, jsem potkal až devadesátých letech – ať už to byl Edgar Lawrence Doctorow, William Styron, Kurt Vonnegut, nebo Norman Mailer. Zásadní bylo pro mě setkání s Bobem Dylanem, s nímž jsem se konečně osobně seznámil, když přijel na koncert do Prahy.

Exkluzívně pro Reflex jste před několika lety napsal povídku o tom, jak jste byl s Václavem Havlem Woodyho Allena navštívit. Nakolik je pravdivá?

Pravda je, že jsme ho byli navštívit. Realita tady je, že to bylo u Mii Farrowové v bytě a že se tam všude válely láhve od kojeneckého mléka. Pravda je i to, že se to setkání strašně nepovedlo. Oni, rozumějte Havel s Allenem, to nějak vydýchali, ale já trpěl – plánoval jsem si původně, jaká to bude pro oba velká radost. A ona tak nějak nebyla.

Co mu přejete k osmdesátinám?

Když se na jeho tvorbu podívám vážněji, musím obdivovat vlastně všechny jeho filmy, protože jeho soustředění na tajemství a absurditu mezilidských vztahů, které trvá už půl století, je nezaměnitelné. Je to vlastně velmi jedinečná výpověď o jednom zcela zásadním aspektu lidské existence v moderní době. Allenova výpověď navíc není nudná, patetická ani jednotvárná. I když svým způsobem vaří svoje scénáře z hrozně mála, z vody, jeho témata se opakují, omílají a otáčejí, stojí za to se na jeho filmy dívat. Hodně si na něm v dnešní době cením, jak moc tolerantní a empatický typ režiséra to je. Líbí se mi, že k hercům přistupuje s velkou pokorou a obdivem. A oni se o to víc snaží ho nezklamat. To považuju za hrozně hezký přístup a přeju mu, aby už ho neměnil. Myslím, že moje přání ani nepotřebuje. Uvidíme, jestli ještě něco natočí.

MICHAEL ŽANTOVSKÝ byl v letech 2003–2009 velvyslancem České republiky v Izraeli, v letech 2009–2015 pak ve Velké Británii. Jako překladatel z angličtiny se věnoval hlavně moderní próze a dramatu; mezi autory, jež překládal, patřili James Arthur Baldwin, Edgar Lawrence Doctorow, Nadineh Gordimerová, Joseph Heller, Norman Mailer, Toni Morrisonová a Tom Stoppard. Překládal i povídky a filmy Woodyho Allena, o kterém v roce 1990 vydal monografii. Kromě toho se věnoval také nebeletristické literatuře, stojí za českými překlady zásadních knih Madeleine Albrightové či Henryho Kissingera. Jeho objemná a detailní monografie Havel (2014) posbírala zásadní české i mezinárodní ceny a dodnes ji najdete na předních místech v českých i zahraničních knihkupectvích.

Od září 2015 je Michael Žantovský ředitelem Knihovny Václava Havla, kde vznikl tento rozhovor.