Jene Werichu, co si myslíte? Rozhovor, z nějž byl pořádný průšvih
Zkraje roku 1959 přišel do ředitelské kanceláře pražského Divadla ABC mladý novinář Vladimír Bystrov, aby zde pro časopis Film a doba udělal rozhovor s Janem Werichem. Rozsáhlé interview na téma SATIRA – jedno z mála „konstruktivních“ témat, kvůli nimž byl tehdejší režim ochoten v tisku tolerovat Werichovo jméno – způsobilo kardinální průšvih s cenzurou.
Pane Werichu, lidé vás často spojují se slovem SATIRA. Svou prací jste se stal typickým představitelem tohoto žánru v dramatickém umění.
Já bych neřekl, že jsem typický představitel satiry. Já se považuji za komika. V první řadě za komika nebo za klauna, což je jedno, neboť klaunství je také herecký projev.
Komika a klaunství jsou na jedné rovině a tou je smích publika. Také satira vychází ze smíchu, je součástí humoru.
Satira nemusí být veselá. Může být satira, která cení zuby, která je zlá. Neříkám, že taková satira je špatná, ale já ji nemám rád.
Když si najdete v naučném slovníku, co je to satira, dozvíte se, že je to útočný posměch.
To bychom si nejdřív museli ujasnit. Kdybychom šli ku kořenu věci, tak kmen slova „satira“ je někde u slova „satyr“. Satyrové byli nějací polobozi, kteří žili, jak si vzdáleně pamatuji, na úpatí Olympu. A tito hoši buď proto, že měli vztek, že nejsou bohové, anebo proto, že byli příliš blízko bohům a dobře jim viděli za kulisy, si začali z bohů dělat legraci. Z toho vznikly satyrské hry, které se odbývaly při vinobraní, takže tu byla podstata, to víno, k uvolnění zábran, a v těchto hrách si satyrové patrně dělali nějakým způsobem legraci z uznávaných božstev. A od té doby vývojem přes Aristofana a Lúkiana a celou řadu dalších vznikla satira, tj. někdo nabyl odvahy veselým způsobem poukazovat na chyby bohů anebo na chyby mocných čili provozovat sociální kritiku. Tady někde je základ satiry. Samo sebou, že taková satira je závislá na cenzorovi. Ten je dvojí. Cenzor mocenský, to jsou kritizovaní bohové, kteří mají možnost bleskem tohle všechno zhatit, ale já myslím, že důležitější je cenzor druhý, tj. cenzor svědomí toho člověka nebo toho satyra, který legrací nebo žertem chce napravovat některé sociální úkazy. Abychom mluvili konkrétně: když dneska dělám satiru, když se domnívám, že něco vadí v sociálním nebo společenském vývoji, něco, co stojí za to, aby se na to poukazovalo, tak se snažím dělat to takovým způsobem, abych nic nepoškodil, abych neublížil, nýbrž abych jen prospěl. Chci satirou prospívat. Satira tím, že očišťuje smíchem, nikoliv násilím, prospívá celku.
Tedy satiru musí člověk dělat s láskou k lidem.
Ano, pochopitelně. Proto se snažím dělat satiru v lidském měřítku, všelidském měřítku. O člověku pro člověka. Domnívám se, že lakomec stojí za satiru, že pitomec stojí za satiru, že náfuka stojí za satiru, hloupost a důvěřivost. To jsou přece vlastnosti lidí, které nemají co dělat ani s barvou kůže, ani s vírou, ani se zeměpisnou polohou. Taková satira má všelidskou platnost. A potom je satira s platností lokální. Domnívám se však, že slovo „satira“ je dneska po světě trošku zneužívané. Že se mu dává příliš veliká důležitost.
Další části rozhovoru, ale i autorovy vzpomínky na peripetie kolem rozhovoru a velkého poprasku, najdete ve vánočním dvojčísle Reflexu.
