Peter Singer, nejvlivnější žijící filozof, pro Reflex: Pomáhat druhým je i ve vašem zájmu
Před jedenačtyřiceti lety Peter Singer publikoval knihu Osvobození zvířat, která se stala mezi ochránci přírody i mezi vegetariány kultovní – také díky ní je „nejvlivnějším žijícím filozofem“, jak ho tituloval týdeník The New Yorker. Dnes tento australský myslitel a aktivista po celém světě šíří ideje efektivního altruismu a přednáší o tom, jak co nejrozumněji přispívat charitě. Co se do rozhovoru, který vyšel v novém Reflexu č. 2/2016, nevešlo?
Jste akademikem a zároveň aktivistou, což není zrovna obvyklé. Nepřekáží vám to? Nebo vašim oponentům?
Ty mé dvě zmíněné role lze dobře oddělit. Některé aspekty mé práce přispívají k vědeckému poznání, na jejich základě se pouštím do výzkumů a píšu odborné texty do akademických žurnálů, a jiné jsou aktivistické, třeba moje loňská pražská přednáška o efektivním altruismu. Ale má kniha o darování nabízí i filozofické otázky, které snad podnítí současné světové myslitele k diskusi. Samozřejmě v tom mém dvojdomí mnozí viděli problém, měli dojem, že by vědec měl být neangažovaný, neutrální v postoji k tomu, co odborně zkoumá, ale ty časy jsou nenávratně pryč a snad jsem v tom sehrál jistou roli. Jinak bych se jako velmi mladý nestal profesorem na univerzitě v Austrálii a nezačal pak přednášet na Princetonu – to přece značí, že moje nastavení akademická sféra přijala.
Před půl rokem vyšla v češtině kniha o zvířatech a etice – Jíst zvířata z roku 2009 od romanopisce Jonathana Safrana Foera. Četl jste ji?
Samozřejmě, je zásadní, šíří poselství ochrany zvířat mladším generacím. Máme s Foerem velmi podobný pohled na věc, ačkoli své názory podáváme odlišně, jinou formou, jiným stylem. K jeho knize si ještě přečtěte poměrně novou, filozoficky orientovanou akademickou publikaci americké myslitelky Lori Gruenové Ethics and Animals. An Introduction, širší diskusi o právech zvířat najdete v knize Američanky Karen Dawnové Thanking the Monkey, Díky opici, nebo v publikaci Jean Kazezové Animalkind. Dnes je naštěstí k dispozici spousta skvělých knih pro každého, kdo se odhodlá naslouchat.
Bylo mimochodem pro olomouckou univerzitu, jejíž pozvání předloni přijal i světoznámý americký lingvista a přední světový intelektuál Noam Chomsky, těžké vás loni v červnu získat pro dvě přednášky?
Ne, přijel jsem velmi rád, mám totiž kořeny v Olomouci a Holešově; mezi mými příbuznými byl třeba olomoucký rabín, který působil kolem roku 1900. Maminčina rodina pochází z Moravy, za Rakouska-Uherska přišli můj dědeček i babička do Vídně za studiem – on byl z Brna, ona z Holešova. V Brně už jsem byl, na zdejším židovském hřbitově jsem objevil hrob svých prarodičů.
V Olomouci a posléze i v Praze, kde vaši přednášku uspořádalo Forum 2000, jste hovořil o své nejnovější publikaci The Most Good You Can Do neboli To největší dobro, jaké můžeš konat. Proč bychom vlastně měli „konat dobro“?
Měli bychom dbát dobra bližního svého, protože o vlastní pohodlí se staráme, a nejsme přece důležitější než kdokoli jiný na světě – všichni lidé jsou si rovni, všichni mají právo na životní štěstí. To platí z hlediska logiky i z hlediska etiky. A pokud si to někdo neuvědomuje, měl by dojít k faktu, že pomáhat druhým je i v jeho vlastním zájmu; snaha činit ze světa lepší místo k životu dává našemu bytí smysl. Máme vše, co potřebujeme, nemusíme bojovat o život svůj a své rodiny, a v takovém stavu věcí je vlastně těžké najít si nějaký skutečně smysluplný životní cíl. Navíc existuje řada psychologických studií dokazujících, že lidé, kteří pomáhají druhým a jsou štědří, jsou se svými životy spokojenější. Dobývání materiálních cílů vám takové naplnění nepřinese – co z toho ve finále máte, že se snažíte být bohatší nebo mocnější?
Jedna z kritických výtek směřovaných k vaší teorii efektivního altruismu napadá fakt, že vámi obhajovaná strategie „earning to give“, „vydělávat, abychom mohli dávat“, navrhuje přijmout královsky placenou pozici, ačkoli v potenciálně neetickém průmyslu typu obchodu s ropou nebo na burze, jen aby člověk mohl věnovat co nejvíc peněz charitě.
Dává to smysl – čím víc vyděláte, tím víc pak můžete darovat. Nejdete do údajně amorálního finančního sektoru nebo do prý zkorumpované politiky především proto, abyste získali ohromný plat, žili v luxusním bytě a vozili se ve sporťáku. Vy chcete část vydělaných peněz někomu dát a sami žít ve skromnějších podmínkách. Kdybyste lukrativní pracovní pozici odmítli a nechali na ni nastoupit člověka, který ve výběrovém řízení skončil hned za vámi, dělal by totéž, nebo by pracoval jen pro sebe a svou kapsu? Otázka je, jestli lidé, kteří vydělávají obrovské sumy a žijí v prostředí podobných jedinců, mají tak pevný charakter, aby odolali pokušení hýřit. Spousta z nás chce pomáhat společnosti tím, že se nechá zaměstnat u nevládní organizace a vyrazí na misi do uprchlického tábora, ale leckdy by bylo efektivnější, kdyby dosáhli mnohem lépe placeného zaměstnání v jiném oboru a ze svého platu poslali té neziskovce peníze na mzdy několika terénních pracovníků. To se podařilo mému někdejšímu princetonskému studentovi Mattu Wageovi – věnuje charitě polovinu svého wallstreetského platu, zhruba sto tisíc dolarů, čímž potenciálně vytváří dvě pracovní místa v nevládce.
Peter Singer, svými konzervativními odpůrci ironicky přirovnávaný k nacistům, kteří za války vyhladili jeho rod, před dvanácti lety vzpomenul na předky v autobiografické knize Pushing Time Away: My Grandfather and the Tragedy of Jewish Vienna (Odstrkování času: Můj dědeček a tragédie židovské Vídně). Jeho děd jako psycholog spolupracoval s Freudem i Adlerem, zemřel v terezínském koncentračním táboře roku 1943.
