Archetypální model chlapa se na československé ženě podepsal hůř než socialismus
Michal Petrov se dlouhodobě věnuje konzumu období socialismu a historii všedního dne – je duchovním otcem televizního magazínu Retro, jehož 190 dílů od roku 2008 mapovalo různé fenomény československého socialistického živobytí. Na stejné téma Michal Petrov sestavil též dvě publikace – té první se během posledních dvou let prodalo neuvěřitelných 45 000 kusů, druhá nedávno vyšla pod názvem Retro ČS 2. Jak jsme si to (u)žili za reálného socialismu. V tištěném Reflexu č. 3, který dnes vychází, s ním přinášíme rozhovor – a zde si přečtěte, co se na stránky nevešlo.
Máte rád retro estetiku a sám sebe označujete za sběratele-vetešníka; specializujete se na plechové dózy a na hračky, váš dům připomíná muzeum. Proč sbíráte právě retro předměty z období československého socialismu?
Protože třeba třicátá léta už jsou pro mě moc daleko, nepamatuju je. To už není retro, ale antik, ultravintage, kdybychom si trochu pomohli angličtinou. Ale když se podíváte do časopisů ze šedesátých let, zjistíte, že v nich tu a tam ožívá meziválečný vizuální projev. Vezměte si staré programy Semaforu nebo časopisy, kam se vracely klasické prvorepublikové štočky, zřejmě jako reakce na ultramodernu, která pramenila z konce padesátých let. Tehdy se ale jako s publikem pracovalo s lidmi, kteří zažili meziválečný svět v aktivním věku. A ještě alespoň jeden důvod tu je – jestliže se člověk rozhodne mapovat konzum, musí si udělat přehled o tom, jaké značky a firmy tu existovaly, a zatímco první republika je z tohoto pohledu strašně složitá, poválečná hustá centralizace firem, k níž došlo v důsledku znárodňování, ten terén zpřehledňuje.
Roku 2008 jste na programu ČT24 začali vysílat jeden z nejúspěšnějších televizních magazínů poslední dekády, Retro. Jak to, že vám projekt ležel rok v šuplíku a všem nebylo okamžitě jasné, že to bude obrovský úspěch?
To je spíš otázka pro tehdejšího ředitele zpravodajství Zdeňka Šámala. Snad v tom hrály roli náklady, které na každý díl znamenaly desítky tisíc korun. Ono to popravdě v měřítkách ČT není moc, ale ten pořad se nevyráběl na vejškovce (výšková budova České televize na Kavčích horách, kde sídlí tvůrčí skupiny; pozn. K. K.), nýbrž v ótéence (budova OTN, bývalý Objekt Televizních novin, tedy zpravodajství; pozn. K. K.), a ve zpravodajství bývají rozpočty na jednotlivé pořady mnohem menší. Možná hrály roli nejen peníze, ale i předchozí ohlasy na vysílání pořadu Před 25 lety, což byly desetiminutové sestřihy ze starých zpravodajských relací, které vzbuzovaly jakožto bolševická propaganda nelibost. Když na Zdeňkovo místo nastoupil Milan Fridrich, který má nos na to, co je trendy, nechal mě o projektu říct tak tři věty, pak mi skočil do řeči a řekl jen: „To stačí, to chci.“ A pak už šlo všechno jak na drátkách.
V rámci přípravy Retra se dařilo zjišťovat, co má vůbec ČT v archivech, v mnoha nepopsaných krabicích s materiály, a taky z profesního hlediska to byla jiná třída než každodenní příprava té zpravodajské řezanky, jak jsme říkali běžné zpravodajské produkci. Kolegové se na Retru zdokonalovali ve svém řemesle. A taky díky němu mohla vyniknout skvělá moderátorka Martina Vrbová. Původně mělo Retro tvořit programovou dvojici s oblíbeným retroseriálem Vyprávěj a vysílat se na ČT1. Pak ovšem tahle dohoda padla a běželo jen na ČT24, která ještě tehdy jako první digitální kanál České televize zdaleka neměla plné pokrytí, takže sledovanost stoupala až časem, jak to pokrytí rostlo.
Na který díl Retra jste měli nejbouřlivější reakce?
Ten cyklus měl být především o konzumu a byl koncipovaný spíš apoliticky, ale v některých dílech jsme se politice nevyhnuli, třeba ve spartakiádní epizodě. Vášnivější ohlasy se pojily především k těmhle političtějším dílům.
Rozhodl jste se, že československé retro pojednáte také knižně. Jenže potom jste Českou televizi opustil…
To je roztomilý příběh. Měl jsem už už nastoupit do zpravodajské televize Z1, a v ruce jsem měl dokonce podepsanou smlouvu na pozici šéfredaktora, když tu náhle investor ze dne na den oznámil, že s vysíláním končí. Televize Z1 začala zrnit a já se ocitl na ulici, žádná kloudná práce na obzoru. Celou tu dobu, co jsem byl doma na odstupném, jsem pracoval na své první knize o retru. Rozhodl jsem se ji vizuálně postavit na dobové inzerci, aby to mělo dokumentární hodnotu. Oslovil jsem nakladatelství Sanoma vydávající časopis Květy, kdysi vůbec nejprodávanější společenský týdeník, s prosbou, aby mi umožnilo pracovat ve svém archivu. Tam jsem nad bichlemi svázaných starých Květů strávil ve sklepě s notebookem a scanerem týdny. Pomohlo mi i Muzeum družstevnictví na Těšnově, kde jsem pořídil třeba unikátní záběry pojízdných prodejen, o kterých jsem se například dozvěděl, že existovaly i ve formě lodí na rekreačních přehradách. Nezůstalo však jen u těchhle původních scanů a obrázků, kupuju pochopitelně i různé artefakty po antikvariátech a vetešnictvích, na Aukru... Mám dnes digitalizovaných asi devět tisíc „retro položek“ a většinu z nich i fyzicky na půdě. Původně jich byly asi dva tisíce, ale o ty jsem i s rukopisem přišel, když nám vykradli byt. Při tom zmizel i externí disk s celým archivem a skoro dopsanou první knížkou.
Vy jste přišel o rukopis? Když před dvěma lety básník Petr Hruška zapomněl ve vlaku svůj nezálohovaný rukopis Jedné věty, ještě jsem to chápala, psal to do sešitu. Když na sklonku loňského roku ztratil laptop s prakticky dopsaným románem prozaik Josef Formánek, už jsem to málem považovala za marketingový tah. A teď s historkou o nezálohování a krádeži přijdete i vy!
No jo, no. Ale já tehdy nějaký hard disk vlastně ani moc neřešil, protože při té loupeži šel zloděj nožem po naší dceři, takže jsem myslel na mnohem důležitější věci. Pak už jsem měl chuť se na všechno vykašlat, takových hodin práce v háji, ale moje paní mě přesvědčila, abych se do toho pustil znovu. A po pravdě, už to šlo snáz. Dokumenty, ze kterých jsem vycházel, jsem nakonec resuscituoval ze smazaných, ale naštěstí nezformátovaných flešek.
Když jsem oběma vašimi Retry listovala, říkala jsem si, jak je možné, že dnes tolik lidí volí komunisty a tvrdí, že to kdysi bylo všechno lepší, tráva zelenější…
Nemyslím, že je jich zase tolik. A potom – já kladu ostrou dělicí čáru mezi nostalgii a resentiment. Nostalgie znamená ohlížení se za tím hezkým, za dětstvím a mládím, ale resentiment jako volání po starých pořádcích už škodí. Retro do souvislosti s politikou nedávám. Ačkoli to, že produkce s politikou nějak souvisela, je jasné – už proto, že se vyrábělo ve vyvlastněných podnicích, podle plánu, a dovoz i výrobu omezoval nedostatek deviz. Na druhou stranu devizy jako nedostatkové zboží nutily tuzemskou výrobu k hledání alternativních cest, což nemuselo být vždycky špatně. Na to, jak si poradit v nouzi, jsou Češi machři.
Stane se jednou každá doba předmětem nostalgie?
Každá. Vezměte si třeba osmdesátá léta. U nás byla ta dekáda totálně strašná, nehybná, jako by vůbec netušila, co si se sebou počít. A to se východní blok docela proměňoval, jen u nás nic, ani v Rumunsku, ani v Bulharsku. Osmdesátky ovšem byly kulturně vyšeptalé celosvětově, na tom se shodnou třeba hudební kritici, že osmdesátková pop music byla nesmírně nudná a neobjevná. Na druhou stranu, pořád to byla doba megakapel, po kterých je mi dneska smutno.U2 vydali svoje první elpíčko Boy právě v roce 1980; dnes je to zřejmě poslední hrající megakapela, za jejímž úspěchem nestál téměř výhradně marketing, ale hudební výraz a talent. Ale to jsem odběhl. Chtěl jsem tím říct, že i za takovou dobou se přes tu československou nehybnost lidi s láskou ohlížejí, protože třeba konečně dostali klíče od vlastního bytu. Anebo první pusu. Anebo se v roce 1988 dostali do pražské sportovky na koncert Depeche Mode.
V Československu byla z hlediska výtvarné kultury lepší padesátá léta. To byl náš průmyslový design na špici; tehdejší lidé ovšem byli, mírně řečeno, velmi neelegantní.
Nerad bych paušalizoval. Byly ženy, kterým se dařilo i za přídělového systému působit elegantně. Do dneška je mi ale líto našich babiček, že měly v první půli padesátých let tak málo příležitostí být krásné. Pak se to začalo malinko lámat – pracující žena už mohla být pěstěná, začalo se znovu mluvit o půvabu a eleganci. Ale ani ženy na Západě neměly lehký život a bylo to na nich znát. Podívejte se na dobové francouzské nebo anglické filmy, tam taky nejsou jen bardotky. V Anglii mimochodem poválečná bída trvala poměrně dlouho a ženy měly hodně starostí. Málokteré dostaly šanci rozkvést jako Němky v jejich poválečné konjunktuře. U nás se i do oblékání musela samozřejmě promítnout ta proletarizace života a leckde to bohužel přetrvává dodnes – ještě dnes spolehlivě rozeznáte zájezdovou skupinu českých důchodkyň od penzistek ze Západu. A nebylo a není to dané jen finančními možnostmi – české ženy kupují dodnes ve vietnamských tržnicích s prominutím hadry a je jim snad jedno, jak to vypadá, hlavně že to zahřeje. Přitom kdyby dokázaly využít systému výprodejů nebo věděly, co hledat v second-handech, nakoupí stejně efektivně jako v tržnici a mnohem lepší kvalitu. Jenže ten cit jako by už ztratily. Poválečná civilizace taky vybavila domácnosti přístroji, které zastaly práci, konzumující do té doby spoustu ženské energie; paní a dívky měly přece jen snazší život a taky větší přísun kalorií díky dotovaným potravinám. A když to všechno naházíte na jednu hromadu, vyleze vám z toho socialistická žena…
…která ovšem byla schopná odvést ohromnou spoustu práce…
…a to jí zůstalo. V americkém retru často najdete odkaz na obrázek tatínka, který se vrací z kanceláře v novém buicku nebo chevroletce a doma na něj čeká krásná, vyvoněná, načesaná manželka v úžasných puntíkatých šatečkách a střevíčcích na podpatku. Tohle barvotiskové retro je dnes ve Státech odmítané, protože pracuje s nepřijatelným genderovým stereotypem. I když ten život v Americe takhle ve skutečnosti nevypadal, pořád jí nebyl tak vzdálený jako československá realita. České ženy nastoupily masově do zaměstnání, ale nikdo z nich tu druhou a třetí směnu nesňal – jak by na sebe při tom údělu mohly mít čas? A pak tu máme ten archetypální model českého chlapa, který sedí v teplácích u bedny, čumí na fotbal, upíjí lahváče a je obskakován manželkou. To pořád ještě není žádná historie. A tenhle pavzor chlapa se na československé ženské podepsal hůř než celý socialismus.
