Tajemný Karel Köcher, agent Pedro: Za vším hledej Hizballáh
Pro StB Köcher pracoval s krycím jménem Pedro, pak i s manželkou odešel do USA, kde pobýval v letech 1965 až 1986 pobýval. Na Kolumbijské univerzitě studoval filozofii vědy u Ernesta Nagela a politologii u Zbigniewa Brzezińského. V první polovině sedmdesátých let byl zaměstnán v CIA nejdříve jako překladatel a analytik odposlechů, pak jako smluvní sovětolog v sovětologickém think-tanku CIA. Odtud vynášel informace Sovětům, nakonec ho však Američané lapili. SSSR ho pak vyměnil za jiné osobnosti.
Co si myslíte o výměně Libanonce s ukrajinským pasem Alího Fajáda za pět českých občanů?
Mám značnou potíž věřit tomu, že Alí Fajád je špičkovým agentem libanonské vojenské tajné služby, přestože se k němu přihlásila. Fajád strávil posledních dvacet let na Ukrajině, kde byl poradcem ministra obrany a oficiálním zástupcem ukrajinské státní zbrojařské společnosti. Jistě ví mnoho o tom, komu Ukrajinci prodávají zbraně, ale proč by si ho proto libanonská vojenská tajná služba měla cenit tak vysoce, aby unesla pět Čechů? Podle mě existují dobré důvody předpokládat, že přihlášením k Fajádovi poskytla krytí nějaké jiné straně, rozhodnuté Fajáda z jeho provalu za každou cenu dostat.
Fajádova rodina by jistě přicházela v úvahu, pokud jde o motiv, jenže kde by vzala potřebné vlivové a realizační kapacity? Vzhledem k podrobnostem o důmyslném naplánování léčky na naše občany a realizaci únosu se sofistikovaným přemísťováním zajatců po rozsáhlém území je jasné, že nešlo o improvizovanou akci nějakých jedinců, nýbrž organizaci, jež má s akcemi tohoto druhu a vůbec s tajnými operacemi značné zkušenosti. A která je v aréně libanonských mocenských konfliktů a správního chaosu natolik mocná, že si v podstatě může dělat, co chce. Když se nad tím zamyslíme, připadá v úvahu pouze jedna instituce: Hizballáh. Teroristická organizace s buňkami i v jiných zemí, jež mimo jiné poskytuje výcvik ší’itským válečníkům v Iráku a má vysokou míru kontroly nad libanonskou vládou.
Zvýšilo se tím riziko únosu dalších Čechů?
Nevidím proč. Nešlo o protičeskou akci jako takovou, Česko a Češi se do hry dostali proto, že Alí Fajád byl zadržen v Praze.
Je možné, aby si v tak závažném případě, jakým je únos, civilní a vojenská rozvědka nepředávala informace?
Vzhledem k tomu, že se to stalo, to možné je, ale byl bych opatrný s ukvapenými závěry, kdo za co může. I kdyby – jak tvrdí média – civilní rozvědka opravdu měla informace o tom, že nějaké skupina v Libanonu se zabývá plánem únosu, sdílení této informace by bylo nevyhnutelně spojeno s rizikem kompromitace agenta, který jí tu informaci poskytl. Velmi pravděpodobné by bylo i vážné narušení jiných zpravodajských operací, probíhajících i budoucích. Argument, že takovou informaci by civilní rozvědka jaksi automaticky měla sdílet s Vojenským zpravodajstvím, přestože neměla tušení, že vojenská rozvědka tu cestu do Libanonu chystá, je lichý. O něco přijatelnější je argument, že Vojenská zpravodajská služba měla cestu Čechů do Libanonu s civilní rozvědkou konzultovat, jenomže mohla sotva předpokládat, že by civilní rozvědka mohla mít klíčové informace pro operace jejího zájmu. Rivalita mezi oběma službami asi existuje, ale zdá se mi, že tady jde spíš o prakticky nevyhnutelné selhání systémové než o selhání individuí.
Nevím o podobném incidentu, jenž by měl takové dramatické prvky jako ten náš, za zmínku v této souvislosti snad stojí konflikt mezi Spojenými státy a Kolumbií z prosince minulého roku. Konflikt vyvolal dekret kolumbijského prezidenta Santose, jímž zakázal vydat k trestnímu stíhání ve Spojených státech jistého Juana Vincente Carnavala, shodou okolností příslušníka téže teroristické organizace FARC, za jejíž představitele se vydávali agenti DEA při jednání s Alím Fajádem. Je to vůbec poprvé, kdy Kolumbie odmítla někoho vydat k trestnímu stíhání ve Spojených státech. Prezident Santos učinil své rozhodnutí jako vstřícné gesto rebelům z FARC, s nimiž kolumbijská vláda vede na Kubě už tři roky jednání o národním smíření, jež se blíží k závěru. Předpokládá se, že pokud jednání budou úspěšně završena, součástí uzavřené dohody bude záruka, že Kolumbie nevydá do Spojených států žádného z rebelů, kteří byli napojeni na drogové kartely.
Pokud jsou moje úvahy správné, pak snad tím, že humánní a pragmatické ohledy jednou zvítězily nad mocenskými a ideologickými. To se moc často nestává.
Celý rozhovor si přečtěte v novém Reflexu, který vychází ve čtvrtek 11. února.
