Aleš Hušák: V Česku je průmysl sázek byznysem džentlmenů
Aleš Hušák se dlouho bránil veřejně se vyjadřovat k politice, ale pro Reflex nakonec svolil. Jeho názory na svět, ve kterém žijeme, budou pro některé čtenáře možná podobně stravitelné jako způsob, jakým téměř dvacet let řídil loterijní společnost Sazka. Ale rozhodně stojí za to je číst.
V chystané knize o Sazce kromě jiného tvrdíte, že pro vás celý příběh není ani příběhem konkrétního podniku, ale že vás víc zasáhl krach několika přátelství, která jste v něm navázal. Opravdu věříte na přátelství v byznysu, zvláště tak brutálním, jakým je hazard?
Já jsem po podnikání v loteriích nahlédl i do dalších typů byznysu – třeba potravinářského – a musím říct, že v Česku je průmysl her a sázek, všímejte si, že neříkám hazardu, proti tomu, co se děje třeba právě v potravinářství, byznysem džentlmenů. Hry a sázky jsou u nás zákonem totiž velmi dobře sešněrovány. A já i přesto, že příběh pádu původní Sazky byl brutálním procesem výměny vlastníků, a nikoli to, co je o něm mediálně prezentováno, věřím, že vztahy mezi lidmi v byznysu musí existovat. V mém konkrétním příběhu se sice lze dohadovat, kdo koho zradil a nezradil, ale pořád jde o lidský příběh. Jinak to nejde. Nemůžete nic řídit a obchodovat bez toho, že byste k těm lidem něco necítil. Když s někým obchodujete dlouho, nějaké city k němu prostě získáte. Nemusí být nutně přátelské, ale nějaké ano.
Ano. Ono je sice těžké říkat hodně, protože když se ocitnete úplně na vrcholu ledovce, tak jste zcela sám, jen kolem vás vane velmi studený vítr. Jenže odpovídáte nejen za sebe, ale za spoustu dalších lidí, kteří vám věří. A když ty lidi ztratíte, ukáže se velmi rychle, kdo byl kdo. To je velmi špatná zkušenost. Blízkých lidí jsem samozřejmě ztratil hodně. Na druhou stranu o těch, co zůstali, vím, že s nimi můžu fungovat dál, a to za jakýchkoliv okolností. Naštěstí jsem neztratil ty úplně nejbližší. Kvůli Sazce několika lidem ztroskotalo manželství. Což bylo daleko horší.
Lidé, kteří přijdou v loterii k velkým penězům, většinou skončí špatně. Nejsou na ně připraveni. Vy jste díky práci v Sazce peníze vydělal. Jak vás změnily?
Říct, že vás peníze nezmění, je lež. Když máte k dispozici větší peníze, musí vás měnit. Prostě proto, že si můžete dovolit víc věcí než dřív. Měl jsem v životě možnost mluvit s mnoha opravdu bohatými lidmi – a všichni by vám potvrdili, že peníze mění člověka. Důležité je, jestli kvůli nim nepřestanete posuzovat některé životní situace správně a neztratíte schopnost soucitu. To je něco, čemu se dá říkat mravní maják. V tom jsem měl štěstí na rodiče. Přestože v životě vydělali docela dost peněz, zůstali skromní. Díky nim jsem měl před očima stále jakýsi korektiv.
Nejlepší investice v mém životě je moje manželka, paní Columbová, kterou nikdy nikdo neviděl. Je úžasná. Nejlepší investice je opravdu rodina. A jestli jsem peníze taky vyhodil? Jasně že jo, kolikrát jsem si kvůli tomu říkal, že jsem úplný kretén. Ale držím se zásady, že o utracených penězích nepřemýšlím. To mě naučil táta, který mě nabádal, ať si pamatuju dvě věci: každé zboží má svého kupce a promítni si to tvrzení, do čeho chceš. A za druhé: nikdy nelituj peněz, které jsi už vydal, protože už je nevrátíš zpátky. Nikdy. Akorát se z toho snaž poučit. A o to se snažím.
Celý rozhovor s Alešem Hušákem vyjde v zítřejším tištěném Reflexu číslo 9. Kromě jiného poprvé prozradí, jak se mu daří na Menorce a co myslí tím, že žijeme v laskavém protektorátu.
