Švédský filmař srovnává: Prchat před nacisty či Islámským státem je totéž
28. dubna 1945 se podařilo natočit unikátní filmovou reportáž o příjezdu osvobozených vězňů z německých koncentračních táborů do uprchlického tábora ve švédském Malmö. Emocionálně silné archivní záběry zaujaly zkušeného švédského filmaře Magnuse Gerttena natolik, že je využil už ve dvou filmech. Ve snímku Každá tvář má jméno (2015), který podpořil Institut dokumentárního filmu a k vidění bude na festivalu Jeden svět, se rozhodl přiřadit k postavám z archivních záběrů konkrétní jména a jejich příběhy. Snímek byl oceněn na festivalech v Soluni či Hamburku a s úspěchem promítán na řadě dalších světových filmových přehlídek.
Váš film je založen na archivních záběrech, které jste použil už v dokumentu Harbour of Hope. Proč jste se rozhodli použít je znovu a natočit s nimi další film?
Nikdy jsem to neplánoval, že použiju stejné záběry ve dvou různých filmech. Ale natáčení Harbour of Hope (2011) mě zavedlo k přeživším, kteří se poznali na sedmdesát let starých záběrech ze švédského Malmö použitých v tom prvním dokumentu. Proto jsem začal s tou skoro sisyfovskou prací: přiřadit co nejvíce jmen k tvářím na záběrech natočených 28. dubna 1945, v den osvobození. My filmaři čerpáme inspiraci z podobně bláznivých výzev.
Vaše hlavní motivace byla zjistit, kolik z těch anonymních tváří se po sedmdesáti letech podaří identifikovat. Takže – kolik jste jich identifikoval?
Na rozpoznávání lidí na archivních záběrech jsme pracovali mnoho let. První vyšel najevo už v roce 2008. Naštěstí jsme měli jmenné seznamy lidí, kteří v ten konkrétní den přijeli do Malmö. Když jsme je zveřejnili na Facebooku, sněhová koule se začala pořádně nabalovat. Doteď jsme identifikovali asi 70 přeživších. Zveřejňujeme je na webové stránce www.everyfacehasaname.com.
Každý protagonista filmu Every Face Has a Name má jinou strategii, jak se vyrovnat s drsnými zážitky z války a z tábora. Někteří lidé nechtěli mluvit o životě v táborech, ale rádi nám vyprávěli o dni osvobození. Což ostatně bylo i tématem filmu. Potkal jsem asi 12 osob z archivních záběrů, které žijí dodnes. Naštěstí mě všichni přivítali s nadšením. Musíte mít na paměti, že jsem na to setkání šel s dárkem: měl jsem filmový kotouč z nejdůležitějšího dne jejich života. Samozřejmě, že byli zvědaví.
Vaše postavy mají neuvěřitelné příběhy, mě osobně asi nejvíce zasáhl ten,kdy pán vzpomíná, jak jako malý chlapec musel během války žít šest let v úkrytu převlečený za dívku. Který z nich byl nejsilnější pro vás?
Mně se těžko vybírá. Protagonisté jsou pro mě jako vlastní děti, nemůžete upřednostňovat jedno před ostatními. Ale příběh Bernarda Kemplera rozhodně fascinující je. O skrývání se v převleku za dívku jsem nikdy předtím neslyšel. Své pocity po příjezdu jeho a jeho sestry do svobodného Švédska také vysvětluje specifickým způsobem.
Váš film obsahuje mnoho citlivých a emocionálně silných rozhovorů. Který byl pro vás nejsilnější?
Mnoho z nich mě zasáhlo. „Nabručený“ Phillip Jackson v Paříži, Nor Svenn Martinsen, který zemřel několik týdnů po našem rozhovoru, a samozřejmě Elsie Ragusinová z Floridy, která dodala důležitý milostný příběh. Každý dokument potřebuje milostný příběh.
Je velmi zajímavé, jak úzce vaše archivní záběry souvisejí se současnou uprchlickou krizí. Proč jste se rozhodl do filmu zakomponovat zrovna záběry lodi s uprchlíky ze sicilského přístavu? Zasáhlo vás tam něco konkrétního?
Nechtěl jsem točit jen historický film. Cítím potřebu nějak okomentovat současnou situaci. Uprchlíci, kteří přijíždějí do přístavu za svobodou – to se někde ve světě děje téměř denně. Hledal jsem místo, které by vypadalo skoro jako Malmö v roce 1945. Na Sicílii se natáčelo opravdu nesnadno, obzvlášť když tam v malém modrém rybářském člunu našli 45 mrtvých uprchlíků. A po dokončení filmu v lednu 2015 situace s uprchlíky vygradovala, tudíž se můj film stal ještě aktuálnějším, než bych si býval přál.
Švédsko je známé svou otevřenou politikou vůči imigrantům a uprchlíkům. Jsem na to hrdý. Snad v tom můžeme pokračovat a jít dobrým příkladem ostatním evropským zemím. Pokud by všichni jednali jako Švédsko, problém by se tolik nerozrostl. Musíme tu zodpovědnost sdílet a pomáhat lidem. Aktuálně se situace ve Švédsku komplikuje, protiuprchlické hlasy sílí. Ale většina Švédů stále chce podat pomocnou ruku.
Myslíte, že se můžeme z událostí roku 1945 v souvislosti se současnou uprchlickou krizí nějak poučit?
Doufejme. V roce 1945 všichni považovali pomoc za něco samozřejmého. Jakožto privilegovaná země jste zodpovědní za pomoc uprchlíkům. V roce 1945 to byly oběti nacistů. Neřekl bych, že je to bůhvíjaký rozdíl, utíkat před Islámským státem je téměř totéž.
Reakce byly nadšené, ale různým způsobem. Evropské publikum okamžitě chápe odkazy na dnešní uprchlíky. Ve Spojených státech diváci neznají ani situaci z roku 1945, ani aktuální události, takže si myslím, že tam můj film otevřel několik párů očí.
