Pusťte si rádio: Zažijete studenou válku aspoň na pár hodin
Český rozhlas spustil v on-linovém vysílání Rádia Retro nový pořad, který umožní posluchači zakusit atmosféru studené války z obou stran železné opony. Rozdělený svět… aneb Rozhlasové vlny ve službách studené války je smyčka archívních nahrávek v rozsahu 28 hodin, jež byla spuštěna k 70. výročí Churchillova slavného projevu ve Fultonu. V něm mluvil o železné oponě, která se spustila napříč Evropou od Štětína po Terst. Výběr z archívu přibližuje jeho dramaturg Tomáš Černý.
Čeho jste tímto pořadem chtěli dosáhnout?
Cílem je reflektovat život na obou stranách železné opony, přičemž název Rozdělený svět funguje na několika rovinách: Rozdělení nejen na Východ a Západ, ale i rozdělení rodin, rozdělení různých vln exulantů, jejichž motivy a cíle byly jiné po roce 1948, 1968 a tak podobně. Nebo i moderátoři se při komentování programu dohadují o výklad historie, takže to téma pořád rozděluje lidi a svět.
Podle čeho jste nahrávky v rozsáhlém rozhlasovém archívu vybíral?
Archívem se zabývám intenzívně 10 let a mám přehled, co tu je a co tu není. Nelze jít podle událostí, jež se staly, jako v encyklopedii, nemáme totiž ke všemu záznam. Takže jsem šel do kartotéky, listoval a vybíral a viděl popisek „reemigrant“ – tak to třeba mohlo být zajímavé. Nebo už za ty roky vím, co tam je, a šel jsem najisto. Trošku je to samozřejmě detektivka. Například jsem viděl kartičku, že Jan Zrzavý vyjel za komunismu na Západ, tak jsem doufal, že tam bude něco zajímavého. Ale stane se, že si vytipujete hromadu nahrávek, a pak tam nic vhodného není.
Bylo něco, co vás překvapilo, co jste nečekal?
Jsou tam nahrávky, které se od premiéry v té době nikdy nevysílaly, a jsou tam i nesestříhané nahrávky, jež se zřejmě nikdy nevysílaly v té podobě, v jaké zazní dnes. Například je tam již zmíněný snímek z roku 1963 s Janem Zrzavým, který měl vyprávět o tom, jak miluje Benátky a Itálii, ale do toho záznamu se promítlo i to, jak se on jako prominent vůbec dostal na Západ. Jak se tam redaktor komunista a Zrzavý nekomunista dohadují, jak to, že mohl vyjet. Zrzavý tvrdí, že za 10 tisíc mu režim nabídl, že mu umožní vyjet na měsíc do Itálie, ale on praví, že za to mu to tedy nestojí. Nebo Zrzavý říká, jak jsou v Itálii lidi radostní a usměvaví, což je velký rozdíl oproti Československu, kde jsou zasmušilí a bojí se o chleba a aby je nezavřeli, a povídá tomu redaktorovi: "Ale to si asi vyštípnete, že?" Jsou tam občas skryté poklady v záznamech, u nichž jsme je nečekali.
Jaké poklady jste ještě objevil?
Nedávno dostali pozůstalost jakéhosi fonoamatéra, jenž si nahrával vlastní věci, ale velmi kvalitně; byl emigrant ve Švýcarsku a my jsme dostali jeho pásky. A na těch páscích byla mimo jiné nahrávka koncertu Jaroslava Hutky pro emigranty ve Švýcarsku někdy v 80. letech. A já si řekl, že to je parádní, to že tam chci, protože samozřejmě Hutka zpívá, ale mezi písněmi lidem vypráví – o vztahu k exulantům, Československu, o tom, jaký je problém vysvětlit lidem na Západě, proč lidé utíkají z ČSR, jakou svobodu na Západě hledají, když oni (Zápaďáci) také nemají svobodu koupit si všechno. Najednou je to půldruhé hodiny trvající vhled do prostředí emigrantů ve Švýcarsku v 80. letech a vy posloucháte, čím žijou, jaká řeší témata, čím se zabývají. To vás vtáhne do tehdejší atmosféry.
Nebo když zapnete rádio a uslyšíte, že 11. září skupina ozbrojených teroristů unesla…, tak si říkáte, co to, sakra, poslouchám, a pak zjistíte, že je to reportáž z roku 1951, kde, řečeno tehdejším slovníkem, skupina teroristů unesla vlak, jenž ujel na Západ. Takže posloucháte půlhodinovou zmanipulovanou výpověď lidí a máte k tomu hned poté rozhlasový dokument, který o této události vznikl vloni, pojímá ji z dnešního pohledu a je o lidech, kteří na tom Západě zůstali. Máte tedy stejnou situaci, stejný příběh nahlédnutý ze dvou epoch.
Jak jste se popasoval s komunistickou propagandou?
Nelze vysílat jen propagandu, to by byla nuda, ale protože tu máme z devadesátých let komentované snímky o vysílání Svobodné Evropy, tak jsme je tam dali taky. Ale důležité je, že jsem si při poslechu propagandy zejména z padesátých let, u projevů Nejedlého, uvědomil, jak tady poslední dva tři roky frčí ruská propaganda – formulace z roku 1952 najdete třeba na Facebooku –, a k tomu jsem nechtěl přispívat. To není otázka cenzury, ale dramaturgické úvahy. Přišlo mi, že toho je dnes dost, takže nebylo zapotřebí to ještě vysílat z archívu. Musel jsem se rozhodnout, do jaké míry chci ukázat tohle a do jaké míry chci ukázat fenomény jako emigranty a reemigranty. To jsou takové ty naučené výpovědi lidí, kteří se ze Západu vrátili, z nichž se v rozhlase vyzobávalo, byly proložené komentáři a sloužily v šedesátých letech jako jemnější propaganda. Dnes posluchač uslyší celý záznam, nestříhaný, prostě tak, jak byl zaznamenán. Že by někdo vzal celé ty pásky a pustil to, to je vcelku unikátní. Je to takové slow rádio – po vzoru slow TV.
Klíčové pro tenhle pořad ale je, že já nechci nic uvádět na pravou míru či komentovat – já se chci zdržet jakýchkoliv soudů. Já tu dobu nezažil. Hlídal jsem si to právě u té propagandy a i jsem musel mírnit kolegyni, jež říkala, jak jsou ty pořady hloupé. Musel jsem to zastavit a poprosit ji, aby tu dobu nehodnotila, hodnotit to můžu jen ve smyslu rozhlasových postupů. Já můžu posluchače upozornit: Všimněte si, jak se tam pracuje s hudbou, s napětím, jaký je timing, jak je to vystavěné a sestříhané, takže vás to celých 40 minut baví poslouchat. To je zručnost autorova, dramaturgie, režie, scenáristy. Já prostě ukazuji muzejní exponát, a jak byl vytvořen. Uvádíme do kontextu, bavíme se o motivacích, přemýšlíme nahlas, ale nesoudíme nikoho za nic. Šlo nám o to, dostat do pořadu i snímky, které mají kvalitu z hlediska teorie rozhlasu, nejen že jejich obsah je zajímavý – to je například případ reportáže z Kuby, ta je prostě po formální stránce vynikající, i když je to propaganda.
Proč má ta smyčka 28 hodin?
My jsme udělali sedm čtyřhodinových bloků: 50. léta, 60.–70. léta, Svobodnou Evropu a pak 90. léta, každý má hodinu. Takže když posluchač poslouchá rádio každý den ve stejný čas, tak do konce dubna, kdy to plánujeme ukončit, má možnost poslechnout si jednoduše v podstatě celý cyklus. Program vysílání navíc je na internetu, kde jsou v archívu i některé pořady, zdaleka ovšem ne všechny, jež odvysíláme přes Rádio Retro. Jen pozorný posluchač tak například uslyší tři tváře Karla Kyncla, jak já říkám. První je jeho pobyt v Americe počátkem 60. let, druhá po návratu, kdy šil do CIA pomocí snímků, které jsou evidentně podvod, protože nejsou jeho, a třetí je po jeho emigraci do Velké Británie, z devadesátých let, kdy ho všichni milujou jako zpravodaje ČRo v Londýně a on vydává knihy.
