Retro znalec Petrov: Džíny jsme dřeli rejžákem ve vaně
Hlavním tématem lifestylové přílohy Reflexu Excellent, která vyšla 17. března, jsou džínové zážitky osobností české kultury. O džínách jsme si popovídali i se známým znalcem československého Retra Michalem Petrovem.
„Já byl jako kluk v kategorii takového džínového socialistického somráka,“ vzpomíná Michal Petrov. „Je dokonce přesně zdokumentované, jak jsem jako puberťák vypadal – dostal jsem totiž malou roli ve filmu Sněženky a machři. Ze značek jsem měl rád wildcatky. Tehdy se ještě vyráběly ve Skotsku, i když mnohem později tuhle značku koupila nějaká česká firma. Stály v Tuzexu tuším 125 bonů. To jsem vždycky užebral mámu, aby mi dala sedm stovek, což byla tehdy třetina průměrného měsíčního platu. Máma mi taky sháněla ty první bony v mém životě.
Ani džíny se nedaly koupit vždycky takové, jaké člověk chtěl. Z těch značek na trhu se dají jmenovat levisky (nejlíp 501), Rifle, Landlubber, HIS a taky Pace – takové ty s červeným lampasem, extrémně oblíbené u veksláků a u kluků, kteří měli rádi disco. Džíny si ovšem člověk s trochou štěstí mohl sehnat i jinou cestou než tuzexovou. Daly se přivézt třeba španělské loisky, když náhodou byly v síti východoněmeckých výběrových obchodů s textilem Exquisit. Ty obchody u sousedů byly velmi populární, podobně jako Delikat, kde se zase prodávaly potraviny. Mimochodem loisky byly džíny kapely ABBA!
Maďarská licence
Do NDR se pro džíny jezdilo hlavně z Česka, Slováci vyráželi spíš do Maďarska, kde se daly celkem bez potíží koupit levisky, které Maďaři vyráběli v licenci. Pořídit se daly ve spoustě malých krámů v centru Budapešti, kolem té slavné ulice Váci, co o ní zpíval Jiří Korn, anebo v superobchoďáku Skála. Z Maďarska se vozily i jejich domácí trapperky, které taky nebyly úplně zlé.
Na gymnáziu jsem si od spolužáka, co měl příbuzné v Americe, koupil leečka, a když se začaly rozpadat, zašíval jsem je stejně jako všichni kolem, jak se dalo. Donosit džíny znamenalo oblékat si je až do rozpadnutí. Na záplaty se schovávaly lýtkové části vyřazených džínů, na lýtkách byla totiž látka nejméně opotřebená. Tehdy jsem takové záplaty na vyspravení přinesl babičce, výborné švadleně, jenže ona je přišila rubovou stranou. Že prý jí to takhle barevně přišlo blíž, ty džíny už byly seprané… To bylo neštěstí!
Džínovou bundu neboli džísku jsem měl taky, superrifli. Toužil jsem po wranglerce, ta se opírala do „té pravé“ bleděmodré a měla takový hezčí způsob tkaní a víc kapes, jenže byla hůř k sehnání. Československé džíny, ty různé prekonky, morendy a další hrůzy, které se začaly v druhé půli osmdesátých let vyrábět, neměly technologii stone-washed; nešlo je oprat, tudíž byly nemožně tmavé. Byly hůř šité, s ošklivými detaily od stehů po knoflíky, a sto let za opicemi. Když se na náš trh dostaly džínové bundy s beránkem, v zahraničí už byly pomalu passé. Navíc u nás se dělaly s modrým kožíškem, kdežto ten, po kterém jsme toužili my, byl bílý. Jen se štěstím se daly koupit jugoslávské nebo italské džíny v obchodech s přednostním zásobováním, což byla třeba pražská Kotva. Vůbec největší tragédie byly plísňáky z Polska, to bylo prokletí. Správně oprané džíny vypadaly úplně jinak. Ty jsme dřeli rejžákem ve vaně, abychom se k té krásné modři dopracovali rychleji. Bývala z toho skoro černá voda a měla tak krásný čmuch, že na něj do smrti nezapomenu.“
Michal Petrov jeautor dvou knih o československém retru, duchovní otec pořadu Retro, někdejší šéfredaktor zpravodajství České televize.
