Blbost není deviace a Zeman je bezkonkurenčně nejhorší polistopadový prezident, říká Kolář
Petr Kolář je jedním z nejzkušenějších českých diplomatů a expertů na zahraniční politiku. Byl náměstkem ministra zahraničí, velvyslancem v USA, Rusku, Irsku a ve Švédsku. Nyní působí v think-tanku Evropské hodnoty, kde se věnuje propagaci liberálních hodnot zejména mezi mladými lidmi.
Jakým prezidentem je Miloš Zeman? Je populární, avšak elity a experti jej považují za nejhorší polistopadovou hlavu státu.
Miloš Zeman je prezidentem větší části těch, kteří nejsou zcela spokojeni s polistopadovým vývojem, a relativně malé, ale významné skupiny lidí, kteří z něj profitují a různě jej využívají k vlastnímu prospěchu. Je to populistický politik, nikoli státník. Sleduje primárně vlastní zájem, nikoli skutečné zájmy státu. Místo aby se snažil osobním příkladem pozvednout politickou kulturu a občanskou úroveň v naší zemi, nadbíhá těm nejnižším pudům, podporuje rozvoj degenerativních a plebejských rysů české společnosti, chová se neomaleně a hulvátsky, uráží oponenty, je mstivý, sebestředný, umíněný a manipulativní. A z mého pohledu je bohužel i nebezpečný pro směřování naší země v mezinárodním prostoru. Vychyluje nás na Východ. Suma sumárum, je tedy prezidentem nejen špatným, ale souhlasím s hodnocením, že od listopadu 1989 bezkonkurenčně nejhorším.
Dá se říci, že prezidenta Zemana naši významní západní spojenci neberou. Nepočítáme-li různá vícestranná setkání (zasedání OSN, Visegrád) a sousední státy, z opravdu významných spojeneckých hlav států se na oficiální státní nebo pracovní návštěvě setkal jen s francouzským a izraelským prezidentem a jihokorejskou prezidentkou. A jednou vystoupil v Evropském parlamentu ve Štrasburku. Vidíte to jako téměř jistý druh izolace?
A počátkem září 2014 vedl českou delegaci na summitu NATO ve velšském Newportu. Tam „slavně“ prohlásil, že se zatím nepotvrdilo, že by na východě Ukrajiny byla ruská invazní armáda, že bere vážně prohlášení ruského ministra zahraničí Lavrova, že tam žádní ruští vojáci nejsou, a že tudíž není potřeba zpřísňovat sankce. Pokud si dobře vzpomínám, doporučil mu tehdy švédský ministr zahraničí Carl Bildt, aby věnoval pozornost zpravodajství našich služeb.
Upřímně řečeno, co mě se týče, jsem rád, že prezident Zeman nejezdí moc na Západ a že ze Západu nejezdí moc návštěv za ním. Obvykle z toho není nic dobrého. Je lepší, když si naši spojenci Zemana nevšímají. Koneckonců, prezident má sice zastupovat stát navenek, ale za zahraniční politiku je odpovědná vláda. Jsem rád, že premiér Sobotka odlétá 30. března do USA.
Čínská ofenzíva by nevadila, kdyby ji vyvážil důraz na Západ
Není Zemanův příklon na Východ, ona údajně výhodná „ekonomická diplomacie“ od Číny přes Tádžikistán, Turkmenistán až po Kazachstán, také výsledkem toho, že se ho klíčoví západní spojenci viditelně straní, jeho názory neberou vážně a v zákulisí si z něj dělají legraci?
Obávám se, že je to přesně tak. Hlava českého státu je v našem, západním společenství brána jako někdo, komu je lepší se vyhnout. Setkání s ním našim západním spojencům ani nám nic nepřináší a na jeho mudrování, bonmoty a opakované vtipy není dnes už nikdo zvědavý. Už to není ani zábavné, jen trapné a škodlivé. Je lepší, když je brán jako kuriozita a svým způsobem postkomunistická úchylka, než kdyby podle něj hodnotili celou naši zemi a politickou reprezentaci.
Jak hodnotíte Zemanovu čínskou ofenzívu, to, že jeho „čestným poradcem“ je komunista-podnikatel-představitel tvrdé bolševické linie v pekingské hierarchii, i nadcházející návštěvu prezidenta Si Ťin-pchinga v Česku? V čem jsou pozitiva, v čem negativa?
Neberou ho na Západě, vydal se tedy na Východ. V případě Číny se potkává jeho osobní zájem s přáním části českých investorů a podnikatelů, kteří mají v Číně své ekonomické zájmy, a prezident Zeman se stal jejich užitečným nástrojem. Na tom by nebylo zase až tak nic hrozného, kdyby ovšem dokázal vyvažovat tuto svou inklinaci k Číně také orientací na Západ a kdyby se tak ostentativně a servilně nesnažil nacpat čínskému komunistickému vedení do konečníku. Jeho legendární vystoupení v čínské státní televizi CCTV pro mě bylo vrcholem trapnosti, ubohosti a patolízalství.
O čestném poradci prezidenta, panu Jie Ťien-mingovi, vím jen to, co je dostupné v českých médiích. Prezident Zeman tím, že si z tohoto člověka udělal poradce, nepochybně něco sleduje. To je ale spíš otázka pro něj. Mě spíše zajímá míra vlivu, která je tímto prostřednictvím uplatňována na naši hlavu státu, a kým. Doufám, že naše služby se této otázce důkladně věnují. Prezident by měl explicitně říci, že si je jist, že tato osoba není agentem čínské rozvědky a ani s ní nespolupracuje.
Co se týče návštěvy čínského prezidenta, jenž se u nás staví cestou do USA, není to žádná tragédie. Na obchodování s Čínou není nic nemravného. Čína je jeden z nejdůležitějších obchodních a investičních partnerů EU. A protože dosud není zemí se standardními funkčními tržními mechanismy, je jistá forma politické intervence z nejvyšších míst prostě užitečná. To, co na Západě moc nefunguje, a může to být dokonce kontraproduktivní, je v Číně a při obchodování s ní zatím ještě stále klíčem k některým investičním a obchodním rozhodnutím.
Kvůli návštěvě čínského prezidenta ale nevystupujeme ani z EU, ani z NATO. Sice i zde platí, že by bylo dobré, kdyby měli důvod k nám jezdit na návštěvy i naši spojenci, ale nechci lacině shazovat možný ekonomický význam této návštěvy. Ne všechny čínské zahraniční investice jsou špatné. Například švédské Volvo je důkazem úspěšné a vzájemně výhodné investice.
Byl bych však velmi opatrný, do čeho ty investice směřují. Čína je náš ekonomický partner, ale není náš spojenec. Je to velmoc, která ve světě sleduje i své mocenské a politické zájmy. Dokud investují do pivovarů, fotbalových klubů či soukromých leteckých společností, tak se v zásadě nic neděje, ale nemyslím, že bychom je měli pouštět do energetiky, IT, telekomunikací a médií.
K polistopadové české identitě na mezinárodním poli patří také rozměr obhajoby lidských práv a odkaz Václava Havla, a to třeba i čínští komunisté tvrdé linie dobře vědí. Zeman, Jaroslav Tvrdík a další lidé, kteří jsou v zákrytu za čínskou ofenzívou, touto dimenzí otevřeně pohrdají. Jak to hodnotíte?
Je mi líto, kam jsme se po 26 letech od sametové revoluce dostali. Ale dobře nám tak. Usnuli jsme předčasně na vavřínech. Je nejvyšší čas probrat se z letargie a přejít do protiofenzívy. Občanská společnost žije a není slabá, dorůstá nám nová generace sebevědomých občanů, kteří se nechtějí za svou zemi a její představitele stydět a kteří svou svobodu chápou jako základní hodnotu, o niž se nechtějí nechat připravit. A rozumějí také tomu, že svoboda je odpovědnost, nikoliv nepříjemné břímě. Ochrana svobody a lidských práv ve světě je naším bytostným národním zájmem. Je to jako pud sebezáchovy. Zavíráním očí před zlem a bezprávím dosáhneme pouze toho, že sami sebe odsoudíme k životu ve zlu a bezpráví. Zlu je třeba čelit, ne mu ustupovat, nebo s ním dokonce kolaborovat. To je sebezničující. Zrovna my Češi bychom měli setsakra dobře rozumět tomu, kam vede politika appeasementu.
Blbost k lidstvu patří a v demokracii má privilegované postavení
Dávno před Zemanem jsem několikrát veřejně prosazoval zrušení postu prezidenta, protože nám škodí. Jeho pravomoci můžeme přerozdělit a rekalibrovat. Vy s tím jistě nesouhlasíte. K čemu je dobré mít prezidenta?
Máte pravdu, nesouhlasím s vámi. Máte-li prezidenta, jakým byl Václav Havel nebo T. G. Masaryk, tak to rozhodně neškodí. Prezident je jedním ze symbolů naší novodobé státnosti. Velmi ovšem záleží na tom, jaká je to osobnost a jak chápe svou roli. Podle naší ústavy je prezident za výkon své funkce nezodpovědný. Což ovšem neznamená, že se může chovat nezodpovědně. Znamená to, že za výkon jeho funkce je zodpovědná vláda. Pokud by to takto fungovalo v praxi, nemuseli bychom být v situaci, v níž se dnes nacházíme. Ale prezident může a měl by být kotvou a jistotou, mravní autoritou nastavující hodnotový žebříček a v časech těžkých by měl být jakýmsi majákem ukazujícím světlo. Když si Slováci mohli zvolit Andreje Kisku, tak my to taky třeba jednou dokážeme a zase budeme na svého prezidenta pyšní.
Když se díváme na nástup populistů na Západě od Donalda Trumpa přes Marine Le Penovou, Alternativu pro Německo, Kaczyńského, Orbána až po Babiše, když sledujeme nástup neonacistů jako Kotleba a xenofobů jako Konvička, neubráníme se otázce: Co se to, proboha, na Západě děje?
Neházel bych všechny uvedené do stejného pytle, to je laciné. Ani bych nepropadal zbytečné panice. Demokracie už mnohokrát prokázala, že co nás nezabije, to nás posílí. I když to někdy zatraceně bolí. Západ je ještě stále prostorem svobody, ještě stále máme demokracii. Pravda, zdá se, že v poslední době ta naše demokracie hanebně zanedbala osobní hygienu a je jí značně cítit z úst. To ale neznamená konec demokracie.
V každé svobodné společnosti existují dvě hlavní skupiny občanů — odpovědní a neodpovědní. Jedni chápou svobodu jako hlavní hodnotu, starají se o ni, investují do ní a brání ji. Ti druzí ji jen využívají, parazitují na ní a s lehkým srdcem ji vymění za příslib různých sociálních výhod a jistot. Důležité je, v jakém vzájemném poměru se tyto dvě skupiny vyskytují a která z nich převažuje.
Bohužel se zdá, že celý liberální Západ, ale ten postkomunistický ještě trochu víc, se proporčně vychýlil směrem k těm nezodpovědným. Já se však domnívám, že to je jen zdání, jež klame. A které se nám snaží do našich hlav dostat kremelská propaganda a všichni ostatní nepřátelé demokracie. Máme přestat věřit v životaschopnost našeho politického systému, přestat věřit institucím státu, médiím, politikům, sami sobě. Máme být znejistěni, vystrašeni, snadno manipulovatelní. Máme začít hledat „lepší“ alternativu, než je liberální demokracie. Máme chtít vládu silné ruky, mocného vůdce, který převezme odpovědnost a vše za nás vyřeší, a ještě pokud možno definitivně.
Není nic divného ani nového, že lidé hledají silnou autoritu a charismatické vůdce. Je ovšem poměrně zásadní, jestli jsou to autority typu T. G.Masaryka, Václava Havla, Winstona Churchila, Konrada Adenauera či Willyho Brandta, nebo jestli spásu hledáme u Putina, Le Penové, Konvičky, Kotleby či Okamury. Musíme si uvědomit, že blbost není deviace. Patří k lidstvu od nepaměti a ani demokratický systém jí není ušetřen.
Naopak — v demokracii má blbost zvláštní privilegium, že může být ve svobodných volbách povýšena na legitimní politiku státu. Doporučuju přečíst si od Carla M. Cipolla Základní zákony lidské blbosti. Tragická období v dějinách lidstva jsou většinou ta, kdy blbost obvykle ve spojení se závistí vítězí a chopí se moci. Není tragédií, když jistá část americké populace hledá spásu ve velkohubém Trumpovi nebo část Francouzů v madam Le Penové. To patří ke svobodě stejně jako blbost k lidstvu. Tragédií by bylo, kdyby tito politici začali vyhrávat volby. A to snad zatím nehrozí. Tedy, pokud konečně přejdou ti odpovědní, sebevědomí, svobodymilovní a rozumem vládnoucí občané do protiofenzívy. 
