Miranda ze Sexu ve městě: Forman je můj hrdina
Jen poslední dva filmy, včetně v Česku právě promítaného Jamese Whitea, jí obstaraly přes desítku cen a nominací. Vyhrála také divadelní Tony, začala režírovat. Úspěšně obnovila kariéru na Broadwayi, kde ji svého času objevili Mike Nichols a Miloš Forman. Mirandou ze seriálu Sex ve městě už není dvanáct let. Přesto neuplyne den, aby CYNTHII NIXONOVÉ (50) její ikonickou roli někdo nepřipomněl. Naposledy letos na Berlinale. „Sex ve městě 3 bude?“ ptali se jí na premiéře snímku o básnířce Emily Dickinsonové.
Jak se z plaché dívky stane herečka?
Částečně jsem to brala jako léčbu šokem. Skočila jsem do vody a plavala. Ve skutečnosti se to ale zase tolik nevylučuje. Herců-introvertů znám spoustu, například Philip Seymour Hoffman byl velmi citlivý a plachý. Na hraní je nejúžasnější, jak hluboko do nitra někoho veskrze uzavřeného vás nechá nahlédnout. Vlastně neznám intimnější proces.
Sama jste s herectvím začínala velmi brzy.
První roli jsem dostala ve dvanácti, byla jsem typická dětská herečka, u níž se nepředpokládal žádný další kariérní růst. Zasvěcovala mě matka, která se sama neměla šanci prosadit. Až zpětně jsem si uvědomila, jak zásadně mě připravila pro budoucí profesi. Že mě vlastně neučila jen hrát, ale i režírovat. Teď, když sama vedu jiné herce, jsem jí za to vděčná. Točila jsem s filmovými mistry, od Nicholse po Formana, ale mým hlavním mentorem byla právě maminka. V 50. letech jako žena-režisérka těžko mohla udělat kariéru, tak se realizovala alespoň ve mně.
V šoubyznysu se pohybujete bezmála čtyřicet let. Jak se změnil?
V sedmdesátých letech bylo všechno mnohem uměřenější, vyrovnanější. Existovaly sice drahé i levné filmy, ale rozdíly mezi nimi nebyly zdaleka tak propastné. Dnes máte na jedné straně biják za miliardy a na druhé snímek jako Mandarínka, natočený za pakatel na mobil. Hloubky jsou hlubší, výšky vyšší, jestli mi rozumíte. Jako pozitivní vnímám fakt, že se k filmařině dostane mnohem víc lidí, přitom už nemusí být součástí systému. Buďme za to vděční.
Když jsme se viděly naposledy, měla jste propagovat film Sex ve městě. Ale místo toho jste mi nadšeně vyprávěla o Miloši Formanovi.
Protože to je můj hrdina! Vytáhl mě ze školy jako průměrnou šestnáctku, vsadil na mě, i když jsem neměla žádné zkušenosti. Věnoval se mi spoustu měsíců, a navíc zařídil, že mě z té školy nevyhodili.
Jak to?
Razili tam pravidlo, že když se neukážete dva dny za sebou, už ani nemusíte chodit. Prostě se s vámi rozloučili. Věděla jsem, že Amadeus se má točit v Praze a že to bude trvat několik měsíců, ale zároveň jsem strašně toužila pracovat s Formanem. Neměla jsem žádný plán, jen jsem pilně docházela na konkurs, který měl několik kol, a doufala. Miloš potom zařídil, že se většina mých scén natáčela ve studiu v Americe. A když už jsem musela do Prahy, dostala jsem letenky, takže jsem mohla obden létat tam a zpátky. Nevím už, kolik přeletů jsem absolvovala, minimálně šest. Každopádně jsem dostudovala jen díky jeho velkorysosti.
Proto byl váš hrdina?
Tím byl dřív, než jsme se poznali. Zbožňovala jsem jeho filmy. A nejen já – New York na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byl plný lidí milujících Vlasy nebo Ragtime. Navíc mi vyhovují režiséři, kteří herce vedou, a to Miloš přesně dělá. Zval si mě stále dokola, donekonečna jsme pilovali každou větu. Měl jasnou představu a byl doopravdy náročný. Posléze přišel s tím, že nějak divně mluvím, že snad moc dýchám nosem či co, tak mě nechal „spravit“ v Juilliard School. Panebože, jak mě to s ním bavilo!
Vy o tom mluvíte nadšeně?
Bylo to jedno z mých nejšťastnějších období. Náročné, ale bohaté, hodně jsem se díky tomu posunula. A Miloš se choval strašně hezky. I když řval, tak vysloveně milým způsobem. Třeba takový F. Murray Abraham alias Salieri: ten byla tvrdá palice, Miloš to s ním neměl lehké. Vždycky na něj zpoza kamery křičel (mění hlas na Formanův charakteristický chraplák): „Stop acting – Přestaň hrát!“ Pořád dokola, měl svatou trpělivost. Nikdy přitom hercům nedával pocítit převahu, nebyl to šéf, ale parťák.
Celý rozhovor se Cynthií Nixonovou si můžete přečíst v novém Reflexu č. 14, který vychází 7. dubna 2016
