Hepnarovou jsme si vyrobili sami
Michalina Olszańská (23) je objevem desetiletí. Do role chladnokrevné vražedkyně se ve filmu Já, Olga Hepnarová převtělila natolik přesvědčivě, že jejímu kouzlu podlehli i cyničtí zahraniční filmoví novináři. Přebíjejí se přirovnáními k Natalii Portmanové a postřehy o mrazivě démonickém výkonu v roli „vraždícího monstra“. A ptají se, kde se vzala.
Úsměv od ucha k uchu, místo upjatého mikáda a strohých šatů rozpustilé copánky, mikina a obří klučičí džíny. S postavou poslední popravené Češky ji pojí pouze cigareta, již si požitkářsky dopřává na zápraží produkce organizující konkurs. „To Olga mě zkazila. Před natáčením jsem kouřila jen příležitostně a podívejte se teď, stal se ze mě chodící komín!“ vysvětluje následující den na terase luxusního pražského hotelu, kde ji, opět kouřící, fotografka Thao mění ve femme fatale. V pastelových šatech s volánky se nejdřív trochu ošívá, načež shrbí ramena, nakrabatí obočí a dětsky rozzářený výraz na sekundu změní v nepřítomný pohled Hepnarové z filmu. „Ptala jste se mě, jak obtížné je proměnit se v masového vraha. Tak asi takhle.“
Žádné ponory do duše, šla jste na to jednoduše přes zevnějšek?
Mimika a pohyby jsou pro mě klíčové. Začínala jsem samozřejmě od nitra, ale pak jsem okamžitě přešla k fyzickým znakům. Lidi se často zajímají, co jsem si k Olze Hepnarové nastudovala. A překvapí je, že skoro nic. Vlastně jsem si hlavně prohlížela fotky. Dlouze a podrobně, oči na vás totiž řeknou nejvíc.
Evidentně to stačilo, pro film jste se proměnila k nepoznání.
Tak to děkuji za kompliment. Když jsem ho následně viděla, úplně mi zatrnulo. Byl to jeden dlouhý detail mého obličeje, což jsem nečekala. Když hrajete, neřešíte, jak moc nebo jak detailně vás snímá kamera. Naštěstí – nevím totiž, jestli bych i jinak zvládla zůstat pravdivá. Každopádně tím režiséři hodně riskovali, vždyť já tou dobou jsem ještě příliš zkušeností neměla.
Jak vás vlastně našli?
Na castingu, který v Polsku pořádali v rámci koprodukce. V tomhle příběhu chci hrát, říkala jsem, když jsem dočetla scénář. Byť se odehrává v minulosti, je aktuálnější než sama přítomnost. Obecně věřím, že role na své herce čekají, proto se taky netrápím, když nějaká nevyjde. No a Olga čekala na mě, byla jsem o tom skálopevně přesvědčena.
Prý jste se dostavila v dobových šatech a nevypadla z role ani o přestávce.
Přirozeně – práce na postavě pro mě začíná už nad scénářem. Tvůrce totiž nezajímá Michalina, ale to co má hrát.
Na castingu k fantasy The Lure, která okouzlila festival v Sundance, jste zase předstírala, že jste mladší.
Zpočátku sháněli mladičké dívky, kolem jedenácti. Do filmu plného sexuálních scén! Pamatuju, jak jsem tam seděla mezi holčičkami s maminkami, snažila se působit dětsky a připadala si nepatřičně, ba skoro úchylně – patnáctku ve dvaceti zahrajete, ale dítě? Po roce se nicméně konalo další výběrové kolo a mně zavolali s tím, že zvedli věkovou hranici. To už jsem se chytla.
Na causu Hepnarová jsou Češi dodnes citliví. Nebála jste se té zodpovědnosti?
Hranice mezi portrétem a obhajobou zločince dokáže být zrádně tenká, to jsem si uvědomovala každý den. Někteří lidé nechápou, že jsme věnovali celovečerní film vražedkyni, my ji ale rozhodně nechtěli obhajovat.
A co jste tedy chtěli?
Ukázat ji jako člověka, jenž je tak osamělý, že ho to přiměje udělat něco strašného. Proto ji také nelíčíme jako chudinku, jíž nechtěl nikdo pomoct. Naopak – lidi okolo se snaží, ale ona je odstrkuje, svou cestu si zvolí sama. Což je podle mě klíčové. Každý by si měl uvědomit, že když se mu děje něco nepříjemného, neměl by s tím zůstávat sám, jakkoli se mu to jeví nepřekonatelné. Nenechá-li si pomoci, následky mohou být tragické – ostatně vídáme to denně ve zprávách.
Jak jste si Hepnarovou pro sebe pojmenovala?
Snažila jsem se ji pochopit – v rámci možností, samozřejmě, zabíjet jsem kvůli tomu nezkoušela. Pro sebe jsem si ji „přeložila“ jako prototyp současného teenagera, symbol mladých lidí, kteří se z různých důvodů poškozují, působí si bolest, podřezávají se. Nevím, co je k tomu vede, jestli je to záležitost hormonů, zkušeností, nebo prožitků, ostatně pro jedny může být trauma předčasná smrt matky, zatímco pro druhé to, že jim otec nechce půjčit auto. Všichni ale mají nějaký svůj tichý problém, který neumějí vyřešit. A odmítají pomoc zvenčí. Uzavírají se do sebe, a čím větší je zeď mezi jejich a naším světem, tím menší existuje šance, že se z něj dostanou ven. Podle mě si něčím takovým musela projít i Olga.
Režiséři mluvili i o podezření na Aspergerův syndrom.
Možné vysvětlení to je. Já osobně jsem z Olgy odmítala dělat blázna. Jakmile dáte vrahovi diagnózu, ospravedlňujete ho a je jedno, zda jde o Hepnarovou, či o Hitlera. Navíc se tím ztrácí onen varující efekt, že se to týká nás všech. Že když nepomůžeme a když si nenecháme pomoct, koledujeme si o průšvih. Ten totiž přichází až ve chvíli, kdy se lidi okolo nás, ti takzvaně normální, začnou chovat nenormálně.
Takže žádný Aspergerův syndrom?
Jisté znaky skutečně vykazovala. Trpěla kompulsívní poruchou a nedokázala se lidem dívat do očí. Také se necítila dobře ve své kůži. Pracovala jsem s tím, když jsem vymýšlela způsob, jak ji ztvárnit, ale nijak jsem to nepřeceňovala. Jak mohla někoho milovat, když neměla ráda ani samu sebe? To pro mě bylo východisko.
Jak zamává role vraha s hercovou psychikou?
Naštěstí umím přepínat mezi „civilem“ a filmem. Někdo se do role potřebuje ponořit a nenadechovat se, já naopak mezi klapkami žila intenzívněji než normálně – asi proto, abych ji ze sebe setřásla. Herci jsou citlivé osoby, ne náhodou velká část z nich trpí bipolární poruchou, jde o jakousi nemoc z povolání. A tak se raději nenechávám pohlcovat nad míru. Odehraju a jdu domů tak jako vy. I film je jenom práce.
Co bylo na Olze to nejtěžší?
Neudělat z ní monstrum, jakkoli to k tomu svádělo. Jinak jsem s ničím problém neměla, být mořskou pannou v The Lure bylo třeba po fyzické stránce mnohem náročnější.
Celý rozhovor si můžete přečíst v novém čísle Reflexu, které vychází 14. dubna 2016
