Multikulturalismus je levicový pokus, jak ignorovat problém integrace, tvrdí vlivný analytik Friedman
George Friedman (67) je geopolitický myslitel, nejlépe prodávaný autor politických knih podle New York Times. Zakládal největší soukromou zpravodajskou agenturu Stratfor, přezdívanou stínová CIA. Nyní řídí portál geopoliticalfutures.com, zabývající se předvídáním globálních událostí.
V těchto dnech bývalý německý prezident Wulff prohlásil, že Němci se musí naučit žít a dobře vycházet s běženci, byť by nesdíleli jejich názory. Není to perverzní pojetí snášenlivosti? Nebylo by logičtější očekávat od přesídlenců, že se naučí žít a dobře vycházet s většinovou společností?
Snaha jakéhokoli německého státníka poučovat zbytek Evropy je mi z duše protivná. V posledních dvou stoletích bylo Německo strůjcem většiny evropských neštěstí a stav německé mysli je stále ještě dosti zmatený na to, aby si činilo nárok na mravokárství. Co se týče migrace, je třeba si uvědomit, že multikulturalismus je traumatický problém, který si Evropa způsobila sama.
Jak to myslíte?
Multikulturalismus je levicový pokus, jak ignorovat skutečnost, že stále větší počet obyvatel se stále hůře integruje do společnosti. Koncept multikulturalismu předpokládal, že cizinci si ponechají vlastní kulturu a společnost si za to koupí jejich loajalitu. Nevěřím, že Němci od začátku měli v úmyslu asimilovat nově příchozí v kulturním, jazykovém, náboženském a morálním smyslu slova. Multikulturalismus ve skutečnosti neznamená nějaký zvláštní respekt vůči různorodosti, je to spíše projev lhostejnosti a snaha vyhnout se odpovědi na otázku, co vlastně znamená být Němcem a co musí podniknout cizinec, aby se Němcem stal.
V podstatě nabídka multikulturalismu je něco na způsob „kravského handlu“, v němž loajalita migrantů byla cenou za možnost zachovat si svou kulturu – a zároveň ochránit evropskou kulturu před cizími vlivy tím, že imigranti budou separováni od většiny. Němci si chtěli zachovat svou identitu a zároveň mít pracovní síly. To ale ve skutečnosti nefunguje. Výsledkem multikulturalismu je permanentní odcizení migrantů. Mají zájem podržet si svou identitu, ale osud Německa je jim z hloubi duše lhostejný. Víceméně stejný je obrázek i v jiných zemích.
Myslíte, že příchod půldruhého miliónu utečenců z Blízkého východu multikulturalismus oslabí, nebo naopak posílí?
Určitě to druhé je správné, ale důležité je chápat, že nazrávající evropský konflikt není střetem dvou náboženství. A v tom je velký rozdíl proti minulosti: tehdy se bojovalo o rozsáhlá území, ale za zápasem stál často střet mezi křesťanstvím a islámem. Dnes už to neplatí. Evropa se po druhé světové válce radikálně proměnila. Už to není křesťanská pospolitost, naprostá většina evropských států se prohlašuje za sekulární. Je to střet mezi muslimskou religiozitou a evropským sekularismem. To mění celou dynamiku konfliktu.
Jakým způsobem?
Od dob osvícenství je náboženství v Evropě pokládáno za soukromou věc, křesťanství je považováno jen za jednu z možných věrouk, které do veřejného života nepatří. Společnost nemůže žít bez sdílených pravidel, platných pro všechny. Jedním z nich je i přesvědčení, že odkazy na božstvo obecně, a na Krista zvlášť, by měly být z veřejného prostoru vyloučeny. Ten by měl zůstat konfesně neutrální. Islámský svět, i když si ve 20. století zahrával se sekularismem, se nakonec přece jen přiklonil k velmi rigidní nábožnosti. Ta neuznává existenci nějakého prostoru svobodného od náboženských projevů. Tento střet na Evropu teprve čeká. Posílit za těchto podmínek jednu ze stran existenciálního konfliktu je nebezpečné dobrodružství.
Jaký dopad může mít současný vývoj na německé obyvatelstvo?
Stručně řečeno: Německo se navrací k dějinám. V posledních 65 letech se zoufale snažilo nějak se vyhnout otázce národní identity a zájmů. Bálo se vlastních běsů. Proto volilo co nejhlubší zakotvení ve všech možných mezinárodních spolcích typu Evropské unie a NATO, jen aby neupadlo do klasického sporu, který by zaváněl nacionalismem. Mlčení Němců na toto téma je rozhodně ušlechtilé a musí být oceněno. Ale doba mlčení nyní nenávratně skončila. Přes všechny řeči o otevřenosti Němci nikdy nenahlíželi na gastarbeitery jako na sílu, která má proměnit německou společnost k nepoznání. Když jich bylo příliš mnoho a mohli ohrozit potlačovanou, leč nezmizelou identitu, vyhlásily úřady „Anwerbestopp“ – stopstav na nábor pracovních sil –, jak to udělaly v roce 1973. Značná část „hostujících pracovníků“, ať již to byli Španělé, Italové, nebo Jugoslávci, se vrátila domů. Tento postup se nyní nedá očekávat, zato se dá očekávat nárůst německého sebeuvědomění, nebo dokonce nacionalismu.
Rozhovor s Georgem Friedmanem si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 28. dubna.
