Zemřel Formanův kolega Ivan Passer. S Mašínama jsme chtěli utéct v ponorce, řekl před časem Reflexu
Ve věku 86 let zemřel ve Spojených státech český režisér a scenárista Ivan Passer. Informoval o tom včera večer server Variety. Představitel československé nové vlny spolupracoval například s Milošem Formanem. Při této příležitosti zveřejňujeme rozhovor, který vyšel v Reflexu v roce 2016, kdy řežisér přijel do Česka v rámci uvedení digitálně zrestaurovanému filmu Intimní osvětlení na MFF v Karlových Varech.
„NEJNUDNĚJŠÍ FILM, který byl kdy natočen.“ Tak nazvalo vedení barrandovských studií v roce 1965 váš debut Intimní osvětlení, když se poprvé promítal. Už se u něj nudí lidi jedenapadesát let…
Na předváděčce se tehdy sice nikdo nesmál, což mě rmoutilo, protože jsem si myslel, že jsem natočil komedii. Jenže ten rok nakonec neměli dost snímků na festival do Varů, tak tam Intimní šoupli. A byl to takový úspěch, že se nám o něm nikdy nesnilo. Psaly o tom zahraniční noviny a už to jelo... Pozvali nás do San Sebastiánu na festival, na další přehlídky... Film si začal žít vlastním životem. Dodnes se každý rok promítá v New Yorku, pořád za mnou chodí mladí lidi, jak moc se jim líbí. Je to neuvěřitelné. Vím, že když jsem ho dělal, chtěl jsem, abychom se na něj dívali se stejnou náladou, s jakou navštěvujeme příbuzné – zajímá nás sice, jak se mají, ale trochu jsme i znudění. Prostě protože už dopředu víme, co řeknou. Přesto za nimi chodíme na návštěvu – máme je totiž rádi. Proto ostatně pořád pracuji.
Vy ještě pracujete?
Jo. V této profesi, jak sama víte, penze neexistuje. Lidi normálně sekne pepina za kamerou. Plánuju několik věcí. Příští týden se mám sejít s Dustinem Hoffmanem kvůli projektu podle divadelní hry Viagara Falls, Viagarské vodopády. Docela zajímavá komedie. Já neměl moc náladu, ale producenti mě jednou unesli z mého domu a odvezli do města Palm Springs, kde se to hrálo, diváci se smáli. Tak do toho asi půjdu, pracuje se mnou televizní autor Lloyd Schwartz, jenž se svým otcem vytvořil v Americe televizní seriál The Brady Bunch. Mám ho moc rád, vede totiž nesmírně zajímavé divadlo pro děti. Představte si, že hrají pohádky pro malé autisty – na vlastní oči jsem zažil, jak kluk, kterému bylo devět let a nikdy nepromluvil ani slovo, začal díky jejich představení na jevišti povídat. To dělá Lloyd Schwartz už léta a za to ho moc obdivuju. Strašně fajn chlap. Už jsme spolu napsali dva scénáře.
O čem Viagarské vodopády budou?
O dvou kamarádech, kteří se poznali během korejské války, takže už jsou trochu v letech. Jeden tomu druhému tehdy vlastně náhodou zachránil život a od té doby zůstali kamarádi – manželky jim už umřely. Denně si chodí zaběhat do parku, a když má jeden z nich narozeniny, ten druhý o něm ví, že bude v depresi, protože už mu táhne na osmdesátku. Takže mu ten narozeninový den zařídí tak, aby neměl čas být frustrovaný. Mimo jiné sežene viagru a najme dvě „dámy noci“, jak jim říkají. A ten kamarád se do jedné z nich zamiluje. A o tom to je. O tom, že nikdy není pozdě.
A není?
Myslím, že když tam bude hrát Dustin Hoffman, tak pozdě nebude. Známe se dlouho. Jednou jsem ho pozval na svůj seminář na univerzitě a nikdy nezapomenu, jak se najednou začal převtělovat ve všechny postavy, které známe z různých jeho filmů – třeba z Kramerová versus Kramer. A když předváděl postavu z Půlnočního kovboje, která se jmenuje Ratso, má takový velice zvláštní hlas a je trošku shrbená, najednou vypnuli proud. To se stalo poprvé za osm let, co jsem tam učil. Najednou úplná tma, před třídou stojí Dustin Hoffman, osvětlují ho jen pouliční lampy. A jak dělá Ratsa, vnímáte jen jeho tmavou siluetu naproti oknům a hlas. Najednou jeho Ratso magicky oživl. Studenti pak za mnou přišli a říkali: „Rozhodli jsme se, že budeme celý život chudí.“ Zeptal jsem se proč. A oni: „Budeme dělat jen skutečný kumšt.“
Když už jsme u kumštu: od roku 2003 jste v České republice plánoval snímek o bratrech Mašínech, ale nepodařilo se vám ho uskutečnit. Ještě na něj myslíte?
Lidé, kteří by film o Mašínech platili, němečtí producenti, chtěli, abych to dělal anglicky, což jsem odmítl. Protože to by z Mašínů byla jen jedna z takových těch kovbojek mluvících anglicky – a ani ne pravá kovbojka. To se mi nechtělo, chtěl jsem to dělat česky. Příběh bratří Mašínů je moje srdeční záležitost, protože jsem s nimi bydlel v internátu v Poděbradech, s Pepíkem dokonce na jednom pokoji, měli jsme postele vedle sebe. Byli jsme kamarádi a dodnes jsme. Pepík žije asi dvě hodiny autem od Los Angeles, v Santa Barbaře. Už od čtrnácti jsme se spolu bavili o tom, jak utečeme. Měli jsme plány, jak například postavit ponorku, jet po Labi přes Německo, ukrást balón v Technickém muzeu... Taky jsme se snažili vynechávat ranní rozcvičky a různě jsme se schovávali; nikdy nás nenašli. Nakonec se nám oběma podařilo utéct z Československa, i když ne v ponorce. Po vyhození z gymnázia jsme ztratili kontakt, ale zase jsme jej v Americe obnovili.
Kdo by bratry Mašíny hrál?
Měl jsem jasnou představu – měli by to být mladí kluci, neherci. Ono každý herec je jiný. A co se týče amerických herců, ti mají kořeny v různých hereckých školách, ve kterých se většinou učí variace na Stanislavského, protože hodně Rusů do Ameriky přišlo a učilo tu více méně jeho hereckou metodu. Americké herectví je v podstatě založené na Stanislavském, ovšem to české do určité míry taky. Vždycky jde jenom o to, najít u herců klíč k jejich talentu, aby se ho nebáli použít, což platí v Americe úplně stejně jako u nás. Protože někteří herci opravdu potřebují, aby jim režisér dodal odvahy, aby se nebáli vydolovat, co v sobě mají. Aby jim dodal kuráž.
A kdo dodá kuráž režisérovi?
Nikdo. Když režisér točí, je v zákopu, který je neustále ostřelován různými zbraněmi. To už není, že máte kuráž, to je spíš touha po přežití. Když jsem dělal Intimní, Miloš Forman se přijel podívat na natáčení a zůstal celý den. Říkal jsem mu: „Miloši, co si o tom myslíš, tam se před tou kamerou nic neděje, zdá se mi...“ A on odpověděl: „No, máš pravdu, nic se tam neděje. Ale vůbec to nevadí.“ Ale je to taková profese dost osamocená, ta režie, člověk se v podstatě musí spolehnout sám na sebe. Nemá na vybranou. Kdosi to vyjádřil takhle – sáhni po hvězdě a dostaneš se až ke koruně stromu – a v podstatě je to správná metafora. Člověk má určitý cíl, na který se snaží dosáhnout, ale v podstatě ho nikdy nedosáhne. Jde jenom o to, jak se mu přiblíží.
Říkal jste, že jste měl v Americe štěstí, protože jste do svých filmů často obsadil herce, kteří se pak hodně proslavili. Tak jste ve svém filmu Zrozen k vítězství v roce 1971 pro film objevil Roberta De Nira. Jak k tomu došlo?
Viděl jsem Roberta na jevišti, když jsem obsazoval ten film – a líbil se mi. Dělával jsem tehdy otevřené konkursy, kdo mohl přijít, přišel. Byl to fajn kluk, inteligentní, hned jsem věděl, že to dotáhne daleko. Legrace je, že tenhle film je teď na DVD jako „film Roberta De Nira“, ačkoli tam má jen roličku.
Pro tříhodinový televizní projekt o Stalinovi jste v roce 1992 objevil další herečku: Julii Ormondovou jako Stalinovu manželku...
To byl dar z nebe. Nejen ona, ale celé natáčení. Protože tam se děly věci, z nichž mi jde mráz po zádech ještě dnes. Když jsme přijeli do Moskvy, řekl jsem, že chci Stalinovu daču a Leninův byt v Kremlu, ale KGB jen opakoval: Ne, ne a ne. Až jednou jsme točili před Jelcinovou kanceláří, smrákalo se, poprchávalo a vedle mě stál kameraman Vilmos Zsigmond, který byl úžasný, dělal se Stevenem Spielbergem jeho Blízká setkání třetího druhu. Byl to Maďar, jenž utekl v roce 1956 do Ameriky, a já si ho vybral, protože jsem mu nemusel vysvětlovat, kdo je Stalin. A on se na mě otočil a říkal: „Kdybychom mohli rozsvítit tyhle staré plynové lampy, to by byl fantastický záběr.“ Měli jsme s sebou každý den dva oficíry KGB, jeden z nich se měnil, druhý byl pořád stejný – jmenoval se Igor. Požádal jsem ho: „Igore, prosím tě, mohl bys ty lampy rozsvítit?“ A on že ne, že by musel rozsvítit celý Kreml, protože to tak funguje samo, automaticky. A vtom mě napadlo dát mu nějaké peníze. Věděl jsem, že jejich měsíční výplata je šest amerických dolarů. Měl jsem asi 20 dolarů v kapse, půjčil jsem si od filmového pokladního dalších 40, přišel jsem se 60 dolary a řekl: „Udělejte mi laskavost, rozsviťte Kreml.“ Podívali se na sebe, odešli a za 10 minut se celý Kreml rozsvítil. Natočili jsme to, naši chlapíci z KGB se vrátili zpátky a vypadali schlíple, protože technik, který Kreml rozsvítil, si od nich těch 60 dolarů vzal. Tak jsem šel znovu k pokladnímu, vypůjčil jsem si dalších 60 dolarů a dal jim je. A tak to šlo pořád dál a dál.
A od té doby byl Kreml váš...
No jo, na deset dní. Co jsem chtěl, to jsem měl. Dostal jsem Leninův byt, Stalinovu daču, kam nechtěli pustit ani jeho dceru Světlanu. Tam se děly věci... Třeba herce poslali na jedno místo a štáb na úplně jiné místo. Nebo jsme potřebovali vlak a strojvedoucí byl pod parou. Říkal jsem mu: Jeď takhle tři sta metrů a zastav. A on že jo, rozjel se a nikdy už nepřijel. A taky...
Vy byste měl napsat film podle svého života. To by byl trhák.
Já radši píšu o jiných lidech. A taky mi dělá radost dost jiných věcí. Třeba golf. Různé knihy. A rád si sním o filmech. Třeba ještě nějaký udělám. K mým radostem patří i kamarádi a dobré jídlo. Taky jsem rád, že všechny svoje filmy jsem dělal proto, že jsem je dělat chtěl. Aby film k něčemu vypadal, musí se do něj člověk nějak emocionálně namočit, čili na vás nechá stopy. Neexistuje ani jeden, na který bych se díval spatra, každý mě nějak posunul. A vždycky jsem byl nakonec rád, že jsem měl možnost ho dělat.
Proč jste se nikdy nevrátil do Česka?
Víte, emigrovat jednou je dost těžký. A emigrovat dvakrát, to je skoro nemožné. Mám tady kamarády, místa, která mám rád, ale dnes se svět už tak zmenšil, že je v podstatě jedno, kde člověk bydlí. Kamarády mám i v Praze, ale je jich čím dál míň. Umírají. Honza Němec, ten chodil s mou sestrou. Znal jsem ho jako bratra. Jaromil Jireš mi dělal kameru na FAMU a moje sestra u něj hrála ve filmu, taky blízký člověk. Evald Schorm, s tím jsme byli velcí kamarádi a já ho měl moc rád. Tonda Máša, taky už není. Věra Chytilová. Doufám, že Věře někdy postaví v Praze pomník. Čili už jich moc není – Jirka Menzel, Miloš Forman. A kdo ještě? Hynek Bočan. Zdeněk Sirový taky už není, to byl můj velký kamarád, Mirek Ondříček už není, přímo za ním jsem přijel vloni, nevěděl jsem, že je v nemocnici, a byl jsem v bytě jeho syna Davida přesně ve chvíli, kdy mu zavolali, že Mirek zemřel. Nebýt invaze v roce 1968, nikdy bych neodešel. Opravdu ne. Příliš si vážím jazyka i lidí.
K Ondříčkům máte hodně blízko.
Ano, dokonce máme s Davidem rituál, že když on udělá film, podívám se na něj a většinou mu lehounce, vlastně úplně symbolicky poradím, aby to trochu zkrátil nebo tak. Dělám to rád, je pro mě jako rodina.
Vy jste ostatně přivedl Miroslava Ondříčka ke kameře.
Poznali jsme se na konci 50. let na filmu Velká samota, který režíroval Ladislav Helge. Mirek švenkoval a já dělal Helgemu asistenta. Pamatuji si přesně, jak to bylo. Čekali jsme na autobus na Barrandově, ale on nepřijel, někde se rozbil, tak jsme šli pěšky a v půli cesty jsme si sedli na kopec, koukali dolů na Vltavu a Mirek mi trošku vyprávěl o svém životě, na což jsme během práce neměli čas. Že jeho matka umřela, když mu bylo patnáct, a musel nastoupit brzy do práce. Byl dost pesimistický k tomu, že by se někdy mohl stát kameramanem, protože nikdy nechodil do žádné školy. A já ho přesvědčoval: „Tak pojď se mnou k Milošovi, teď hned!“ Protože jsme už plánovali Konkurs, film o Semaforu. Forman tehdy koupil východoněmeckou šestnáctku kameru, ale moc nevěděl, co s ní. Tak jsme přijeli a Miloš se ptal, co Mirek zatím udělal. Po pravdě jsem mu řekl, že zatím nic. Ale že má perfektní oko a pomůže nám. A jak jste si možná všimla, pomohl.
Jeden z nejvýznamnějších představitelů české nové vlny, IVAN PASSER, pracoval jako spoluscenárista a asistent režie na filmech Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky či Hoří, má panenko. V roce 1965 natočil svůj celovečerní debut, jeden ze zásadních filmů šedesátých let – Intimní osvětlení. Po roce 1968 emigroval do USA, kde v Los Angeles žije a pracuje dodnes. Z jeho plodného amerického období je kritikou nejvýše ceněno drama Cutterova cesta (1981) – silný příběh vznikl podle románu u nás málo známého spisovatele Newtona Thornburga Cutter a Bone, postavu Bonea ztvárnil Jeff Bridges, a i když byl tehdy brzy stažen z kin, dočkal se řady cen. K dalším jeho zásadním dílům patří televizní životopisný film Stalin (1992) s Robertem Duvallem v titulní roli. Newyorské Muzeum moderního umění Passerovi v roce 2009 připravilo festival jeho filmů, Ivan Passer’s Way. Ve věku 86 let zemřel ve Spojených státech.
