Věra Čáslavská: Jak mě Brežněv pustil do Mexika
Věra Čáslavská zemřela 30. srpna 2016, o den později se tu zprávu dozvěděla věřejnost. Byla jednou z prvních českých sportovních ikon, kterou respektoval celý svět. Jako gymnastka se stala symbolem olympijských her v Tokiu, kde 21. října 1964 získala své první olympijské zlato, ale také odporu proti okupaci Československa. Poznala slávu i zapomnění, okamžiky triumfu i tragické chvíle. V roce 2012 poskytla Reflexu rozhovor, který si můžete opět přečíst.
Kouknete se ještě někdy na záznamy svých slavných cvičení?
Nikdy jsem se sama v sobě nezhlížela, že bych měla potřebu dívat se na svoje videa nebo medaile, které jsou schované pod postelí v papundeklových krabicích. Má to ale zachycené režisérka Olga Sommerová, která o mně natočila film. Právě kvůli němu se na sebe musím dívat až moc. Nedávno jsem byla na Kavčích horách, viděla jsem ho už celý, ještě se dolaďuje barva a hudba.
Jaký je to pocit, sledovat svůj život ve filmu?
Začala jsem to brát profesionálně. Vžila jsem se do situace režisérky a kameramanky i zvukaře nebo střihače, neprožívala jsem si svoje cvičení a svůj život, ale snažila se to vnímat očima diváka, pro něhož je fi lm určený. Byla tam třeba krásná pasáž s panem Werichem, když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct let, jenže Olga toho měla tolik natočeného, tolik krásných věcí, spousty setkání, z nichž některá se musela dát pryč, jinak by byl film trval celý den. Bylo to těžké rozhodování, ale na Werichovi jsem trvala, aby tam zůstal, protože to bylo kouzelné. Měla jsem z něj sice respekt, ale on byl takový bodrý a milý. „Poslyšte, Čáslavská, vy se mně líbíte,“ podíval se na mě. „A víte proč?“ Odpověděla jsem, že nevím. „Protože jsem se někde dočetl, že ani ty svoje metály nepočítáte, vy ani nevíte, kolik jich máte. A to se mi na vás líbí.“
Díval jsem se na vaše prostná na olympiádě v Mexiku, která jsou k vidění na YouTube, a žasl jsem, jak výjimečný výkon jste předvedla. Sport se ve vašem podání přiblížil umění, ale zůstal pořád sportem. Co jste tehdy prožívala?
Rozdávala jsem se lidem. Nebyla jsem mimo sebe, byla jsem v euforii z hudby, prostředí, diváků a vydávala ze sebe to nejlepší, abych udělala radost publiku. Nedokázala bych dobře cvičit pro prázdné hlediště, to bych si nedokázala nazout ani jednu cvičku. Při tréninku to bylo jiné. To byl dril a nesnesla jsem, aby se na mě kdokoli kromě trenérky díval.
Víte, kolik zlatých medailí celkem máte?
Nevím.
Sedm z olympiády, čtyři z mistrovství světa a jedenáct z Evropy. Dvaadvacet zlatých.
O těch samozřejmě vím, ale kolik jsem vyhrála domácích mistrovství, různé mezinárodní závody, to nevím. Myslím, že jich bude určitě víc než sto. Když jsem po své poslední olympiádě jezdila na besedy, jeden pán mi řekl, že když mám tolik zlatých medailí, tak se nemusím bát budoucnosti, protože když to zlato prodám na váhu, budu zajištěná nebo mít na krásný zlatý chrup. Musela jsem ho vyvést z omylu, protože zlaté medaile jsou pozlacené tenkou zlatou fólií jako cigaretový papír. A jak jsem je nechala kolovat při besedách mezi lidmi v hledišti, jsou navíc úplně ošoupané, zlato se vytratilo.
O čem jste snila jako holka?
Ze začátku jsem byla takový pulec, ani jsem nevěděla, co se sebou. Strefit se správně do toho, co by člověk měl dělat, co uměl a co by mu také šlo, je totiž strašně těžké. Možná to je ze všeho nejtěžší: vybrat si vlastní cestu. To je to nejtěžší. Chtěla jsem být lékařkou. Snila jsem o tom, že vymyslím lék proti rakovině. Opravdu jsem věřila tomu, že bych to dokázala. Když mi bylo kolem šestnácti, měla jsem už konexe na lékaře, jako byl třeba pan profesor Bohumil Eiselt, špičkový ortopéd. Chtěla jsem poznat medicínu zblízka, povedlo se mi být u několika operací, také jsem byla u porodu, dokonce jsem navštěvovala anatomický ústav, jeho pitevnu. Brala jsem to vážně, chtěla jsem mít průpravu, abych se na školu později dostala.
To jste se nebála mrtvol? Mladá dívka?
Vůbec ne. Dokonce jsem si tam prohlížela dědečka jednoho mého nápadníka, který byl naložený do lihu. Miloš – tak se chlapec jmenoval – byl jazykově vybavený, dělal nám tlumočníka z francouzštiny, když jsme měli mezistátní utkání v Českých Budějovicích s družstvem Belgie. Hrozně jsem se mu líbila, dokonce jsem s ním šla zkusmo na rande, když jsem viděla, že je do mě tak zamilovaný, potom mi psal krásné dopisy. Jednou jsem se mu svěřila, že chodím na Karlovo náměstí do anatomického ústavu, a on mi řekl, že má ve třetím regálu vlevo svého dědečka. Miloš …
Soudím, že nouzí o nápadníky jste asi nikdy netrpěla.
Představte si, že když jsem byla mladá, krásná a urostlá děva, tak mladí, krásní a urostlí chlapci, kteří se mi líbili, měli přede mnou ostych, protože si vůbec netroufl i mě oslovit, asi se báli, že by dostali košem. A když byl nějaký ples, odvahu vyzvat mě k tanci měli zase starci, hlavně sokolové, kteří dokazovali, jak jsou v kondici. Díky těmto situacím jsem na kluky ani neměla štěstí. Teď mám v sedmdesáti takových nápadníků, že byste tomu nevěřil, je to legrační. Přihodilo se mi dokonce to, že se do mě zamiloval otec a syn, oba inteligentní, vzdělaní, ale háček to má v tom, že starý je pro mě moc starý a mladý příliš mladý. Zase jsem vyšla naprázdno. Mládí už mi uteklo, je dávno po sezóně, ale zažívám krásné věci. Jsem za to vděčná. Nejsem žena-dobyvatelka, která se úlisně před muži kroutí a předvádí kočičí pohyby, ručičky, nožičky, boky. Sportovkyně se takhle nechovají, ani Špotáková nebo Sáblíková určitě nic takového nedělají, aby na sebe upozornily. Nemají to zapotřebí, zaujmou svými výkony.
Proč jste tu medicínu nakonec vzdala?
Protože jsem začala mít úspěchy v gymnastice a už to nešlo skloubit dohromady. Musela jsem si vybrat. Navíc jsem musela být zaměstnaná, nikdo mě nesponzoroval, pracovala jsem ve Státním ústavu Projekta, to místo mi sehnala jiná gymnastka, Eva Bosáková. Vyšla jsem ze základky, pak jsem chodila na dvouletou ekonomku, kde jsem si udělala státnice z těsnopisu a psaní na stroji – a tím to pro mě skončilo. Časem jsem si udělala maturitu. Šlo to ruku v ruce, ještě jsem měla chuť na medicínu, ale nešlo to skloubit při zaměstnání, abych ještě studovala. Měla jsem dilema: buď sport, nebo medicína. Všechno se přiklánělo ke gymnastice, až to nakonec bylo jasné.
A lidstvo přišlo o lék proti rakovině, který jste vyměnila za sedm zlatých olympijských medailí …
Byla jsem naivní, ale opravdu jsem věřila, že bych mohla něco objevit, protože můj tatínek mi odmalička tvrdil, že když člověk opravdu chce, dokáže ledacos. Musí jen chtít a svému snu všechno obětovat. V gymnastice jsem tak k tomu přistupovala: byla jsem přesvědčená, že když budu věřit ve své schopnosti a dám tomu maximum, první a poslední, můžu být první. Medicíně bych se uměla také obětovat, jsem hrozně důsledná. Možná bych na něco přišla. Na něco malého.
Po olympiádě v Tokiu v roce 1964 jste se stala mezinárodní sportovní ikonou. Měla jste příznivce po celém světě, a to nejen díky svým sportovním výkonům, ale přitahovala jste i svým zjevem, vystupováním, oduševnělým projevem. Čím to podle vás bylo?
Myslím, že jsem byla půvabná jenom pro určité národy a publikum. Líbila jsem se Japoncům, protože jsem byla bílá, nechodila jsem na sluníčko a měla fyzické dispozice, jak bych to řekla: měla jsem pleť, jakou si gejši musely malovat, ale já ji takovou měla přirozenou. Od Pánaboha jsem byla bledá, navíc blond, což gejši vůbec nebyly, a když se přidalo nějaké charisma, vznikla silná vazba mezi Japonci a mnou. Vysvětlila mi to jedna vědma. Ani mě neznala, četla mi z ruky a najednou se mě zeptala, jestli nemám někoho v Japonsku a jestli s ním mám něco společného. Řekla jsem, že jsem tam jenom párkrát byla – jinak nic. Podívala se mi do očí: „Víte, že jste v minulém životě byla samuraj?“ To jsem koukala. Byla blízko. Vždyť já jsem na olympiádě obdržela darem meč od vyslance jedné samurajské rodiny, která se usnesla, že bych jej za projevenou odvahu měla dostat.
Máte ho ještě?
Samozřejmě. Taková věc se nesmí brát na lehkou váhu. Nesmírně jsem si toho meče vážila, ale v jistých etapách svého života jsem se ho začala bát, protože jsem nevěděla, jakou má historii, bála jsem se, že s ním mohla být setnuta hlava nebo provedeno harakiri. Měla jsem z toho meče respekt, odkázala jsem ho synovi, protože meč se dědí z otce na syna. Při té příležitosti jsme nechali meč prozkoumat znalci, který ho rozebral na součástky, zjistil jeho stáří – byl asi ze šestnáctého století – i to, že šlo o tréninkový meč, s nímž samurajové cvičili a připravovali se na boj. Jako nositelka samurajského meče jsem se podle toho musela chovat, nemohla jsem si dovolit selhat, chovat se zbaběle. Kdybych odvolala Dva tisíce slov, tak bych na něj neměla právo a v listopadu 1989 bych neměla právo hovořit z balkónu Melantrichu k plnému Václaváku.
Váš největší úspěch přišel na hrách v Mexiku, kde jste získala čtyři zlaté, jen několik týdnů po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy …
Když sem přijely tanky, nevěděli jsme, jestli budeme moci na olympiádu odjet, všechno se řešilo mezi Prahou a Moskvou a linka byla úplně rozžhavená. Už to vypadalo, že zůstaneme doma, ale pak si uvědomili, že kdyby to tak bylo, ještě více by se umocnila hrůza okupace, což zase nechtěli. Brežněv nás pustil – a to byla chyba, protože jsem jim v Mexiku dala na frak. To byla moje morální motivace, protože okupace nás všechny dostala do kolen, celý národ, a o to větší sílu jsem měla dokázat, že se nevzdáváme. Vůbec si nedovedu představit, kdybych nad Ruskami v Mexiku nevyhrála … To bych asi vzala ten meč a spáchala harakiri!
V jednom případě – v prostných – jste byla hodnocená stejně jako Ruska Petrikovová a na stupních vítězů jste stály na tom nejvyšším společně. Vy jste udělala gesto – při sovětské hymně jste odvrátila pohled od vlajky –, které vešlo do historie sportu jako silent protest. Tichý protest. Měla jste to předem promyšlené?
Byla to shoda okolností. Všechno přicházelo za pochodu. Vezměte si, že jsem ještě na těch stupních vítězů nevěděla, jak mám vyjádřit svůj nesouhlas. Věděla jsem, že něco udělám, ale musela jsem předtím zpracovat spoustu informací, bez nichž bych se nemohla správně rozhodnout. Věděla jsem, že ze stupňů vítězů nemůžu podle Olympijské charty dělat žádná politická gesta.
To udělali Američané Smith a Carlos po vítězství na dvoustovce a byli diskvalifikováni.
A tak jsem nechtěla dopadnout. V duchu jsem si říkala, že bych poslala domů vzkaz, třeba véčko na znamení vítězství, ale to by neprošlo – nechtěla jsem o medaili přijít, náš národ ji potřeboval. Musela jsem udělat něco, co by bylo na hraně. Přišlo to samo, odněkud z hloubky duše, a když začaly znít první tóny sovětské hymny, odvrátila jsem hlavu – a šmytec. Celý západní svět to pochopil. Ale pochopili to i naši mocipáni, takže hned, jak jsem se vrátila domů, mi to dali pocítit. Pěkně jsem si to odskákala. Na spoustu let jsem upadla v nemilost. Se sportovní kariérou jsem se rozloučila svobodně, právě ta prostná – Mexická rapsódie – byla mým úplně posledním vystoupením.
Poznala jste spoustu významných osobností, od Dubčeka přes japonského císaře, tibetského dalajlamu až po Havla a celou řadu sportovců. Kdo z nich na vás nejvíce zapůsobil? Kdo vám byl nejbližší?
Nejradši jsem měla Juana Antonia Samaranche, předsedu Mezinárodního olympijského výboru. On byl opravdový patron sportovců, byl vynikající manažer, stratég a politik, však byl velvyslancem v Mongolsku a Sovětském svazu.
Bohužel byl také agentem KGB …
To já vím. Byl agent. Ale v olympijském hnutí to zúročil ve veskrze pozitivní působení. Když viděl, že je nějaký olympionik v ohrožení, protože se znelíbil režimu, pomohl mu. Měl na to lidi a dobře mu pomáhala jeho intuice, zvláštní dar citlivosti. Sportovce nenechal padnout, podle Olympijské charty nemůžou být sportovci diskriminováni za svoje názory, vyznání a podobně. Jakmile zjistil, že mě systém nespravedlivě zadupal až po krk do země a už sotva můžu dýchat, zatelefonoval, že přijede na setkání se sportovci, a zdůraznil, že tam musí být olympionici včetně Emila Zátopka a Věry Čáslavské. Najednou s námi museli jednat, novináři, kteří předtím museli mlčet, o nás psali. To byly takové hříčky.
Po olympiádě v Mexiku jste měla svatbu s běžeckým reprezentantem Josefem Odložilem. Podle dobových fotografií to vypadá, jako by měli obřad David Beckham se svou ženou Victorií. Jaké to tehdy opravdu bylo?
Šílené. Byla to svatba století a boží dopuštění. Padesát tisíc lidí. Sice jsem je nepočítala, ale bylo to v novinách, katedrála na náměstí Zócalo v mexickém hlavním městě, kde probíhal obřad, je jedna z největších, možná že úplně největší na světě. Když se kouknete do Googlu, zjistíte, jaký je to kolos. Neuvěřitelný. Každý se chtěl dostat dovnitř, lidé šplhali po stěnách, aby měli co nejlepší výhled.
Jak dlouho jste byla s manželem šťastná?
Šťastná?! Vy máte těžké otázky, na tohle se mě ještě nikdo nezeptal … Musím říct, že jsem k němu musela mít určitý vztah, díky němuž mám dvě krásné děti, půvabné a chytré. Moje děti byly prostě zplozeny z lásky, jinak na to odpovědět neumím. Co bylo potom, to už jsou další životní kapitoly.
Neudělaly Dva tisíce slov hráz mezi vámi a vaším mužem, který je nepodepsal?
Jemu vadily jiné věci. Hlavně chtěl být dominantní, v čemž jsem mu nebránila, ale když jsme spolu někam přišli, lidi si mě všímali prostě víc. S tím jsem nemohla nic udělat, věřte mi, přitom jsem se snažila tomu předcházet, upozorňovala jsem poctivě na jeho úspěchy a podobně, aby se necítil odstrčený. Dva tisíce slov mi sice vyčítal, ale nebyly tím zásadním rozporem mezi námi.
Když jste byla na tři roky, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, pracovně v Mexiku, mexická vláda si prý dala podmínku, že když vás „soudruzi“ nepustí, tak nebudou dodávat místo Sovětského svazu na Kubu uhlí a „ostrov svobody“ bude bez energie. Je to legenda, nebo velmi bizarní epizoda poměrů v takzvaném reálném socialismu?
Je to pravda. Rusáci mě prodali za uhlí. Brežněv dal příkaz Husákovi a on mě pustil do Mexika. Takhle absurdně to tenkrát v socialismu chodilo, když chtěl někdo pracovat v zahraničí. Zachránila jsem Kubu a nakonec i Brežněva.
Vypadáte svěže, přitom vím, že jste měla vážné psychické problémy v souvislosti s konfliktem mezi vaším synem Martinem a bývalým mužem Josefem Odložilem, který skončil jeho smrtí v roce 1993, šest let poté, co jste se s ním rozvedla.
To se nedalo unést. Byla to hrozná křivda. Máte děti? Ne? To nevadí, stejně jste jenom mužik, chlap, protože když matka v sobě nosí dítě a pak ho kojí, stará se o ně, tak jsou mateřské pudy jiné než pudy otcovské a muži je nemůžou pochopit, i když jsou sebecitlivější. Když matce sáhnou na syna, je to hodně kruté. A když na dítěti spáchají evidentní křivdu, už je to do nebe volající. Pokládám to, co se stalo, za nešťastnou nehodu, nebyl v tom žádný úmysl. Jenže z naší rodiny udělali vrahy a já jsem se stala matkou otcovraha. S tím se žije strašně těžce. Je to složité, Martin si to odskákal, média se držela verze manželovy rodiny. Já mlčela, nepovažovala jsem za mravné tancovat na hrobě mrtvého. Kdybych to všechno mohla vykřičet do světa, nedostavila by se u mě žádná psychická krize, neměla bych strašné deprese. Ale nemohla jsem jinak, bylo mi to proti mysli, jenže mě to užíralo zevnitř, protože člověk, jenž je zvyklý ze sportu neustále bojovat, se musel stát mrtvým broukem. A to mě dostalo. Úplně mě to zlomilo. Nemohla jsem Martinovi pomoci ani mu říci dobré slovo, byla jsem prázdná a on musel zachraňovat mě.
Jak jste se z toho dostala?
Nevím. Trvalo to šestnáct let. Předtím mě komunisti sráželi dvacet let. Ze svého plodného života jsem odepsala třicet šest let, víc než polovinu … Mohla jsem udělat spoustu dobrého, věnovat se nadacím, starat se o sirotky, nemocné. Teď to doháním. Jsem předsedkyně Česko-japonské společnosti, byla jsem v ohrožených oblastech blízko Fukušimy, sázela tam sakury na neplodnou půdu, bylo to silné. Hlavně jsem dojednala, že do Prahy přijede na účet Česko-japonské společnosti třicet japonských dětí, které přežily tsunami a zůstaly bezprizorné. Abychom získali prostředky, pořádali jsme benefiční koncerty, ve Španělském sále Pražského hradu například vystoupila Česká filharmonie, kterou dirigoval japonský dirigent, a povedlo se nám vybrat kolem dvou miliónů korun. Další koncert jsme pořádali v Lucerně …
Jste dnes, po všech těch útrapách, šťastná?
Jsem spokojená. Žiji plný život, ale ještě toho mám v plánu hodně stihnout. Pořád na sobě pracuji. A budu na sobě pracovat do okamžiku, než nad sebou zavřu víko nebo vylétnu komínem, abych mohla něco říct o pravdě, jak ji vnímám já. Některé věci musím dát do souvislosti, na patřičnou míru. Ono nic není náhoda, všechno se děje z nějakého důvodu. A já jsem se probrala k životu, abych ještě něco dokázala.
Vždyť jste toho dokázala víc než kdokoli jiný. Máte dvaadvacet zlatých medailí z olympiády a šampionátů.
Nejvíc si ale vážím té medaile, kterou jsem nikdy nedostala, protože nešlo o sport, ale o život. Pro mě je mým největším výkonem to, že jsem se dokázala vrátit do normálního života a zase existovat. Tomu se nic nemůže vyrovnat. Vstala jsem z mrtvých. Mně se dějí zázraky, jsou to dokonce zázraky zázraků!
Můžete mi nějaký prozradit?
Dobrá. Budou dva a jsou spojeny s panem prezidentem Havlem. Když měl poslední narozeniny, pozval mě na oslavy do galerie DOX, dostala jsem dva lístky a šla tam s dcerou Radkou. Ještě před, tím jsem mu nechala od rytce, pana Bláhy, udělat speciální známku, na které by byl výjev z Odcházení, kde se vynoří z kalných vod naší společnosti, vykřikne, že pravda a láska musí zvítězit, a zase se ponoří. Sehnali jsme přes producenta filmu pana Boučka tu správnou sekvenci a podle ní pak vznikla známka, celý aršík jich byl v sametových destičkách. Vstoupila jsem do DOX – a tam spousta lidí, všichni se s ním chtěli pozdravit, on byl už věchýtek, sotva se držel na nohou. Byl tak bezbranný, unavený … Raději jsem odešla a dáreček mu nepředala.
Ale kde je ten zázrak?
K tomu se teď dostanu. Druhý den jsem jela na schůzku do Podbaby a zjistila, že mám třicet minut čas, a tak jsem zastavila na Kulaťáku v Dejvicích, že si dám polévku, protože s cukrovkou musím často jíst. Zašla jsem do hospůdky na rohu, už jsem v ní předtím párkrát byla a věděla jsem, že tam dobře vaří. Uvnitř narváno, jen v rohu úzký stoleček, ale na něm nápis Réservé pro nějakého pana Kolínského, dvě místa. Číšník mi dovolil, abych si snědla svíčkovou s bramborem, s tím, že si budu muset, až hosté přijdou, přesednout. To se i stalo, uvolnil se stůl vedle, takže to nebyl problém. Uvědomila jsem si, že bych neměla zapomenout předat dárek panu Havlovi, a volala jeho asistentovi, kdy by měl čas. Nebral to, napsala jsem SMS. A jak ji píšu, přišel nějaký pán, který vypadal skvěle, v kondici – Václav Havel. „Vašku, co tady děláš?!“ „Věro, co tady děláš!?“ Povídám mu, že zrovna píšu jeho asistentovi, že mám pro něj dárek … Sáhla jsem do kabelky – a pan prezident měl nelíčenou radost, to jsem poznala. Na rozdíl od předchozího dne byl ve formě, jako by mu kolovala v žilách čerstvá krev, alespoň to tak na mě působilo, přitom mu už zbývalo jen pár týdnů života. Byl to pro mě zázrak. To já jsem byla nejvíc obdarovaná. Rozloučila jsem s takovým Havlem, jakého jsem vždycky znala. Chcete ještě druhý zázrak?
Jistě.
Ten přišel na Havlově pohřbu, kde jsem měla stát čestnou stráž u jeho rakve v kostele svaté Anny. Čekala jsem, až na mě přijde řada, v takovém kumbálku a přemýšlela, abych něco neudělala špatně, abych nepokazila vznešenost toho smutného obřadu. Dostala jsem najednou strach, atmosféra mě rozhodila a cítila jsem trému jako na olympiádě, ještě větší – že nedokážu vystoupit na pódium s rakví. Byla jsem ochromená tíhou chvíle. Ještě musím předeslat, že jsem celý život držela na střepy a na kladinu jsem nevyskočila, dokud jsem nenašla nějaký právě rozbitý střep – pro štěstí. A ono mi to vycházelo, možná tomu i holky z družstva pomáhaly, ale to mi nevadilo. A když jsem vstoupila na pódium k rakvi, zničehonic – prsk ho – rána jako z děla. Ze stropu spadl jeden ze skleněných andílků od Bořka Šípka. Všichni se lekli, jen já ne, přistál mi rovnou u nohou a rozprskl se na spoustu střepů. To Havel mi je poslal! Nemohla jsem se na ně ale vrhnout, to nešlo. Periferně jsem viděla, že je nějaký zřízenec zametá, odnáší je dozadu. Když skončila moje přítomnost u rakve, když jsem na ni udělala křížek, šla jsem do zákulisí k odpadkovému koši, kde střepy opravdu skončily … Sáhla jsem do něj, přidala se ke mně ještě Olga Sommerová a našly jsme si střepy, které nám vždycky budou připomínat Václava Havla. A takové zázraky se mi dějí nápadně často.
Míváte ještě někdy sny, ve kterých závodíte?
Teď už ani ne, ale kdysi jsem je měla skoro neustále. Zdály se mi sny, že cvičím olympijskou sestavu na bradlech, kde mě čekala na závěr letka z vyšší žerdě. Mně se vám zdálo, že tu letku dělám až do stropu a pořád letím a letím a nemůžu dopadnout na zem – proti všem zákonům přitažlivosti. Když jsem se probrala, nemohla jsem se vzpamatovat a rozeznat, co je skutečnost a co se jen odehrálo v mé hlavě. Dokonale živý sen, bylo to hrozné, nemohla jsem se vrátit na žíněnku, byla to dokonalá utopie. Dost stresující …
Za takový let byste dostala v bodovém hodnocení nejméně desítku?
Možná padesátku. Nebo stovku …
VĚRA ČÁSLAVSKÁ se narodila 3. května 1942 v Praze. Patří k nejlepším sportovkyním všech dob. Celkem získala sedm zlatých olympijských medailí z gymnastických soutěží, čtyřikrát zvítězila na mistrovství světa a jedenáctkrát na mistrovství Evropy. V roce 1968 podepsala petici Dva tisíce slov. V letech 1990–1992 byla předsedkyní Československého olympijského výboru a potom (do roku 1996) předsedkyní Českého olympijského výboru. V roce 2010 obdržela japonský Řád vycházejícího slunce.
