Dokumentarista Jan Svatoš: O průkopnících africké filmové divočiny
V pondělí 26. září v 18:30 se v pražském kině Světozor uskuteční každoroční Večer s českým dokumentem, organizovaný Institutem dokumentárního filmu společně s Czech Film Centre. Jedním z hostů bude i dokumentarista a fotograf Jan Svatoš, který ve svém snímku přibližuje fascinující příběh Martina a Osy Johnsonových, který fascinoval i Ernesta Hemingwaye, Charlieho Chaplina nebo členy britské královské rodiny. Vypráví o zrození filmové divočiny a o mizení jejího předobrazu. Je autentickým otiskem doby, kdy samotné filmování v Africe bylo nebezpečnější než šelmy nebo malárie a kdy fotografovat znamenalo riskovat život.
Proč podle vás stojí životní příběh Johnsonových v dnešní době vyprávět?
Přestože Johnsonovi žili v minulém století, s námi je spojuje mnoho aktuálních témat. Jejich příběh je příběhem o vyvracení stereotypů, o lidské odvaze, o ochraně přírody, o respektu k jiným národům, ale také o oddaném manželském vztahu, o moci Hollywoodu a ironii osudu. Pro mne jako filmaře je samotné natáčení symbolické – podobně jako Johnsonovi i my jako tvůrci řešíme otázku, jak své filmy alternativně financovat.
Jak složité a jak drahé bylo získat archivní materiály?
Klíčová byla spolupráce s pracovníky kansaského Safari muzea. Nominální cenu archivních materiálů takové kulturní hodnoty nelze ani vyčíslit. Konkrétní sumu neprozradím. Myslím ale, že zlomový byl právě rok 2010, kdy jsme uprostřed pralesa na hoře Marsabit našli místo, kde stávala temná komora Johnsových. To se nepodařilo ani expedici National Geographic.
Johnsonovi přinesli alternativu loveckému safari a stali se propagátory lovu beze zbraní, svými knihami a články vzdělávali tehdejší svět. Jak jsou dnes podle vás známí v zahraničí a jak u nás?
Spíše než o známosti se dá hovořit o míře zapomnění. Johnsonovi ve své době byli celebritami na stejné úrovni jako Charlie Chaplin nebo Jack London. Překvapilo mne, jak se na tvůrce, za kterými do Keni kdysi neváhala odjet i britská královská rodina, rychle zapomene. Dnes jejich archivní záběry oceňují v Keni, na Vanuatu či na malajském Borneu. Ve všech zmíněných státech je lidé obdivují za jejich nejstarší kinematografický záznam své země a svých předků.
V rámci 27 let, kdy natáčeli v Africe, mají řadu prvenství od prvních záběru Kilimandžára až po první fotografie horských goril a snahy napravit jejich pokřivený obraz v médiích. Kterého jejich prvenství si vy nejvíce vážíte?
Obdivuji jejich odvahu dívat se na zažité a přejaté představy novou optikou. Připustit si -mnohdy poprvé - mylný úhel pohledu. Fascinuje mne jejich invence, cílevědomost, technická zručnost i estetické cítění. V době, kdy přišel zvukový film a někteří režiséři kvůli vzniklým obtížím ukončili svoji kariéru, Martin jen dva roky po jeho vynálezu odjíždí do těch nejhorších možných podmínek konžského deštného pralesa s tou nejkomplikovanější možnou aparaturou, aby zachytil zvuk autentické Afriky.
Co vás osobně na jejich příběhu nejvíce zaujalo?
Když jsme v americkém archivu četli jejich deníkové záznamy, zaujala mne schopnost komunikovat s dalšími generacemi – mnoho myšlenek se obrací do blíže neurčité budoucnosti. Museli při práci domýšlet, co se s prostředím, v němž natáčeli, jednou stane. Počítají s diváky, s nimiž se nikdy nepotkají – to mne fascinuje. A pak také zjištění, že oba dva byli jen lidé z masa a kostí. Martin uměl nejen vyvracet mýty o „krvežíznivých“ lvech a gorilách, ale měl i schopnost otevřeně přiznat své chyby a na nic si nehrát.
Měl byste nějaké doporučení pro zájemce o cestu za africkou divočinou v rámci „udržitelné turistiky“? Jak by se tam měli ideálně chovat?
Je to paradox – Johnsonovi kdysi prosadili fotografování na úkor intenzivního sportovního lovu, který v Africe neudržitelně praktikovala smetánka ze Západu. Dnes Afrika čelí opačnému problému, kterým je masový turismus. A fotoaparát v něm opět sehrává stěžejní roli. Mně osobně k jejich příběhu dovedl otřesný zážitek z mé první návštěvy Afriky v roce 2007. Tehdy jsem zažil frontu na levharta obklíčeného asi 15 automobily a viděl jsem „fotografy“, kteří jsou pro dobrou fotku schopni porušovat pravidla a ohrožovat zvířata. Dnes do Afriky jezdím především za přáteli, které mám i mezi domorodci. Spíme ve stanech, nocovali jsme i pod širákem a jezdíme na místa, kde je klid. A co bych radil lidem? Že někdy je lepší foťák odložit a jen se dívat nebo poslouchat. Ono momentální „ne-fotografování“ má na pořízení vytoužených snímků leckdy větší vliv než bezduché mačkání spouště.
Jaké máte s filmem plány po jeho dokončení?
Film vzniká v koprodukci s Českou televizí a měl by jít do tuzemské kinodistribuce. Rádi bychom pochopitelně, aby procestoval svět, zejména destinace, v nichž Johnsonovi kdysi točili. Připomeňme jen, že Martin byl vůbec první filmař, který v roce 1919 zorganizoval výpravu, kde promítal domorodcům jejich vlastní obraz, dávno před Jeanem Rouchem. Začátkem října ve spolupráci s FAMU a Safari muzeem v Kansasu otevíráme v galerii GAMU na Malostranském náměstí výstavu Zrození filmové divočiny. Bude to světová premiéra, neboť řada unikátních fotografií bude takto prezentována vůbec poprvé.
