Psycholog Dalibor Špok: Za pár let budeme mít významně kratší pracovní dobu než dnes
Aktuální Excellent, lifestylová příloha Reflexu, se zabývá tím slastným, a zároveň problematickým pocitem, „když je práce vášní“. Nevím, jak vy, ale já tenhle pocit dobře znám a každý den se jeho vinou raduju i hroutím… Pražský psychoterapaut a specialista na kariérní poradenství Dalibor Špok mně (a samozřejmě i čtenářům Excellentu) poradil, jak zdravěji a lépe přemýšlet o svém zaměstnání, co čekat od svého šéfa nebo jak se vyvarovat pocitů nudy a vyhoření.
Říkáte, že se vše zrychluje a zkracuje. Jen pracovní doba ne…
Přichází to. Dejte na mě, za pár let bude mít celý západní svět významně kratší pracovní dobu než dnes. Díky technologiím jsme totiž ve svých profesích nesmírně efektivní, možná až moc. Destilujeme z práce jen to podstatné a odpadá nám vše méně důležité, ale také to méně stresující. Kdybyste byla novinářkou před šedesáti lety, zapisovala byste si to, co vám teď říkám, těsnopisem, pak to v ruce přepsala nebo to naťukala do psacího stroje a odnesla sazečům. Dnes nechodíte ani na poštu s balíky, vaše office manažerka je prostě vrazí kurýrovi… Dříve všechno trvalo déle, ale také to zahrnovalo spoustu nenáročných aktivit, díky kterým jsme se více hýbali, více čekali, měli více přestávek. Dnes je nemáme, takže je naše práce velkou zátěží pro psychiku a nemůžeme čekat, že z těchto superefektivních výkonů složíme osmihodinovou pracovní dobu.
Kolik hodin denně má tedy „západní“ člověk ideálně pracovat?
Historické studie překvapivě ukazují, že napříč dějinami stále pracujeme zhruba čtyřicet hodin týdně, vyjma občasných extrémů typu průmyslové revoluce v Anglii. Co se dnes mění, je povaha práce. Díky počítačům jsme extrémně efektivní a to osm hodin denně nevydržíme. Musíme proto jít buď cestou zkracování aktivní pracovní doby, jak se dnes zkouší třeba ve Švédsku, nebo budeme část pracovní doby věnovat nějaké méně „efektivní“, ale možná o to více uspokojující aktivitě. Řekněme, že programátoři v IT firmě budou pět hodin kódovat a další dvě hodiny okopávat křen v komunitní zahrádce nebo vařit polévku v rámci charitativních akcí. Musíme se oprostit od té tolik atraktivní představy, že naše pracovní doba bude tvořena kontinuem vrcholného výkonu, které nám vyplní těch tradičních osm hodin denně. Takové vypětí náš mozek prostě nezvládá, alespoň ne dlouhodobě. Mozek nemá čidla únavy jako svaly, jeho vyčerpání poznáme jen nepřímo. O to víc hrozí vyhoření.
Kdo je syndromem vyhoření nejvíc ohrožen? Možná právě vy! Ale to už se dozvíte z rozhovoru s Daliborem Špokem v Excellentu, který vyšel jako součást Reflexu č. 38 ve čtvrtek 22. září.
