Britská autorka bestselleru Kostičas Samantha Shannonová o jasnovidcích a silných ženách
Vysokoškolská studentka angličtiny a literatury Samantha Shannonová (24) sepsala v pauzách mezi zkouškami na Oxfordu dystopický román z Anglie roku 2059. O knihu záhy projevilo zájem renomované nakladatelství Bloomsbury, podepsalo s ní smlouvu na dalších šest dílů série – a Kostičas se stal mezinárodním bestsellerem.
Kostičas představuje devatenáctiletou jasnovidku Paige, pracující v podsvětí represivní říše Scion. Román figuroval na předních příčkách ve všemožných žebříčcích; Daily Mail, Stylist a The Huffington Post ho zvolily Knihou roku, na filmové adaptaci už se pracuje. Dobře se daří i druhé knize série, Vidořádu (č. 2015), a třetí román, The Song Rising, vyjde v březnu 2017. Britská autorka, která začala psát ve svých patnácti letech a v jedenadvaceti se dočkala závratného úspěchu, bývá pro svůj bleskový vstup do světa literatury i komerční potenciál přirovnávána k J. K. Rowlingové. Jen na rozdíl od ní dává médiím rozhovory. K tomu následujícímu jsme se sešly před dvěma týdny v Praze.
Ještě před Kostičasem jste, jako sedmnáctiletá, napsala knihu, kterou žádný nakladatel nepřijal. Pak jste byla na stáži v literární agentuře a procházela tu hory rukopisů k posouzení…
O tu stáž jsem stála právě proto, abych zjistila, jak celá věc funguje z pohledu agenta. Proč jsou některé knihy neúspěšné, a v čem naopak spočívá to „kouzlo“, že agenta zaujmou? Aurora byla zamítnuta právě agenturou… Byla to skvělá lekce. I když mě nějaký text upoutal a předala jsem ho dál, agent z něj už tak nadšený nebyl. Došlo mi, že občas stačí, aby kniha danému člověku nesedla, ačkoli je dobrá. Což mě uklidnilo – odmítnutí nutně neznamená, že jste to napsali špatně. Třeba váš text jen nepadl v pravou chvíli do rukou toho správného člověka.
Pro dystopie včetně té vaší je příznačný sociální aspekt. Jak vnímáte současnou společenskou situaci?
Literatura je ideálním nástrojem ke zkoumání společenských jevů. Samozřejmě ne doslovně: ve svých románech nemluvím o skutečných jasnovidcích, které terorizuje vládnoucí systém. Ale odkazuju třeba k historickým honům na čarodějnice. V dějinách se situace podobné té jejich neustále opakují: stačí označit určitou skupinu lidí za tu špatnou a pak proti ní postupovat. Rétorika Brexitu podobně využila imigranty, a proto jsme teď v takovém průšvihu. Démonizace označeného nepřítele je tématem Kostičasu i Vidořádu – hlavní hrdinka Paige je nejen jasnovidná, ale také Irka a obojí z ní činí terč perzekuce. Ve své třetí knize ukážu, že pokud se vláda rozhodne ostrakizovat určitou minoritu, nakonec důsledky jejích metod dopadnou i na všechny ostatní.
Genius loci londýnských uliček v sérii Kostičas připomíná Dickense. Chtěla jste příběh hned od začátku zasadit do dystopické alternativní budoucnosti?
Měla jsem tři možnosti: budoucnost, současnost nebo viktoriánskou éru. Začala jsem v současnosti, ale to moc nefungovalo. Rozhodla jsem se tedy svůj svět situovat do budoucnosti, ale chtěla jsem, aby měl určitý viktoriánský šmak. V druhé knize jsem dokonce zmiňovala konkrétní místa, která se objevují v Dickensových románech – třeba ghetto na Jákobově ostrově, kde v Oliveru Twistovi zemře Bill Sikes.
Vaše série spojuje dvě velmi odlišná žánrová prostředí: steampunkovou duchařskou fantasy a sci-fi s tématem paralelních světů. Jak jste k takové kombinaci došla?
Ony to původně byly dva různé nápady – nejprve se vynořila představa jasnovidců, které v Londýně utiskuje vláda, a nezávisle na tom vznikla vize nadpřirozených bytostí, které mají pod kontrolou Oxford, kde jsem studovala. To možná odráželo mé vnitřní rozpoložení – „mladí lidé v moci krutých vládců“… Připadalo mi podnětné oba světy propojit a zjistit, co to udělá.
V současné dystopické literatuře čím dál častěji vystupují „silné ženské hrdinky“. Vaše Paige se zdá být jednou z nich…
Celý ten trend „silných ženských vzorů“ ve mně vzbuzuje rozporuplné pocity. Nemyslím, že by autoři primárně měli vytvářet nějaké vzory ke ztotožnění. Podle mě by měli spíš angažovat komplikované postavy, na jejichž jednání nebude mít čtenář jasný názor, ale bude se snažit si ho vytvořit. Pro mě bylo důležité, aby Paige byla mnohovrstevnatou osobností, nikoli černobílou a dokonalou – to by mě ani nebavilo psát. Budu raději, když zůstane morálně nejednoznačná, ale pochopitelná. Paige má zkrátka blíž k pouličnímu zlodějíčkovi než k princezně.
Už jsou to čtyři roky, co jste Kostičas napsala. Mezitím jste dokončila další dva díly série a pracujete na čtvrtém. Udělala byste se současnými zkušenostmi něco jinak?
Můj styl psaní se mezi první a třetí knihou série dost změnil. Už jsem si jako autorka jistější a také znám lépe svůj fikční svět. Kdybych něco upravovala, nešlo by o podstatu příběhu, nýbrž o způsob popisu. Hlavní hrdince Paige bylo v prvním díle devatenáct, stejně jako mně, když jsem o ní začínala psát, takže doufám, že jak se mění můj způsob vyjadřování, působí to také jako důsledek jejího dospívání. Než dopíšu sedmý díl, bude mi zhruba třicet. Snad spolu s Paige tak nějak přirozeně vyrosteme.
