Ruská armáda může znovu přijít do Česka, propaganda dělá z lidí zombie, říká mučený aktivista Afanasjev
Ukrajinský aktivista proti anexi Krymu a politický vězeň Hennadij Afanasjev strávil v ruském vězení 776 dní. Ty prožil spolu s dalšími obviněnými, Olegem Sencovem a Alexandrem Kolčenkem, v nesmírně krutých podmínkách. Mučení elektrickým proudem, znásilňování a mlácení byly podle Afanasjeva, který byl letos v červnu propuštěn, na denním pořádku: „Mučení bylo neuvěřitelně bolestivé, zabíjí vás to mentálně i fyzicky,“ říká v rozhovoru pro Reflex.cz.
Afanasjev byl jedním z obviněných v kauze „teroristické skupiny Olega Sencova“, ruský soud jej v roce 2015 odsoudil za organizování teroristického společenství k sedmi letům vězení. Letos v červnu byli Afanasjev a další vězeň ukrajinské války, Jurij Sološenko, propuštěni výměnou za dva separatistické novináře.
Proč vás vlastně tehdy Rusové zadrželi? Je to tak, že tak chtěli vyvinout větší tlak na Ukrajinu?
Rusko ospravedlňovalo okupaci Krymu před svými vlastními občany tím, že musí rusky mluvící populaci na Krymu chránit před fašisty, takzvanými banderovci. Během čtyř měsíců ale žádného Banderu nenašli. V takových případech, kdy neexistuje nepřítel, je potřeba ho prostě vytvořit. Zadržení těch, kteří na Krymu kladli největší odpor vůči anexi, tím pádem vystrašilo všechny ostatní aktivisty, již se na protestech podíleli.
Vy, Oleg Sencov a Alexandr Kolčenko, jste už dostkrát popsali drsné mučicí metody ruské Federální bezpečnostní služby (FSB). Co se od vás vlastně chtěli dozvědět?
Potřebovali, abychom já, Sencov i Kolčenko podepsali, že přiznáváme vinu na událostech, které si Rusové vymysleli. Důvodem, proč naše doznání tolik chtěli, byl fakt, že o naší vině nebyl jinak žádný důkaz. Mučení bylo také tím hlavním důvodem, proč jsme nakonec podepsali, že se ke všemu přiznáváme.
Jaký příklad mučení v Simferopolu vám přišel nejhorší?
Všechny mučicí metody byly kruté a zvládaly se dost těžko. Když jsem měl na hlavě plynovou masku a dusil jsem se, podíval jsem se smrti do tváře poprvé, ale když jsem byl tomu plynu vystaven napřímo, umíral jsem podruhé, jenže úplně jinak. To vás zabije mentálně. To další bylo zase úplně jiné... Bylo to neuvěřitelně bolestivé.
Říkáte, že na vašem propuštění měl velký podíl všeobecný tlak mezinárodního společenství. Je to podle vás naděje pro Ukrajinu v tom smyslu, že EU a NATO na Rusko budou tlačit, dokud se k ní Krym zpátky nepřipojí?
V Rusku jsou asi ze všeho nejcitelnější mezinárodní hospodářské sankce. Viděl jsem to, už jen když jsem byl v ruských vězeňských táborech, viděl jsem, jak tam rostou ceny, lidé si toho mohou z platů daleko méně dovolit. V rádiu jsem slyšel, že už si z toho lidé z vyčerpání začínají dělat legraci. I mě propustili i kvůli sankcím, je třeba v nich pokračovat nejen kvůli Ukrajině. Je to důležité pro celý svět. Je to v podstatě i potřeba ochrany, kterou cítí další evropské státy, zejména v Pobaltí nebo i ve střední Evropě. Nikdo totiž nemůže garantovat, že po ruské agresi v Moldavsku, Gruzii a na Ukrajině Rusové nepřijdou „chránit“ například rusky mluvící obyvatele v Karlových Varech.
Když už zmiňujete i Českou republiku, co podle vás válka na Ukrajině znamená pro celou střední a východní Evropu, tedy státy, o nichž se mluví jako o dalších na ráně?
Není třeba chodit kolem horké kaše, ruská vojska můžou po Ukrajině klidně znovu přijít i do Česka, jako už se to jednou stalo. Rusko už ale v Česku, prakticky vzato, je. Ruská ambasáda tady má snad nejvíce diplomatů ze všech, ti si vybrali právě Českou republiku jako odrazový můstek, jakousi základnu pro špehování a kontrolování zbytku Evropy. Bohužel se mi zdá, že lidé v Česku zapomínají, jak s nimi Rusové po desetiletí zacházeli, a ještě na tu dobu někdy s láskou vzpomínají.
Co si ale o celé situaci právě teď myslí lidé na Krymu? Jsou už smířeni s tím, že zůstanou součástí Ruska navždycky?
Rusko nebylo schopno zajistit na Krymu vodu, peníze ani čerstvé potraviny, absolutně jej odřízli od světa. Kvůli tomu tam probíhá čím dál prudší inflace a lidé začínají hladovět, na náladách ve společnosti se to samozřejmě projeví. Udávají se mezi sebou, pokračuje atmosféra strachu. Už teď je zaznamenáno 269 případů porušování lidských práv na Krymu po okupaci. A to jsou jen ty, jež jsme schopni sledovat a dokázat. Což je také dost složité, protože na Krymu nepůsobí žádné humanitární organizace, nikdo to tam pořádně nemonitoruje.
Jak je to tam tedy potom s informacemi? Funguje i na Krymu ruská propaganda?
Je tam zablokován přístup jakýchkoli jiných informací než těch státních. Odřízli tam více než 500 médií. Je to doslova dóm propagandy, je to daleko intenzívnější masáž, než si dovedete představit. Dělají tam z lidí zombie, už od školek jim vnucují jako jedinou národní identitu tu ruskou. Děti, které jsou ukrajinskými občany, se učí, že jsou Rusové a musí žít pro federaci a sloužit jí.
Častou obhajobou anexe je nicméně referendum, v němž se většina voličů rozhodla pro připojení k Rusku. Považujete to za relevantní argument?
V době referenda jsem na Krymu byl, z mých přátel k němu nešel nikdo, volit nešla ani drtivá většina krymských Tatarů. Referendum, při kterém lidé volí s puškou u hlavy, prostě není demokratické, nebyla žádná příležitost projevit odlišný názor. Na Krym v té době nepouštěli žádné zástupce Ukrajiny, nebylo to referendum, ale divadlo pro podporu okupace, vojenského dobytí.
Mluvíte o dokonaném dobytí, doufáte tedy ještě vůbec v navrácení Krymu Ukrajině?
Pokud do toho země Evropské unie a celé světové společenství půjdou společně a ukážou vůli a sílu, můžou Rusko zastavit a celou situaci obrátit. Pokud ale ukážete slabost stejně jako v roce 1939, následky můžou být hrozné, na agresora je třeba vyvinout tlak silou.
Pomohly by Ukrajině dodávky zbraní, o nichž se také dost mluvilo?
Rozhodně ano. Rusové pořád vraždí ukrajinské občany, jak vojáky, tak civilisty. Každý den se v Kyjevě pohřbívají další mrtví, každý den osiří další spousty dětí. V takové situaci Ukrajina potřebuje zejména vojenskou podporu, tedy i dodávky zbraní.
