Americká spisovatelka Gretchen Rubinová: Dodržujte návyky a předsevzetí. Odtud už je ke štěstí jen krůček
Možná jste četli její česky vydané knihy Projekt štěstí (2011) a Zvyk není železná košile s podtitulem Změnou návyků ke spokojenému životu (2015). Gretchen Rubinová (50) vydává knihy ve třicítce jazyků, mezi lidmi jich běhá přes dva miliony kusů a tolik je možná i posluchačů jejího superoblíbeného podcastu. O svém životním Projektu štěstí Gretchen Rubinová hovoří v aktuálním Excellentu, příloze Reflexu č. 48, který vyšel 1. prosince. A co se na papír nevešlo?
Gretchen, jste právě teď šťastná?
Ano, moc. Na druhou stranu se nesnažím štěstí nijak definovat nebo se sama sebe v určitou dobu ptát, zda jsem šťastná – takové mudrování mi nic nedává. Spíš jsem se pokusila přijít na to, co mě šťastnou činí, co se změní, když něco udělám, po týdnu, měsíci, roce. Ta otázka „Jsi šťastná?“ navíc evokuje určitou konečnost; štěstí však nemá hranice a podle mě neexistuje jeho absolutní stav, nějaké nirvaně podobné místo, kterého musíte dosáhnout. Já ze sebe prostě udělala pokusné morče, načetla desítky knih o štěstí a výsledky vědeckého výzkumu porovnala s příběhy mé rodiny a přátel.
Proč jste s Projektem štěstí vůbec začala?
Protože jsem mohla – ať ve svém životě stojíte v jakémkoli bodě, právě teď je ta nejlepší příležitost začít! Rozhodně jsem nebyla nijak zvlášť nešťastná, jen jsem se v jednu chvíli ocitla v takovém tom klíčovém momentě, kdy se člověk začne bát, že mu žití proteče mezi prsty, a sám sebe se ptá: „Co chci sakra od života?“ Hned jsem si odpověděla, že nejenže chci být šťastná, což už jsem, ale že si chci to štěstí umět užít a vážit si ho. Proto jsem se rozhodla uskutečnit Projekt štěstí, zjistit vše o tom, jak jsme v historii štěstí chápali, vyslechnout si příběhy co nejvíce lidí – z čehož jsem se po pravdě řečeno poučila víc než z vědeckých studií a filozofických pojednání –, a vycucnout z toho pár jednoduchých pravidel platných dnes a pokud možno pro každého. Říká se, že člověk druhým přednáší o tom, co se sám potřebuje naučit, a to byl i můj případ.
Pro tyhle lidi jsem loni vydala svoji nejnovější knihu,Lepší než dřív(česky vyšla pod názvem Zvyk není železná košile; pozn. K. K.), která je celá o tom, jak je možné změnit návyky, které jim v dodržování pravidel brání.A někteří jsou v zacházení se zvyky lepší než ostatní. Vy jste si v tomto ohledu lidstvo rozdělila na čtyři kategorie. Já jsem podle testu, který jsem si na konci knihy udělala, jednoznačný Držák…
A já taky, to máme štěstí, co? Lidi tedy dělím na Držáky, Dobráky, Zvídavce a Rebely. My Držáci reagujeme vstřícně jak na vnější, tak na vnitřní očekávání – to znamená, že nemáme problém akceptovat svá vlastní pravidla ani ta nastavená společností, milujeme návyky, rádi dodržujeme řád a máme věci pod kontrolou. Zvídavci vnější očekávání často odmítají, přesněji respektují jen ta, co sami považují za oprávněná – když jim doktor předepíše vitamíny, prostě je neberou, pokud to nepovažují za nutné. Dobráci zase akceptují jen vnější očekávání a se svými vlastními pravidly mají často problém – cítí sice zodpovědnost vůči vnějšímu světu, ale nedokáží se třeba donutit ke sportu nebo k vykonání nějaké práce, i když vědí, že by jim to velmi prospělo.
A co Rebelové?
Ti kašlou na všechno, důležitá je pro ně svoboda. Nejvíc je na světě Zvídavců a Dobráků. Když zjistíte, jaký máte základní sklon, k jakému z těch typů inklinujete, naučíte se podle strategií v mé knize se sebou pracovat, abyste si osvojili schopnost dodržovat návyky a předsevzetí. A odtud už je ke štěstí jen krůček. Na co se musíte zeptat nejdřív – a věřte, že na to většina lidí kašle – je: „Co jsem vlastně zač, jaká jsem osobnost a co na mě asi zabere?“ Experti na štěstí nebo vaše ségra, kterou požádáte o radu, vám občas dají takové to krystalické, zdánlivě vše řešící ponaučení: „Klíč k dobrým návykům? Vstávej ráno brzy a cvič!“ Nebo: „Cvič třicet dní v řadě.“ Nebo: „Všímej si maličkostí.“ Jenže já si myslím, že nejvíc záleží na tom, jací přesně jste, a že rada by měla být na míru.
Překvapilo mě, jak hodně zdůrazňujete čistotu, úklid a organizaci domova. I když jsem četla populární úklidovou bibli Japonky Marie Kondo, netušila jsem, že proces a výsledky úklidu přinášejí štěstí univerzálně, nejen mně.
Někomu je pořádek úplně fuk, pro jiného uklizený domov i kancelář znamenají všechno. Zkusit si na začátku pořádně uklidit byste určitě měli. Podle zkušenosti mých čtenářů, kteří mi dennodenně píší v reakcích na moje knihy, podcasty i videa, ta vnějšková uklizenost a pořádek se stavem mysli opravdu hodně souvisí. Stojí to za to, ustlat si ráno postel – už pohled na uklizenou ložnici mě nabíjí energií a dostanu z koutku mysli takový ten nepříjemný pocit, že ve vedlejším pokoji je pořád ještě potřeba něco udělat. Budete se cítit lehčí, svobodnější, když se zbavíte věcí, které už nefungují nebo nepadnou.
Soudě podle Projektu štěstí, máte ve všem takový systém, plníte si okénka v tabulce svých předsevzetí, pořád plánujete a soustředíte se na svá „přikázání“. Neochuzujete se o tak krásné životní okamžiky, jako jsou náhody a události, které neočekáváte?
Tohle mi lidi říkají často: „Když pořád tak sleduješ to svoje štěstí, nepodrážíš si tím sama nohy? Nepřehlížíš něco podstatnějšího?“ Ale nemyslím – podle mě není problém, že by lidi mysleli na svoje štěstí příliš mnoho, ale to, že o něm uvažují moc málo. Říkáte, že kvůli projektu štěstí nemusím mít tolik času a pozornosti pro něco nečekaného, spontánního. OK, ale víte, co? Já ani nechci – tyhle věci pro mě nejsou důležité, já jsem člověk povinnosti a řádu. To je další skutečnost, kterou jsem se o sobě během toho projektu naučila – zatímco spousta lidí má ráda překvápka, já mám ráda systém. A neměnila bych.
Zjistila jste taky, že když se špatně odměňujeme, může nám to uškodit. Jak to?
Na odměňování se se dívám hodně zblízka ve své knize Zvyk není železná košile. Víte, můžete si naordinovat zdravou odměnu, nebo nezdravou. Po té nezdravé se budete cítit hůř, je to časově omezená rozkoš, ale v dlouhodobém časovém horizontu vám uškodí. Zato když se odměníme správně, budeme si vrnět, jak je o nás hezky postaráno, a budeme mít víc energie. Odměnit se můžete třeba tím, že si ráno u kávy vyluštíte křížovku. Nebo se po dobře odvedené práci projdete po parku se psem. Nebo si pustíte na chvíli hudbu. Ale říct si, že za odměnu máte nárok na další sklenku vína, přesně tu, kterou budete následující ráno v kocovině proklínat stejně, jako budou proklínat hosté onoho večera vás kvůli vašemu nevhodnému chování – to není dobrý nápad. Odměny si prostě musíme dobře vybírat.
Rozhovor s Gretchen Rubinovou si přečtěte v příloze Excellent, kterou najdete u nového Reflexu.
