Spisovatel Michel Faber o Knize zvláštních nových věcí, o Brexitu i o tom, co zůstává ztraceno v japonském překladu
Michel Faber se v Knize zvláštních nových věcí vyrovnává s manželčinou smrtelnou nemocí a s myšlenkami na konečnost lidstva. Kazatel Peter Leigh opouští milovanou manželku Beu a cestuje na nově objevenou planetu Oáza, jejíž obyvatelé lační po slově Božím… Dojemný, věštecký příběh z blízké budoucnosti o síle víry a o velikých citech čelících apokalypse je v pořadí již devátou knihou autora proslulého neoviktoriánského románu Kvítek karmínový a bílý.
Rozhovor s Michelem Faberem z jeho nedávné návštěvy Prahy jste si mohli přečíst v Reflexu č. 48, který vyšel 1. prosince, a zde doplňujeme pár osobnějších otázek, netýkajících se přímo aktuálního románu (v překladu Viktora Janiše ho vydalo nakladatelství Kniha Zlín). Dozvíte se tak, co spisovatel, žijící téměř čtvrtstoletí v Británii, soudí o Brexitu, zda je zmíněný román skutečně jeho navěky posledním a jak důležitá je pro něj kvalita překladu jeho děl.
Ačkoli máte stále pouze nizozemské občanství, prožil jste posledních třiadvacet let ve Skotsku a nyní bydlíte hodinu cesty od Londýna. Jak se vám tam žije teď, po Brexitu?
Brexit měl obrovský dopad na britskou sebedůvěru, otřesená je zejména sebejistota vzdělaných lidí. Bojí se budoucnosti, stydí se za to, že jsou Britové. Sami ti, kteří chtěli Evropskou unii opustit, jsou nyní rozděleni do dvou skupin. Mnoho z nich lituje, že tak volili, protože netušili, pro co vlastně hlasují. Ta druhá parta se pro změnu chová arogantně a optimisticky vzhlíží k budoucnosti. Nevím, co to zemi přinese; nejsem prorok ani politický analytik. Ale mám dojem, že v krátké době zjistíme, že rozhodnutí vystoupit z EU Británii velmi uškodí. Je to strašidelná doba a já se obávám, že jsem se ze Skotska do Anglie přestěhoval snad v nejhorším možném období. Kdybych byl býval zůstal ve Skotsku, měl bych kolem sebe podstatně méně nejistoty. Ale já prostě musel pryč.
Jste ateista, a přesto jste i Knihu zvláštních nových věcí, čímž se ostatně myslí Bible, zasvětil náboženství. Jak to?
Víte, co je zajímavé na téhle situaci, kdy tu my dva naproti sobě sedíme na gauči? Že za padesát let budeme oba mrtví a že za sto padesát let dávno nikdo nebude tušit, že jsme vůbec existovali. A potřebujeme se s tímhle faktem smířit a pořád si užívat skutečnost, že jsme naživu, a zajímat se o věci, které časem zmizí a pominou, pořád toužit po tom, mít děti, I když ty děti se po nějaké době obrátí v prach a budou zapomenuty… chceme být stále inspirováni a fascinováni planetou, která za nějaký čas zanikne stejně jako my. Teoreticky by nás tohle všechno mělo deprimovat a udělat z nás nihilisty, a přesto se my lidé často ocitáme ve víru smíchu a optimismu a entusiasmu. A spousta z nás jako podpůrný prostředek za tímto účelem užívá náboženství. Nebo umění. Nebo vyprávění příběhů a naslouchání příběhům. A náboženství je v podstatě druhem umění, které navíc dodává lidem víru, odvahu a útěchu.
Váš misionář Peter se v jednom okamžiku musí rozhodnout mezi návratem na Zem a dalším šířením Božího slova na planetě Oáza. Jako byste se pořád vyrovnával s tím, že vaši vlastní rodiče, věřící baptisté, vás jako sedmiletého kluka přesadili z Nizozemska do Austrálie, přičemž vaše sourozence nechali ve staré vlasti…
Moje dlouho oplakávaná, rozbitá rodina – samozřejmě že se s jejím rozpadem ve svém díle znova a znova smiřuju. Ale o dost větší roli hraje rodina v Kvítku karmínovém a bílém – je celý o lidech, kteří nemají skutečnou rodinu a všude vyhlížejí své ztracené či nepoznané matky a otce. Ten román je celý o neschopnosti pečovat o někoho, o nedostatcích ve výchově, o absenci rodinných pout. Kniha zvláštních nových věcí je více o tělesnosti, o ztrátě, o lásce.
Jako vaše ostatní v češtině vydané knihy, i tuhle přeložil Viktor Janiš – muž, který spoluorganizoval křest románu, účastní se vašich rozhovorů, je součástí vašeho soukromého programu v Praze. Přátelíte se se svými překladateli běžně?
Mé přátelství s Viktorem je jedinečné, kromě něj se srovnatelně kamarádím snad jen s jedním ze svých nizozemských překladatelů – jsem původem Holanďan, s radostí s ním tedy konzultuju problémy překladu mých románů do nizozemštiny. Pokud jde o dohled nad překlady, naučil jsem se je prostě pouštět z hlavy, stejně jako podobu obálek cizojazyčných vydání. Jinak bych skončil jako Milan Kundera. Poslali mi třeba před lety japonské vydání 199 schodů a na obálce byla nahá žena na koni. Jaké překvapení – nevzpomínám si, že bych nahou ženu na koni do příběhu umístil, takže mě napadlo, že mohlo dojít k nějakému ztracení v překladu. A když byl do japonštiny přeložen román Pod kůží, napsala mi má japonská překladatelka s prosbou o radu. Prý v knize neporozuměla jediné věci: Co je „Baywatch babe“? Odkázal jsem ji na ty prsaté blondýny v červených plavkách, co se v televizi honily po boku Mitche Buchanana, a opravdu jsem zapochyboval o tom, že to byla jediná věc, kterou v knize nepochopila. Ale o překladu a obalech už nepřemýšlím, mám důvěru v ostatní lidi, kteří z mých děl dělají jiná díla, co se těm mým doufám podobají. Není to má zodpovědnost, není to můj problém. Na téhle planetě myslím neexistuje jediný autor, jehož práce je tak neskutečně důležitá, že by se stala obrovská tragédie, kdyby jeho korejský překladatel nepochopil pár vět…
Po smrti vaší manželky Evy v červenci 2014 jste byl zdrcený žalem a opakovaně jste tvrdil, že už nikdy žádný román nenapíšete. Ale naštěstí to dopadlo jinak – porušil jste předsevzetí…
Pro některé z vás však Kniha zvláštních nových věcí zůstane mým posledním románem, protože nyní píšu dobrodružný román pro čtenáře zhruba ve věku od devíti do čtrnácti let. Nevěřím ostatně, že ještě někdy napíšu román, jaké jsem kdysi psával. Ta novinka pro děti bude zábavná a plná magie. Vydavatel mě oslovil u příležitosti dvoustého výročí narození Charlese Dickense, a abych prý napsal něco, co ho oslaví. Kniha tudíž ponese mnoho odkazů k Dickensovi, ale samozřejmě jeho nápady adaptuju tak, aby to pro děti nebylo moc náročné. Snad mladší čtenáři objeví alespoň některé aluze a vtípky, co jsem do děje ukryl pro znalce Dickensova díla.
Lásku k zesnulé manželce Evě Michel Faber vtělil i do sbírky poezie popisující útrapy Eviny nemoci a náročnost léčby, předměty, které po zesnulé zůstaly, i prázdnotu, s níž spisovatel dlouhé měsíce po pohřbu bojoval. Knížka brzy vyjde pod názvem Neskonalá v převodu Viktora Janiše.
