Lukáš Nečesaný: Upřímně říkám, že kdybych někoho zabil, trest bych přijal
"Pravda se ukážě," říká v rozhovoru pro Reflex Lukáš Nečesaný (24), jenž byl v uplynulých čtyřech letech dvěma soudy čtyřikrát souzen za pokus o vraždu a nyní je už podruhé propuštěn Nejvyšším soudem z výkonu trestu na svobodu, dokud se nerozhodne, zda bude osvobozen, nebo definitivně uznán vinným.
Lukáš Nečesaný sedí v triku a džínech na pohovce zalité sluncem, manželce Veronice se kousek od něj na klíně s výskotem mele ani ne roční dcera, v rohu pokoje – vedle dřevěné ohrádky s hračkami a pestrobarevného skákadla – stojí vánoční stromek, na stolku mezi pohovkou a televizí čeká sešikované cukroví, dva psi pospávají v pelíšku. Idyla. Nefalšovaný vánoční kýč. Přitom ještě před týdnem tu vánoční stromek nestál, nebyl ani koupený, cukroví i dárky chyběly. V této domácnosti se Vánoce slavit neměly. Veronice to připadalo cynické: oslavovat a nadělovat si dárky, zatímco její muž – nevinný, jak je přesvědčená stejně jako zbytek její i Lukášovy rodiny – je zavřený pár desítek kilometrů od ní ve věznici na oddělení s nejtěžšími zločinci.
Lukáš Nečesaný mezi vrahy patří; byl za pokus o vraždu odsouzen. Pak naprosto nečekaně – na základě ministerské stížnosti na porušení zákona – jeho případ vrátil Nejvyšší soud zpět na začátek a Lukáš se předloni dostal z Mírova, kam byl k výkonu šestnáctiletého trestu v roce 2013 umístěn, na svobodu. Dokud neproběhne nový soud. Oženil se s Veronikou, která se do něj zamilovala coby odsouzeného – nejdřív si psali a po osobních návštěvách ve vězení prý přišla láska. Počali dceru. Přestože nad Lukášem stále visel kriminál. Ani jeden z nich prý nevěřil tomu, že Lukáše znovu odsoudí. Ale stalo se, Lukáš loni opět nastoupil do vězení, tentokrát do Plzně. A těsně před Vánoci ho Nejvyšší soud už podruhé překvapivě propustil na svobodu. Dokud nerozhodne, co s ním dál.
Jedenadvacátého prosince seděl Lukáš Nečesaný kousek ode mě ve výslechové místnosti plzeňské věznice, na sobě šedomodrý vězeňský mundúr, na bosých nohou gumové pantofle, za dveřmi ozbrojení dozorci; počítal s tím, že svátky i minimálně část nového roku stráví ve své cele stereotypně psaním dopisů manželce. O týden později mi otevíral dveře rodinného domu, vařil čaj, nabízel cukroví, chystal se s manželkou a dcerou na procházku.
Není to nápor na psychiku? Být znovu na svobodě, ale možná zase jen dočasně?
Je, ale já to nevnímám, všechno přebila euforie z toho, že jsem doma s rodinou. Ten pocit štěstí maže úplně všechno špatné. Užívám si každý okamžik. Pro mě je zázrak, pro nás všechny, že jsem doma.
Opravdu jste ani trochu netušil, že by vás mohli pustit?
Vůbec, vždyť jste ve vězení ten den byla, ještě jsme se bavili o tom, že vánoční svátky za katrem nejsou nic moc, i když bude bramborový salát a řízek. Vedli mě zpátky z návštěvy na oddělení a dozorce, jenž mě vedl, mluvil do vysílačky a pak mi řekl, že půjdu domů. Ale tomu jsem nevěřil, bral jsem to jako vtip. Když už jsem byl skoro u oddílu a u katru, jeden z kuchařů mi ukazoval palec nahoru a dozorce se k němu připojil. A pak mi dozorce, který měl na starost náš oddíl D, říká, abych si zabalil, že jdu domů. Já říkám: Veliteli, to je dost blbá sranda, dost na psychiku. Ale on zopakoval, že mluví vážně. Já mu pořád nevěřil, ale zavedl mě na celu a já si naházel všechny věci tak, že se mi rozsypaly. Prací prášek, který je tam povolený, byl na všech věcech. Byl jsem v šíleným stresu, skoro na infarkt. Pak mě zavedli do skladu, vrátil jsem ústavní věci a vzal si svoje, potom na finanční oddělení a ven.
Jsou nějaké rituály, které se dělají při odchodu z vězení?
Jasně. Když někdo končí výkon trestu nebo je mu – jako v mém případě – přerušen, loučí se s ním slovem sbohem. A vy taky musíte odpovědět sbohem. Mně tak řekli všichni dozorci, ale já jednomu úplně zmateně odpověděl na shledanou, pak jsem se hned opravil. Tak snad mi to nepřinese smůlu.
Když jsme spolu před týdnem mluvili na Borech, říkal jste, že byste chtěl dostudovat a najít si práci. Platí to pořád? A můžete vlastně něco dělat? Jste pořád odsouzený vrah, teď pouze v jakémsi vakuu.
Práci si najít nemůžu, nikdo mě nezaměstná, protože jsem stále ve výkonu trestu, jen je přerušený. Musím teď zavolat paní ředitelce do školy a zjistit, jestli jsem ještě student. Když jsem do Plzně nastupoval, studium na příbramské vyšší odborné škole jsem přerušoval s tím, že mám paušální omluvenku. Takže bych snad měl být ještě student, ale vážně nevím. Já bych samozřejmě chtěl jak studovat, tak pracovat, protože jsme závislí na rodičích, což nechceme. Ale nikdo mě zaměstnat nemůže, tak doufám, že alespoň studium mi vyjde.
Jak vás berou učitelé a studenti? Nejste pro ně atrakce? Nebojí se vás?
Nebojí, to fakt ne. Chovali se ke mně normálně a myslím, že se na tom nic nezmění ani teď. Oni mě znají. Než jsem nastoupil na Bory, už jsem tam studoval a maturoval tam. Seznámil jsem je se svým případem docela podrobně, takže vědí, o co jde.
Přesto – jaké to je, chodit s nálepkou odsouzený za pokus o vraždu?
Na to si člověk zvykne, musí, nic s tím nenaděláte. Když jdete ven, nakupovat… Máme štěstí. Nikdo na nás nikdy nepokřikoval, nenadával nám. Spíš nás lidi zastavovali, že nám drží palce. Osobně nám nikdo nic špatného neřekl, to jen v diskusích na internetu jsou lidi opravdu zlí.
Co ve vězení, jak se k vám chovali tam? Znali váš případ?
Znali a v podstatě mě litovali, že jsem nevinný, a přesto zavřený. Jiným jsem byl ukradený.
Myslela jsem, že ve vězení každý druhý tvrdí, že je nevinný.
Vůbec ne. Upřímně vám říkám, že kdybych něco udělal, trest bych přijal. Nikdo, kdo nebyl ve vězení, a ke všemu ve zvýšené ostraze, tedy s odsouzenými za ty nejtěžší zločiny, si to neumí představit, ale tlak na psychiku je hrozný. Vědět, že je to trest za něco, co člověk spáchal, pomáhá. Většina odsouzených ví, za co sedí, a přiznávají to. Ono se za katrem v podstatě o ničem jiném nemluví – každý o svém případu. Co a jak a proč udělal. Na druhou stranu netvrdím, že jsem jediný, kdo je odsouzený za něco, co neudělal.
Velký rozhovor s Lukášem Nečesaným najdete v tištěném Reflexu č. 1/2017, který vyšel 5. ledna.
