Svědectví dvou Češek, jež pomáhají uprchlíkům:„Byly jsme v noci ve stanu se 150 muži"
Uprchlíci nejsou mladí muži s iPhony, kteří míří do Evropy za štědrými sociálními dávkami. Alespoň to tvrdí dvě Češky, které mají s dobrovolnickou prací v uprchlických táborech zkušenosti. Před několika dny se vrátily ze srbského Adaševci. Zde stovky uprchlíků čekají, až se jim otevře cesta na Západ. A někteří zde tráví dlouhé měsíce ve velkých stanech pro 150 lidí. „Lidé jsou tam týdny bez jakéhokoli vyžití i jisté budoucnosti. Je velice náročné tam vydržet. Je to podle mě časovaná bomba,“ vypráví Lucie Karmová.
Aktivity dobrovolníků koordinuje organizace Pomáháme lidem na útěku (PLNU), kterou v lednu 2016 s dalšími koordinátory pomoci založila Zuzana Lenhartová. Společně s desítkami dobrovolníků se dlouhodobě starají o uprchlíky v srbských táborech a poskytují jim především potřebnou humanitární pomoc. Zajišťují například nákup a rozdělování hygienických potřeb a také provoz společné prádelny. Iniciativa vznikla spontánně, místo působení se mění. Zuzana poprvé pomáhala v Maďarsku. Byla už také v Řecku a nyní se společně s Lucií vrátila z tábora v Adaševci.
Co si myslíte o prohlášeních, že uprchlíci jsou podle fotografií hlavně mladí muži s iPhony?
Zuzana: Ještě v Maďarsku jsem zažila zvláštní situaci, která perfektně ilustruje, proč je telefon pro uprchlíky tak důležitý. Proti mně přicházel muž, kterému bylo asi 50 let, a hrozně brečel. Asi nikdy jsem neviděla muže jeho věku tak plakat. Přivedla jsem tlumočníky a on jim řekl, že se mu ztratila rodina. Zaplatil prý pašerákovi, aby je převedl přes hranici. Pašerák mu řekl, že je moc starý, takže půjdou s jeho rodinou napřed a on že je má dohnat. Zanedlouho se mu ale ztratili. A on neměl telefon, protože ho někde po cestě vytratil. Nepamatoval si ani čísla na svoji rodinu, ve svém věku neměl facebook a vůbec nevěděl, co se s tou rodinou vlastně stalo. Jestli se dostali až do Německa, nebo jsou někde v táboře.
Takže taková maličkost, jako že předtím po cestě ztratil telefon, pro něj znamená, že se se svojí rodinou už nikdy nemusí setkat. A to byla chvíle, kdy jsem pochopila, že ten telefon je nutnost. Pak jsem přijela zpátky do Česka, kde jsem slýchala přesně tyto výtky: Vždyť to jsou mladíci s iPhony! A byla jsem z toho skutečně špatná.
Lucie: Já kdybych měla někam jet, někam na druhý konec světa, a mohla bych si vzít jen několik věcí, tak telefon je první věc, do které investuji. Pro ně je telefon jediným spojením se světem.
