Výuka matematiky podle Hejného: Na co děti přijdou samy, to nikdy nezapomenou
Převratnou metodu, podle níž se nyní matematika vyučuje na pětině českých základních škol, vytvořil už v průběhu druhé světové války pedagog Vít Hejný v reakci na Hlinkův slovenský režim. Profesor Milan HEJNÝ (80) na práci svého otce v polovině sedmdesátých let úspěšně navázal. Může za to jedna nespravedlivá pětka.
Nejdřív aktuální otázka: Jste pro povinnou maturitu z matematiky?
Nelíbí se mi představa, že by kvůli povinné maturitě z matematiky přišla tahle země o nějaké talenty třeba v archeologii nebo historii. Pro více žáků je tento předmět z různých důvodů trápení. Navíc se domnívám, že zamýšlené výsledky se stejně nedostaví. Nejvíc sledovaný výkon je až posledním parametrem, o nějž by v matematice, potažmo v celé výuce mělo jít. Na prvním místě by měl být vztah žáků k předmětu, na druhém rozvíjení sociálních a rozumových schopností a teprve na třetím znalosti. Jak říká můj známý: „Prase nepřibere kvůli tomu, že ho vážíme, ale protože ho krmíme.“
Co vy a známky?
Ztotožňuji se s názorem, že známka není podstatná. V matematice není cílem jednička, ale aby to dětem myslelo. Měl jsem ve třídě chlapce, jehož otec byl mým kolegou z fakulty. Za horší známku syna tloukl. „Přestaň se zajímat o žákovskou, kluk začne prospívat,“ přesvědčil jsem ho. Do čtvrt roku hoch rozkvetl, přestal se bát chyb i známek a zanedlouho ho spolužáci zvolili jako kapitána pro matboj. Později vystudoval matematiku a učil na univerzitě v Jokohamě.
Vás matematika na obecné škole bavila?
V počtech jsem nebyl žádný lumen, patřil jsem k horšímu průměru. Nosil jsem trojky, sem tam dvojku.
S čím jste zápolil?
Nešlo mi sčítání, násobilka, byl jsem pomalý. Táta mi však navzdory známkám opakoval, že jsem v matematice dobrý. Dával mi matematické úlohy, které jsem řešil — a vyřešil. Vzpomínám si na okamžik, kdy se mi v matematice začalo dařit i ve škole. Pan riaditeľ Lepieš, jenž nás učil, napsal na tabuli pravidlo, kterak sčítati zlomky. Nikdy jsem jeho zápiskům nerozuměl, můj mozek se odmítal učit něčemu, do čeho nevidím. Zadal nám na neděli domácí úkol. Jedna polovina plus jedna třetina plus jedna šestina. Kolik to je. Najednou jsem to viděl! Představil jsem si koláč rozdělený na šest částí — tři části tvořily polovinu, dvě třetinu a zbývající část byla šestina, tedy celý koláč. Přihlásil jsem se a řekl, že znám výsledek. Jedna. Lepieš byl přesvědčen, že jsem to nevypočítal, že jsem příklad někde zahlédl a pamatuji si ho. Nejvíc mě zarazilo, že třídní premiant Vilo Pálka má se zlomky potíže. Vždyť je to přece jasné!
Celý rozhovor najdete v Reflexu číslo 10
