Spisovatel Vlastimil Vondruška: Evropa je v ohrožení, podepisujeme si ortel smrti
Patří k nejprodávanějším českým spisovatelům, na debatách se čtenáři mívá narváno. Jako historik rád porovnává doby minulé se současností – a tu vidí velmi kriticky. Vlastimil Vondruška (61) varuje před evropskou katastrofou, píše o nebezpečí islámu pro naši civilizaci. Ohrožení však vidí především v nás samotných: zlenivěli jsme, necháme si jako ovce líbit omezování svobody, strpíme i nejabsurdnější zákazy a máme pocit, že všichni mají na všechno nárok.
Zmínil jste ztrátu elit v české historii, ale ty současné elity ve svých komentářích kritizujete jako úzkou vrstvu vyvolených, která poklonkuje režimu a je odtržená od obyčejných lidí. Proč jste tak příkrý?
Nejsem příkrý, ale nemám rád aroganci. Máme své politiky, učence, umělce, ale mnozí nejsou hlasem svého národa a nectí jeho tradice. Chovají se jako učitelé, kteří peskují nevědomé žáky a vnucují jim své představy. A pokud se setkají s odporem, jsou zlostní. Elity mají vyjadřovat zájmy lidí, mají umět formulovat jeho potřeby a vysvětlovat, co by se dalo udělat lépe. Ale pokud si ti nahoře a dole nerozumějí, pak je chyba v těch nahoře, protože je zjevné, že se odtrhli od většiny, která národ tvoří.
A kdo jsou podle vás ty elity? Nepatříte k nim jako spisovatel a historik i vy?
Rozlišujme mezi lidmi vzdělanými a mezi tzv. elitami. Každý ten pojem chápe jinak. Mé pojetí je takové, že skutečnými elitami jsou lidé, kteří mají nejen vzdělání a schopnosti, ale umějí je využívat ve prospěch svého národa. Jenže dnes se zviditelňuje podivná skupina lidí, která se za elitu sama považuje a uráží ty, kdo to nechápou. V tom s nimi nesouhlasím, protože nemám touhu svým oponentům říkat, že jsou nedouci. Dělám svou práci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nechávám na ostatních, zda je to zajímá, či nikoli. Netrpím pocitem nadřazenosti, což je bohužel obsedantní fikce většiny těch, kteří se za elity považují.
Říkáte, že se máme dobře, ale zároveň ve svých textech tvrdíte, že se Evropa propadá do chaosu, za dveřmi je politická, sociální i hospodářská katastrofa hrozivých rozměrů. I kvůli přílivu migrantů. Nepřeháníte?
Nepřeháním. Právě proto, že se nám daří dobře, ztrácíme sebereflexi. Máme pocit, že se nám nemůže nic stát. Starý Řím nepadl proto, že by byli Germáni silní, ale proto, že Římané byli stále méně odpovědní a zpohodlněli. My se máme materiálně dobře, a nemusíme tudíž zdánlivě o nic duchovního usilovat. Zrušili jsme vojenskou službu, byť jsou po zeměkouli miliónové armády a atomové zbraně. Smysl pro hospodářskou efektivitu nám zamlžila představa, že všichni mají na všechno nárok i bez práce, stačí zákon a vysoké daně bohatým. Necháme si jako ovce líbit omezování svobody a strpíme i nejabsurdnější zákazy, počínaje kouřením a konče třeba střelnými zbraněmi či takzvané pamlsky pro děti. Evropa má tradiční hodnoty založené na fungování rodiny, obcí, obrany společenství, víry, úcty k podnikání. Tohle se vytvářelo po staletí, ale nyní se vše začíná negovat. Pokud se tedy nezačne hledat cesta k nápravě, a teď nemyslím řešení problému s uprchlíky, ale obecně cestu, jak zastavit rozpad naší společnosti, pak krize může být opravdu fatální.
Staré se přece obvykle nahrazuje novým.
Ale jděte! Co nového tu máme? Vodopád absurdních předpisů, schválených bruselskými eurokraty, ekologický fanatismus, genderové šílenství či abstraktní evropanství. A to nemluvím o devalvaci klasického modelu rodiny, která byla od pravěku postavena na plození a výchově dětí. Bez toho přece nemá žádná společnost budoucnost. Tohle jsme nahradili frázemi, které mi připomínají padesátá léta minulého století, že ženy nemají být matkami, ale mají se postavit k soustruhu. Ženy zrovnoprávníme tak krásným aktem, jako bude povinnost chodit na záchody společně s muži, abychom neuráželi transsexuály a ty, kdo jsou oním třetím pohlavím. Jak vzdělané budou naše děti, pokud jim vtlučeme do hlavy, že mísu nemá Ema, ale táta? Ve chvíli, kdy znevážíte biologickou podstatu přírody, tedy nutnost, aby se rod přirozeným způsobem rozmnožoval, podepisujete si ortel smrti.
Takže když to přeženu: aby se naše civilizace zachránila, ženy musí zpátky k plotně a muži do zbraně?
To jsou právě ony nedomyšlené vize, s nimiž jdou aktivistky do boje, i když vlastně nevím, za co bojují. Ženy byly, alespoň v Evropě, vždy ctěny pro svou schopnost rodit děti. Na obdivu žen vznikla středověká poezie, kolik mužů ctilo Pannu Marii právě proto, že symbolizuje mateřství? V krátkosti nejde samozřejmě dělat složitý historický exkurs, ale pravda je, že mnoho škod v tomto ohledu má na svědomí protestantismus. To on přišel s výkladem, že žena má být hospodyní. Samy protestantky se odmítaly účastnit veřejného života a na důkaz, že chtějí být hospodyněmi, nosily za pasem zavěšené sběračky a vidličky. Proto se také první hnutí za emancipaci žen na konci 19. století zrodilo v evangelických zemích. Dnes bychom měli ženu vrátit na piedestal všeobecné úcty jako matku. Muži se musí k ženám znovu začít chovat jako rytíři, protože jen to dá ženám ve společnosti respekt. Příroda dává každému jedinci určitý úděl. A ví, proč to dělá.
K záchraně civilizace to ale asi stačit nebude, že?
Genderové náboženství je jen malou nemocí, která se dá léčit. Mnohem horší je, že povážlivě mizí identifikace lidí se společností, v níž žijí. S tím souvisí neúcta k právu, k autoritám a demokracii. Za normální se považuje nerespektování výsledků voleb. Pokud je zvolen někdo, kdo se nějaké skupině lidí nelíbí, vyrazí do ulic, konají se týdny neklidu, v horším případě pálí auta a rozbíjejí výlohy. Politici, kteří ve volbách prohrají, nedělají nic jiného, než jen prudí. A je jim jedno, jaké škody to lidem přináší. Žvaněním se civilizace zničí spolehlivěji než mečem.
Ale to je přece správné, že se v parlamentu, jak vy říkáte, žvaní, ne? To je demokracie.
Nezaměňujme demokracii s parlamentem. Parlament je nutné zlo, které musí být. Je to pouhý úřad. Ale demokracie je způsob myšlení. Demokracii musíme hýčkat, protože to není žvanění poslanců, ale způsob, jak bychom měli uvažovat a jednat ve veřejném prostoru, ale třeba i doma! Každý by měl mít právo hájit svůj názor, ale pokud neuspěje a většina ho odmítne, měl by se podvolit, ne vést permanentní obstrukce.
Přirovnáváte krizi naší civilizace k rozpadu Říma. Dějiny se sice neopakují, ale v jaké fázi jeho rozpadu asi jsme?
Jsme přesně v té situaci, kdy Řím byl ještě na pohled velký, slavný, lidé si žili dobře, ale jsme jednu, dvě či tři generace před katastrofou. Kdo ví? Ta ovšem nebude vypadat tak, že se všechno najednou zhroutí. Katastrofa může přijít tak, že se začnou měnit společenské mechanismy a plíživě se bude ukrajovat z nejrůznějších tradičních hodnot. A jsme zpátky u migrantů.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Reflexu, které vychází 23. března.
