Tantra, Brexit, muzika. Osamělý lovec Sting slaví 70 narozeniny
Sting. Úzké černé džíny, svetr s dírami. Vypadá mladší a všechno má: nové album, šest dětí, pevné zdraví. Všude byl. Superbohatý je od konce sedmdesátých let, jeho hity přetrvávají věčnost. Často mluví o manželce a jejich tantrickém sexu, méně už o půltuctu luxusních příbytků v Británii i Americe. K příležitosti jeho sedmdesátých narozenin vydáváme starší rozhovor.
Zajímavé na Stingově backstagi však nejsou věci, ostatně skoro žádné tam nemá, ale právě lidé z jeho týmu. „Kluci“, jak jim říká. Neběhají zběsile, jsou rozvážní, v klidu, v pohodě. „No, vozí s sebou stejné chlapce čtyřicet let,“ říká mi usměvavá tisková manažerka Julie z Los Angeles a dodává. „Jsou boží. Když bossovi někdo funguje, proč by ho měnil?“
Kuchař měl pravdu, hlad je hlad. K večeři je ryba, veganské časy má zpěvák za sebou, to je jasné. Koncert bude trvat dvě hodiny… A tak Stingova první otázka na nás je jako Sophiina volba: „Rozhovor rychle teď a pak se najím, nebo se najím teď a rozhovor pak?“
Odpověď je riskantní (pak už třeba nebude nálada nebo chuť), ale jasná. Jen se v klidu najezte, počkáme na chodbě „s klukama“...
Pod stříbrným poklopem určitě leží celá ryba.
Kluci se s námi ale moc nebaví – bude půl šesté, koncert začíná v osm, staví se scéna, za chvíli se bude zkoušet. Jeden ladí Stingovu basovou kytaru, druhý popochází sem a tam, třetí telefonuje, čtvrtý po nás chce pořád nějakou bezpečnostní průkazku, kterou nemáme… Moc zábavy si v téhle sehrané skupince seniorů neužijete, jsou tu na práci, ne na kecání. Dneska ve Stuttgartu, zítra v Curychu, každý den se ten megalomanský koncertní stroj „pro bosse“ musí perfektně promazat. Hodně lidí, kteří se začínají shlukovat venku, aby získali co nejlepší místo v hale, by mohlo být jejich vnuky.
Koncert v Porsche-Areně, který vidíme ten večer, je stejně úžasný pro partičky starších párů kolem padesáti i stařečky s pojízdnými berlemi, pro hejna teenagerů a nedočkavých dětí s malými telefony v kapsách.
Sting pozdraví německy a pak už moc nemluví, škoda času; stojí většinou sám, s kytarou, pěveckému doprovodu velí jeho nejstarší syn Joe Sumner. Další „kluk“ ze Stingovy letité party, kytarista Dominic Miller, už tu má taky syna. Rufuse, taky kytaristu. Rodinný podnik ale celý stojí na Stingově hlase. Kusy z nového alba prokládá staršími, v blocích po třech. Englishman in New York je hned na začátku, jako třetí, aby se aréna dostala do varu. Nesmí chybět klasika o osamění, Message in a Bottle z roku 1979, oficiálně patřící mezi sto nejlepších kytarových songů na světě; nikdo by bez ní Stinga nepustil domů. Totéž platí o Roxanne.
Zbláznit pět tisíc Němců jen tím, že na vteřinu přestanete hrát, náznakem zvednete ruce a dáte tak najevo, aby začali zpívat, což vzápětí udělají, musí být pocitově rozhodně víc než tantrický sex.
A teď – rozhovor po rybě.
Co ryba?
Nejsem si jistý, jestli mi mezi zuby nezůstal špenát.
Mně je to celkem jedno.
Chcete se celou dobu dívat na špenát? A co když bude i na fotkách?
Aspoň si lidi řeknou: Jí špenát, k tomu zachraňuje pralesy, barevně mu to sedí.
Jak víte, že zachraňuju pralesy?
To se ví. Mimochodem, co jste ještě neudělal a chtěl byste?
Ještě se mi vlastně nikdy nestalo, aspoň co si pamatuju, že bych si řekl: „Aha, tak tohle bych chtěl, ještě jsem to nezkusil.“ Baví mě hrát ve filmech, možná bych si třeba rád někdy napsal nějakou hru. Ale obecně jsem spokojený a vděčný za to, co mám.
Třeba svou kytaru Fender Precision, co je tak stará…
Moje baskytara je z roku 1957, takže je pořád mladší než já. Novou, s dovolením, nechci. Čím víc hrajete na jeden nástroj, tím víc mu rozumíte. Je to jako s partnerkou, manželkou, milenkou – čím víc to spolu děláte, tím je to lepší. Nástroj mám vždycky u sebe, vždycky s sebou, odjakživa, pořád. Akustická kytara a basovka, pak pár dalších. Musejí být se mnou.
A co se stalo s tou první, kterou vám kdysi v Newcastlu nechal strýček, jenž emigroval do Kanady?
Rozpadla se, byla strašně stará a dal jsem jí dost zabrat. Taky jsem ji nikdy neopustil, snad čtyři roky nonstop jsem na ni hrál, bral jsem ji do školy, drnkal jsem i ve vlaku, všude, kdykoli a kdekoli. Byl jsem „ten kluk s kytarou“. Nemohl jsem si ale dovolit pouzdro, měl jsem na ni jenom takovej plastikovej pytlík. Chodil jsem po ulicích a hrál, šlo to úplně samo.
Jak to jde teď?
Hůř. Inspirace je takové zvláštní zvíře, rádo se schovává. Třeba teď zrovna se schovává úplně, nic nepíšu. Nemusím. Normálně jsem v těchhle věcech hodně v klidu, ale při posledním albu mi řekli: „Musíš ho už odevzdat, abychom ho mohli vydat už o Vánocích.“ Tehdy jsem se zatvrdil.
Jo, četla jsem. Řekl jste: „Jsem Sting a čekám na inspiraci.“
Jo. Pracuju, i když nemusím, baví mě dostávat sám sebe ze své komfortní zóny, nebýt pohodlný. Strašně rád například cestuju, byl jsem v Indii a nocoval tam s mahárádži v jejich palácích. Spal jsem ale taky pod širákem, na ulicích, s poutníky v malých, betonových skrýších.
Co na to kytara?
No jo, pravda, tam jsem ji s sebou neměl. Ale jinak chci hlavně pracovat. Jsem rád na zahradě, nejsem turista, když nejsem na turné, jsem rád doma. Takže nerad jezdím na dovolené, takové ty relaxační. Nechci být na plážích, dívat se na zátoky a jít do Disneylandu, to mě fakt nezajímá.
A jak hledáte, co vás zajímá?
Správná otázka. Třeba One Fine Day je ironická píseň o změně klimatu. Protože Donald Trump si myslí, že to je podvod. Já si myslím, že podvod je on.
Jste už Američan?
Nee, vůbec ne, nemám americké občanství. Nevím teď úplně přesně, kdo jsem. Po brexitu nevím, kdo jsem.
No Englishman in New York. Jako vždycky, odjakživa.
No jo no, ilegální občan. Navíc New York je jenom ostrov na jednom z pobřeží Ameriky, není to Amerika. Já samozřejmě hlasoval pro to, aby Británie zůstala v Evropské unii. Perfektní organizace to sice není, že jo, je zkorumpovaná a tak dále, ale sedmdesát let jsem díky ní nemusel vzít pušku na Němce. Můj otec, můj dědeček, oba museli brát do rukou zbraně. Evropa zůstala mírumilovná díky Evropské unii. Myslím, že celá kampaň byla v Británii strašně špatně vedená.
Pro brexit ale hlasovali hodně vaši vrstevníci, občané starší 65 let. Možná jste jim to měl líp vysvětlit, jste přece aktivista.
Lidé hlasovali proti Unii kvůli prázdným sloganům – a totéž se zřejmě stane i ve Francii. Všechno se vede hesly: Vezměte svou zemi zpět pod kontrolu! Super, ale co to znamená? Je to mnohem komplikovanější než jen ano nebo ne, byla to špatně položená otázka. Bohužel, co se stalo, nejde odestát.
Kdy vám chybí hudba?
To je jako ptát se ryby, jestli jí chybí voda. Hudba pro mě znamená všechno. Je to moje náboženství. Jiné nemám, v žádné jiné nevěřím.
Je to vaše práce.
Ne tak úplně. Je to něco, co dělám, protože musím, abych mohl dýchat. Ale nebudu říkat, že je hudba pro mě droga. Ani lehká droga.
Když si poslechneme první písničku vašeho nového alba, zjistíme, že byste kvůli hudbě i umrzl: sedíte na terase svého bytu, je příšerná zima, čekáte na múzu – a ona nikde…
Hledat inspiraci je jako lovit ve sněhu; nikdy nevíte, kdy uvidíte stopy. Ani komu patří. Jak jsem vám říkal – slepá ulička. Inspirace se nedá chytit. Abyste ji našli a polapili, musíte být hodně nemilosrdní a vypočítaví. Protože ona vám pořád uniká, mění tvar, velikost i barvu. Musíte na hledání používat různé metody.
Proto si v písničce I Can’t Stop Thinking About You říkáte „osamělý lovec“?
Přesně jak říkáte. Jsem osamělý lovec.
Hádejte, jakou písničku z vašeho nového alba mám nejradši.
The Empty Chair.
Jak jste to poznal?
Protože jste reportérka. Když v Sýrii podřízli vojáci ISIS amerického reportéra Jamese Foleyho, došlo mi, že na jeho místě mohlo být některé z mých dětí. Taky se svobodně toulají po světě, hodně z nich skončilo v Americe, zkoušejí, co a proč je možné. A najednou bychom se ženou seděli v kuchyni a zjistili, že jedno už se nevrátí, protože ho při střelbě stoupenci ISIS zavraždili, když pracovalo, aby přineslo zbytku světa pravdu. Když něco takového cítím, chci to předat dál. Jako spisovatel třeba. James Foley byl pro mě avatar, vyšší bytost, ztělesnění odvahy a statečnosti. V čase, kdy jsou média všude na světě pod nejrůznějšími ataky nejen v Americe, ale třeba taky v Turecku, v Číně, v Polsku...
I u nás.
To mě nepřekvapuje. Pravda jako taková je v ohrožení. A Foley za ni položil život, šel do první linie. Takže by měl – podle principu zdravého rozumu – mít respekt všech lidí toužících si přečíst pořádné noviny nebo vidět zprávy, které nejsou plné nesmyslů.
Proč vám za tu písničku letos zase nedali Oscara, když už jste byl tolikrát nominovaný?
Mohl jsem ale na oscarové ceremonii zazpívat pro milióny lidí, kteří se na to dívali v televizi, to snad stačí. Nepotřebuju mít sošku ve zlatě doma. Myslím si odjakživa, že nejdůležitější v hudbě je překvapení. I já jsem pokaždé překvapený, když se rozhlídnu na koncertě, jak demograficky široké je moje obecenstvo. Mladí kluci, holky, lidi dokonce starší než já – hudba může vzbuzovat generační nebo sociální soudržnost nebo může lidi rozdělovat do malých frakcí, jako jsou rockeři, punkeři nebo rockabillové. Moje hudba je univerzálnější. A já to tak chci. Jsem zpěvák, který se snaží udělat i z malého koncertu, kam třeba přijde jenom sto lidí, koncert velký.
Kdy jste zrovna vy naposledy hrál pro sto lidí?
Třeba loni v Bataclanu, tam bylo jen pár lidí.
Tam bylo tisíc lidí, ne pár. Klub Bataclan jste znovu otevíral, protože v něm o rok dřív při teroristickém útoku zavraždili devadesát lidí. Zpíval jste tam pro kamarády a rodiny mrtvých, hodně z nich nebylo vůbec na světě, když jste měl svoje první hity.
Jak to myslíte?
Třeba Every Breath You Take je vaše milostná píseň z období kapely The Police, konkrétně z roku 1983, Englishman in New York je z roku 1988. Lidem, kteří v Bataclanu zahynuli, bylo dvacet...
To mě nenapadlo. V intimních sálech hraju rád, je to těžší – mnohem komplikovanější – vytvořit v lidech pocit, že se účastní něčeho velkého. Na velkých stadiónech prostě uděláte gesto a už to jede.
Jak komu.
Mně to jde. A pak naopak. Moje práce totiž taky je, aby velká akce vypadala jako intimní. Aby si toho půl miliónu lidí, před kterým jsem už taky zpíval, připadalo jako jedna rodina.
To se pak cítíte trochu jako Bůh, ne? Zvednete ruce a půl miliónu lidí začne zpívat...
Jako Bůh se rozhodně necítím. Myslím, že jsem soudný a střízlivý, držím se při zemi.
Vyrůstal jste ve Walsendu, městečku u Newcastlu, a kdesi jste zmiňoval, že když vám bylo deset, byla tam na návštěvě královna a mávala vám z rolls-royce...
Tehdy jsem si řekl, že bych taky rád jednou mával z rolls-royce. Byla to pro mě zásadní zkušenost. Chtěl jsem do tohohle světa peněz a privilegovaných taky patřit. Nezapomeňte, že o deset let dřív už existovali Beatles, Liverpool byl podobná díra jako moje rodiště Newcastle, taky přístav, taky průmyslové město, drsný kraj. Prostě Beatles na tom byli podobně. Navíc měli v podstatě stejné vzdělání. Celá moje generace si pak říkala: Když se to podařilo jim, tak proč ne mně? Beatles nám dali povolení k tomu, abychom to taky zkusili.
Když umíral váš otec, řekl vám: Máme stejné ruce, ale ty ses je naučil používat mnohem líp. Co řeknete vy vašim dětem, až bude čas odejít?
Snažím se jim ukázat, jak se to dělá. To je nejdůležitější.
Jak se dělá co?
Práce. Aby se hlavně nebály.
Prý jim nechcete odkázat žádné peníze, to pak bude s odvahou horší.
Ale ne, nemůžete věřit všemu, co napíšou média. Je velmi důležité, aby se dívaly kolem sebe. Mé dceři Eliot, která zpívá, se daří velmi dobře. A vlastně všechny moje děti se mají dobře. To mi stačí.
Pořád ještě meditujete?
Zkouším to pořád.
Dvacet minut ráno, dvacet minut večer?
Ráno ano, ale večer se mi to zdá nejtěžší. Radši jdu do baru a dám si drink. Což je vlastně taky meditace, jak jsem zjistil po letech. Na můj první meditační kurs mě před lety poslal režisér David Lynch, když jsme spolu točili Dunu. On všechno hrozně prožívá a pomáhá mu to v práci. Já si nejsem jistý, jak moc to pomáhá v práci mně.
Je pravda, že jste barvoslepý?
Trochu. Rozpoznám hlavní barvy. Černá – bílá – červená dobrý, trochu modrou a zelenou taky. Ale na takové ty serepetičky, jako je třeba fialová, nedohlídnu. Jak někdo začne mluvit o fialové, hned vím, že nic neuvidím. Prostě smůla. Když jsem chodil do školy, učitelé mi dávali pohlavky a říkali: Takhle se maluje nebe? Jak to, to máš fialový? A já: No tak pardon, tak ho vidím! Nebo jsem maloval hnědou trávu. Prostě podle mě tak vypadala a hotovo.
Přitom máte tak pestrobarevnou hudbu.
No, to je asi trochu taková kompenzace. Pro změnu fakt dobře slyším.
