Profesor Lischke: Při transplantaci plic rozdělujete něco, čeho je velký nedostatek
„Pan profesor operuje,“ říká mi do mobilu asistentka. Říká mi to i pozítří, za týden. Robert Lischke (50), přednosta III. chirurgické kliniky 1. LF UK a FN v Motole, vede totiž jediné pracoviště v zemi, kde si můžete vyměnit plíce. A to je operace, jež se nedá naplánovat. Operace, která nepočká ani pár hodin. Tento rozhovor vznikl poté, co Robert Lischke strávil na sále dva dny téměř bez přestávky. Troje nové plíce se jeho týmu „sešly“ najednou. Jako zázrakem.
Před dvaceti lety, v roce 1997, stál u první plicní transplantace v Česku; spolu s profesorem Pafkem se ji naučili ve Vídni, v jednom z nejlepších pracovišť na světě. Pak v Motole bývalo transplantací plic deset ročně. Pak dlouho dvacet ročně. Loni, díky úspěšné misi Lischkeho týmu, dvaačtyřicet.
V roce 2014 také došlo k historicky první transplantaci srdce a plic zároveň u jednoho pacienta, a to ve spolupráci s týmem profesora Pirka z IKEM. Letos pravděpodobně padne magická hranice padesáti plicních transplantací ročně, čímž se Motol dostane mezi největší pracoviště tohoto typu na světě.
Dva dny na sále, není to moc?
Hodně pomáhají stresové hormony, které nás udržují v bdělosti a soustředění. A myslím, že svou práci máme rádi. Když je k dispozici vhodný orgán, musí jít všechno stranou. Ty dva dny jsme transplantovali orgány od tří dárců – paralelně s týmem v IKEM. Operovat tolik hodin v kuse je zajímavý zážitek. Když se všechno daří, přijde euforie, která ale dost rychle přejde do únavy. V těchto situacích je potřeba přemýšlet o sobě, o vlastních limitech a motivacích. O významu práce ve vlastním životě.
Jako že pracujete, abyste nemusel žít?
Občas slyším od přátel: „Ty jsi, chudáku, furt v práci!“ Ale já si nepřipadám jako chudák. Vůbec. Naopak, dělat medicínu považuji za privilegium a dělat ji pouze v rozsahu pracovní doby moc nejde. Jen je třeba si nastavit hranice. Byla by chyba práci podřídit všechno, stát se workholikem. V medicíně to nemusí být úplně jednoduché, vždycky se najde nějaký jakoby rozumný důvod, proč jet do nemocnice zkontrolovat pacienty. Obecně si ale myslím, že pracovat spíš hodně a co nejlépe bychom měli všichni. Je to otázka našeho vztahu k tomuto světu.
Všichni tři pacienti, které jste včera a dnes operovali, přežili. Je to ze statistického hlediska úspěch?
Ano. Jednalo se o dvě ženy a jednoho muže. Všichni ve věku 40 až 65 let. Dva prošli operací zcela hladce, jedna pacientka se středními komplikacemi. Myslím ale, že všechno dobře dopadne. Problém transplantací obecně je, že se dá stále ještě obtížně odhadnout, jak bude nový orgán fungovat.
Často operujete v noci…
Zavřeme se na sál v devět a skončíme v pět ráno, to se stává běžně. Jeden tým provede odběr orgánu, druhý paralelně připravuje a zahájí operaci příjemce. Musíme otevřít hrudník, napojit pacienta na mimotělní oběh, nemocné plíce vyjmout a nové našít. Pro trénovaného chirurga sestává velká část operace z relativně rutinních kroků, které stále opakuje. Čím víc má zkušeností, tím je logicky lepší.
Třeba jako geniální šička?
Nemusí být geniální, stačí zkušená. Je důležité být takzvaně vyoperovaný. Systém v nemocnicích je vytvořený tak, že člověk nesmí dlouho operovat sám, a i když pak sám operuje, asistuje mu někdo zkušenější, koho nepřekvapí třeba větší komplikace. Když vydržíte, přijde něco jako zlatý věk. Zhruba po čtyřicítce. Pak jste ještě dostatečně mladý, při smyslech, relativně v kondici, ale už máte hodně zkušeností.
Šel byste sám na transplantaci?
Samotné čekání na transplantaci je strašně náročné. Opravdu si vážíme pacientů, obdivujeme jejich statečnost. Vidíme, jakým utrpením procházejí. Nevím, jestli bych měl sílu a odhodlání toto vše podstoupit. Ale jistě, je to pohled zdravého člověka. Když člověk onemocní a má důvod, aby žil dál, sílu bojovat většinou najde.
Hlavní problém transplantační medicíny je nedostatek orgánů. Když jste se v roce 2014 rozhodli, že dvacet nových plic ročně je na Českou republiku málo, jak se to projevovalo?
Tak, že nám hrozně moc pacientů umíralo na čekací listině, protože se nedočkali svého orgánu. Umíralo třeba třicet procent lidí. Určitá osudovost je sama o sobě uložena v zásadním etickém dilematu transplantací. Transplantace plic je život zachraňující výkon, ale vhodných orgánů je málo. V daný okamžik musíte rozhodnout, kdo se dočká a kdo bude muset dál čekat. Rozdělujete něco, čeho je nedostatek. Naštěstí je vytvořen propracovaný systém, komu plíce v případě dobré nabídky dát. Aby to osudové „komu teď a komu později“ nebylo jenom na nás.
Celý rozhovor si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 27. dubna.
